Článek vyšel v časopise SNOW 40 (říjen 2008).

Byla to doba pomalá i rychlá. Začátek dekády nedávnými oběťmi, ještě živými ranami a zbořeništi až příliš silně připomínal světovou válku. Mnoho prostoru na zábavu zatím nebylo. Velký kus světa se musel teprve vyhrabat z nejhoršího.

Konec pak už byl naplněný optimismem. Dařilo se průmyslu, mírová životní úroveň rostla. Vyspělé země se automobilizovaly, rozvíjelo se cestování, rozšiřovala se televize, nadšeně se přijímaly plastické hmoty a atomová energie. A hlavně lidstvo fascinovaně vstoupilo do kosmické éry. Svět byl už sice nenávratně politicky rozdělený, ale poučené státy dokázaly bez války strávit i krize v Maďarsku a Suezu. Korea byla daleko… Poražené státy nezlobily: jak Japonsko, tak i Německo se svým hospodářským zázrakem tvrdě pracovaly na svém blahobytu. A rokenrol s Elvisem předznamenával další změny. Zlá válka se vzdalovala. Doba i lidé se uvolňovali.


Základním a jediným možným dopravním prostředkem do hor byl vlak

Skoro jako před válkou

A lyžaři? Počátkem té dekády jako by ještě patřili do 30. let. Tehdejší docela slibný vývoj přervala válka. Nepřemožitelný Toni Seelos byl stále ideálem techniky. Pumpky, dřevěné lyže s vázáním kandahár, kožené šněrovací boty. Novinek ze 40. let mnoho nebylo: laminace lyží místo celodřevěných ohýbaných v páře, první umělohmotná skluznice (1951 dokonce poprvé překrývající hrany), tzv. francouzské vázání (pevné čelisti a pata připevněná napevno dlouhým řemenem – perfektní lamač nohou). Běžná výzbroj ale pořád byla skoro „předválečná“. Její výroba také byla spíš manufakturním zhotovováním ve stovkách, nanejvýš pár tisících párů. Výrobců lyží, většinou ještě pokračovatelů starých kolářů a truhlářů, byly stovky. Mezi první významné patřili Kneissl a Kästle v Rakousku, Rossignol a Dynamic ve Francii. Některé dnes velké firmy teprve vznikaly, např. Blizzard 1953, jiné dosud neexistovaly. Také boty byly stále spíše ševcovina.

Velké nápady přicházejí

A přece už v roce 1952 přichází na trh první vázání Marker s bezpečnostní špičkou, 1953 Tyrolia Skimeister, které poprvé dokázalo primitivně uvolnit patu. Kopie i vlastní verze přinášejí časem další. (U nás se pirátská kopie Drukov objevuje v sezoně 59/60…)


Hory bývaly dostupné hlavně po svých. Míst, kde pomohl třeba vlak, bylo jak šafránu

V roce 1957 patentuje Koflach šněrovací boty s vnitřními botičkami. Švýcaři ve firmě Henke vymysleli, že přezky jsou rychlejší a šikovnější než šněrování. Pod reklamním sloganem „zatímco vy už sjíždíte (you are racing), ostatní teprve šněrují (lacing)“ jistě netušili, jaké důsledky přezky přinesou... A módní ocelové hole, u nás známé jako komprdelky, přímo evokovaly štíhlost nábytkových nožek pozdějšího „bruselského“ stylu. Předchozí válka dramaticky urychlila rozvoj letectví. Není náhodou, že právě letecký inženýr Howard Head těsně po ní zauvažoval, že dřevo s pláty lehkého kovu, jež dokázalo sloužit v letadlech, by mohlo fungovat i u lyží. Trvalo ovšem deset let, než se tuto konstrukci podařilo vypiplat. Holé dřevo poslala doba definitivně do důchodu poté, co tyto tzv. kovové lyže svou rychlostí triumfovaly při sjezdu na OH 1960 – spolu s novým sjezdovým postojem „vajíčkem“. Výrobcům zároveň umožnily studovat chování namáhaných vrstev v lyži (tah a tlak). A teprve v polovině dekády tak vlastně pořádně začíná moderní tovární výroba. Už roku 1957 vyrábí Fischer 53 000 párů.

Slavná rakouská technika

Poslední velká novinka této dekády pak zasáhla i techniku jízdy. 1951 se rodí historie pozdějších kongresů Interski. V roce 1953 Rakušané na takovém setkání učitelů lyžování s ukázkou nové Kruckenhauserovy „protirotační“ techniky (Fersenschubtechnik čili wedeln neboli Beinspiel) neuspěli. Dva roky poté už ano a zanedlouho – až na Francii – s nohama u sebe, silně protirotovaným trupem s pohledem do údolí, velkým pohybem nahoru-dolů a s písní Ein Schwung geht um die Welt opravdu „védloval“ skoro celý lyžařský svět. Do elegantní „hry nohou“ se zamiloval: asi splňovala potřebu pohybového estetického ideálu či touhy po něm. Do dějin lyžování i povědomí se tato technika vryla tak silně, že s překonáváním jejích pozůstatků na carvingových lyžích mělo plno z nás problémy ještě skoro půl století poté...

Cortina a Sailer jako katalyzátor

Jejímu prosazení napomohla i první televizní olympiáda v italské Cortině 1956. Atraktivní alpské lyžování zaznamenalo ohromný úspěch a vítěz všech disciplin Toni Sailer se rázem stal skutečnou mezinárodní hvězdou. V čele skvělého týmu vybojoval pro Rakousko lyžařskou prestiž, díky níž uspěla i rakouská technika. Zaznamenejme, že Blesk z Kitzbühlu uchvátil i vzdálené Japonce a přispěl k jejich nebývalému nadšení pro lyžování. Také na třetím konci světa v Severní Americe, vítězi války s nejvyšší životní úrovní, se celkem úspěšně lyžovalo. Však také dekáda končí olympiádou 1960 ve Squaw Valley. Spolu s probouzející se Evropou tak v těchto letech lyžování buduje své tři bytelné opory.


Toni Sailer (úplně vpravo) byl jednou z prvních lyžařských hvězd

Růst životní úrovně, materiálový pokrok a zájem o lyžování se tak v polovině 50. let šťastně potkaly. Lyžování v podobě sjíždění se z bývalé kratochvíle vyšších vrstev stává záležitostí lidovou. Nahrává tomu i rozvoj cestování, podnícený kromě jiného prudce se rozvíjejícím automobilismem. Moderní dopravní kombinace auto + sedačka či vlek postupně nahrazuje klasické předválečné schéma vlak + kabinová lanovka nebo do kopce po svých. (1951: celé Alpy mají jen nějakých 50 lanovek.) Takové pohodlné lyžování je atraktivnější a vábí další zájemce. Lyžaře objevuje i reklama. Lyžování má zaděláno na to, aby se stalo módní záležitostí. Konec dekády tak nejenom celkově, ale i v lyžování vypadá přece jenom jinak než její začátek. I když nejnovější vybavení má pořád jen část lyžařů a u nás skoro žádný.


První lanovky vznikaly na severoamerickém kontinentu, jako například tato v North Peaku

Mnohem skromněji se profiluje lyžování klasické. Dominuje samozřejmě Skandinávie, její bývalí sportovní konkurenti ze střední Evropy – Němci a Češi – jsou dost mimo. V alpských zemích zatím není tématem. Olympiádou v Oslu 1952 se ale objevuje nová velmoc – Sovětský svaz. Jeho pojetí lyžování především jako branného sportu mas a politické propagace země mělo velký dopad i na nás.

Anděl na horách za Železnou oponou

Lyžování u nás? Rozporuplné. Záhy tvrdě dopadla železná opona a následná izolace včetně hospodářské. Měnová reforma. Slibná výroba lyží byla zestátněna a brzy se začala vyznačovat typickými neduhy plánovaného hospodářství. Utrpěl i sport. Válkou a následným odsunem Němců zmizela silná základna oddílů a závodníků i konkurenční motor. Závodníci měli problém s materiálem, přišli o možnost tréninku v Alpách. Mnozí emigrovali – jev, který vlastně přetrvával až do roku 1989. Nejtěžší to měli spíše trpění „buržoazní“ sjezdaři, neboť si nezvolili tu správnou disciplinu. Dokud Západ ještě příliš neutekl (opět jsme asi u té poloviny dekády), měli jsme ještě šestého Hennricha ve sjezdu na ZOH v Cortině. Sověti dokonce bronzovou slalomářku Sidorovu a také soudruzi z NDR tehdy ještě disponovali pár slušnými sjezdaři. Pak už jsme těžko mohli konkurovat, SSSR i NDR se tvrdě zaměřily jen na své nosné klasické discipliny. Alespoň že nám sjezdařina, byť držená zkrátka, zůstala...

Dnes úplně nepředstavitelným způsobem žily ve střediscích loučky, kde se běžně šlapalo do kopce. U nás to tak vypadalo i po skoro celá léta šedesátá, v nichž se konečně začaly budovat velké vleky. Efektivita byla pochopitelně nizoučká. Dnes za den najezdíme víc než tehdejší lyžař za týden či dva. Není divu, že naučit se na dlouhých (délka po ohnuté zápěstí natažené ruky – schválně si zkuste) a tvrdých lyžích s měkkými nízkými botami a vázáním vhodným spíše pro turistiku bylo programem na roky.

Poválečným odsunem Němců a poté znárodněním se na našich horách uvolnilo mnoho objektů. Řady z nich se zmocnily podniky a mohly v nich uskutečňovat heslo „Hory patří pracujícím“. Ti se v nich nejenom měli zrekreovat, aby poté o to lépe a radostněji budovali a plnili plán, nýbrž i zapomenout na uzavřené hranice a totalitní buzeraci. Jakkoli eticky pochybné to bylo, taková podpora pomohla přivést k lyžování mnoho Andělů na horách. A především dětí, procházejících programem povinných školních kursů. Byl tak položen základ ohromující lyžařské gramotnosti Čechoslováků, jež vyvrcholila v 70. a 80. letech. Ta padesátá můžeme tedy hodnotit jako spojovací článek mezi minulostí a už moderními lety šedesátými. A i když dobové záběry nám asi připadají tak trochu komické a „retro“ ve stylu prvorepublikových filmů, je tato dekáda začátkem novodobé lyžařské éry.


Další díly seriálu Historie lyžování:

Slibná šedesátá

Slavná sedmdesátá

Doznívající osmdesátá

Rozporuplná devadesátá