Článek vyšel v časopise SNOW 143 skialp (speciální vydání - únor 2023).
Babí léto stačilo přejít v podzim, když se 4. října 1892 v St. Ulrichu ve Val Gardeně narodil řezbáři a malíři Jakobu Trenkerovi a jeho manželce Karolině, rozené Demetz, syn Alois Franz, řečený Luis. Z matčiny strany zdědil chlapec ladinské kořeny a prastará řeč obyvatel horských údolí byla tou, kterou označoval za svou rodnou. Díky otci, severotyrolskému rodákovi, mluvil od dětství plynule i německy. Už na základní škole bylo jasné, že chlapcův vztah k okolním rozeklaným velikánům bude ještě o něco těsnější než u dalších obyvatel „malého světa ohraničeného na straně jedné masivem Selly a na straně druhé pláněmi u Rittenu, nad nimiž zapadalo slunce“, jak Luis popisoval krajinu svého mládí.
Na vytoužený vrchol Sassongheru vystoupil nedlouho poté s otcem a byl to pro něj do té doby nepoznaný pocit svobody. Jakmile dokončil reálku v Innsbrucku, absolvoval zkoušky na horského vůdce. V rodném St. Ulrichu patřil k průkopníkům lyžování, když se v osmnácti letech stal prvním lyžařským instruktorem při tamním hotelu Post, dnes známějším pod italským jménem Cavallino Bianco.
Scéna z filmu „Der Sohn der weissen Berge“ (v češtině Syn bílých
hor), jejž režíroval Mario Bonnard, 1930
Okolnosti mu přály, hory se začaly otevírat zvědavcům z řad turistů, kteří organizaci túr rádi nechali na zkušeném doprovodu. Byly to doby horolezectví zaslíbené, kdy se jen málokdy v úctyhodných nadmořských výškách potkávali lidé proto, že na sebe jen tak náhodou narazili. Luis byl ve svém živlu – to, co tolik miloval, se stalo vítaným přivýdělkem při studiích. Jako nadšený sportovec si za svůj život stačil připsat deset prvovýstupů, které byly s tehdejším vybavením skutečně oříškem. K nim patří třeba Großer Murfreitturm a Erster Sellaturm, kde jeho počin dodnes připomíná pojmenování cesty Trenkerriss, ale také majestátní Cristallo.
Ladinové v Dolomitech
Před staletími přívaly bílé nadílky na dlouhé měsíce zcela odstřihly horská údolí Dolomit od okolního světa. Tato izolace do značné míry formovala svébytnou kulturu Ladinů. Jejich unikátní řeč ladina (případně ladinština) spadá pod rétorománské jazyky, vznikla z latiny, ale postupně se svému původu vzdálila. Marco Polo se při popisu svých cest zmiňuje o Ladinech jako o lidech, kteří sice mluví latinsky, ale strašně špatně. K ladinské národnosti se v centrálních údolích okolo masivu Selly počítá většina stálých obyvatel, celkem jich je asi 30 tisíc, v Trenkerově rodné Val Gardeně je to 78 % obyvatel. Přes nelehký osud Jižního Tyrolska ve 20. století se nakonec ladina dočkala uznání coby oficiální úřední jazyk menšiny.
Když se setmělo
Protože myslel i na svou budoucnost, vydal se po střední škole studovat architekturu na univerzitu ve Vídni, aby měl ve vlasti časem jisté uplatnění. Slibně nastoupenou dráhu ale po dvou letech přerušila první světová válka a Trenker musel narukovat k dělostřelcům v Haliči. S otevřením italské fronty byl převelen nejprve k obráncům horské pevnosti Verle, netrvalo ale dlouho a vzhledem ke svým znalostem terénu jej čekal přesun k horským myslivcům.
Boje na italské frontě patřily k nesmírně těžkým – muži nevzdorovali jen nepříteli, ale také obtížným podmínkám v náročném terénu. Zákopy, štoly vytesané do hor a celé vrcholky, podminované a následně odpálené, jako Col di Lana – to vše dodnes připomíná hrůzy bojů. Jen těžko si lze představit, čemu vojáci čelili. „Nevykreslil jsem protivníka v horším světle než kamarády,” vzpomínal na ony časy Trenker, když šel v roce 1931 do kin jeho válečný snímek Hory v plamenech. „Všude byli dobří chlapi a všude se našli hotoví ďáblové.”
A opět lyžařská scéna z filmu Syn bílých hor z roku 1930
Luis Trenker architekt
Už jako – nikoliv z vlastní vůle – italský občan dokončil Luis v roce 1922 přerušené studium architektury a vrátil se do vlasti. V Bolzanu otevřel architektonickou kancelář společně se svým známým Clemensem Holzmeisterem a později rovněž architektem Alfonsem Waldem. Tento trojlístek se udržel a pomáhal si celý život. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že v jistou dobu Trenker i Holzmeister usilovali o dceru bohatého stavitele vodovodů Judith Birdarolli, která se nakonec rozhodla pro druhého jmenovaného.
Pracovní spolupráce fungovala na výbornou, než se do hry vložila vládnoucí fašistická garnitura a všichni rakouští občané pobývající na území Jižního Tyrolska včetně Holzmeistera dostali zákaz působení v Itálii. Tehdy jej Trenker zaštítil svým jménem. Jejich práci dodnes reprezentuje třeba pětihvězdičkový hotel Adler na pěší zóně v St. Ulrichu. „Clemens Holzmeister a já jsme měli na stole návrhy hotelů, vil, škol a kostelů, získali jsme ceny a měli jsme před sebou celou řadu zakázek. Ale k moci se dostali fašisté. … Jakmile se ukázalo, že patříme k německé jazykové skupině, úřady projekty stoply,“ vzpomínal Trenker.
Určující střípky historie Jižního Tyrolska
Když bylo 3. listopadu 1918 ve Ville Giusti podepsáno příměří mezi Rakouskem a Itálií, vojáci monarchie složili zbraně. Toho a skutečnosti, že je pakt platný až od 4. listopadu, 15 hodin odpoledne, využili Italové a bleskově obsadili Brenner. Protistrana nevypálila ani jednou v domnění, že už vešel klid zbraní v platnost. Pokud v souvislosti s Ernestem Hemingwayem a jeho vrstevníky mluvíme o ztracené generaci, je třeba ve stejném duchu přemýšlet o obyvatelích Jižního Tyrolska. Po letech zbytečného krveprolití první války, kdy ani jedna strana neměla navrch a statisíce mužů zůstaly v horách už navždy, se zčistajasna ocitli v područí Itálie, kde už od dvacátých let hráli prim fašisté.
Hvězdou stříbrného plátna
Zákaz působení v architektuře dopadl zanedlouho naplno i na Trenkera. V roce 1928 se přestaly uznávat vysokoškolské tituly dosažené na území Rakouska, a Trenker se přesunul do Berlína. V té době se už vedle projektování rozbíhala jeho herecká kariéra.
Průlomovým bylo v tomto kontextu natáčení snímku Der Berg des Schicksals. Režisér Arnold Fanck jej přizval jako poradce, co se horské problematiky týče. „Co jsem měl v takové době dělat? A najednou jsem si vzpomněl na dojem, který ve mně zanechal snímek Im Kampf mit dem Berge od Dr. Arnolda Fancka. To bylo ono! Tak rád bych natočil film o své izolované vlasti, abych světu ukázal, jak nádherné Jižní Tyrolsko je. Napsal jsem Dr. Fanckovi dopis, vyložil mu svůj zamýšlený projekt a požádal jsem jej, aby přijel do Jižního Tyrolska. Nejprve odmítl. Ale pak jsme přece našli společnou řeč,“ vzpomínal pětaosmdesátiletý Luis.
Zakrátko se při natáčení ukázalo, že zamýšlený představitel hlavní role pro účely filmu se nehodí – nezná dostatečně horské prostředí. Fanck proto angažoval Trenkera. Ošlehaný mladý horal se divákům zalíbil a zanedlouho ztvárnil pod taktovkou Fancka svou druhou roli. Hereckou partnerkou mu byla slavná Leni Riefenstahl, s níž tehdy Trenker údajně prožil krátký románek. Právě pozdější Hitlerova dvorní režisérka stála za rozpadem tohoto tvůrčího tandemu. A Trenker se vydal vlastní cestou.
Rok po přestěhování do Německa se Trenker oženil s dcerou průmyslníka z Lipska Hildou Bleichert, skončil s architekturou a plně se vrhl do prostředí filmu. Poprvé se částečně podílel na režii, když asistoval Nunziu Malasommovi a Mariu Bonnardovi při tvorbě snímku Der Kampf ums Matterhorn.
1934 a film Polární bouře (Polarstürme)
Bod zlomu
Trenker se mezi filmaři rychle etabloval a začal chrlit jeden divácký hit za druhým. Sám dokázal napsat scénář, natočit jej a ještě ztvárnit hlavní roli, takže získával stále větší popularitu. Návštěvníkům kinosálů se snažil zprostředkovat to, co sám nesmírně zbožňoval: majestát hor, tolik typický pro jeho milovanou vlast. V nové životní roli hrdiny dobrodružných snímků se rychle zabydlel a jako řada jiných před ním i po něm zjistil, jak příjemné je hřát se na výsluní.
Přátelství na život a na smrt, hrdinství, láska, zrada, kontrast hektického a nepříjemného velkoměstského života s idylickou přírodou, kde louky střídají lesy a nad vším bdí rozeklané vrcholky – to byla jeho témata. Pomalu ale jistě začal přitahovat zraky Hollywoodu. Ale také nacistů a paradoxně i italských fašistů; ti všichni se postupně stali jeho skalními obdivovateli.
Horské filmy se začaly hodit do krámu ideologům a Trenker samotný, oslněn vlastním úspěchem, si patrně ani neuvědomil, do čeho se vlastně zaplétá. Toužil natáčet, vše ostatní pro něj bylo marginální, až příliš hleděl jedním směrem. Svou velkou roli přitom zprvu sehrála i situace, ve které se od války nacházela jeho domovina.
„Ne, za Boha nelze říct, že bych byl sympatizantem nacistů. Kvůli fašistům jsem musel opustit Jižní Tyrolsko do tenkrát, v roce 1928, ještě svobodného Německa. Ale musím přiznat, že poté, co Hitler oblečený jako gentleman v žaketu s cylindrem poklekl jako příkladný křesťan po boku Hindenburga v Posádkovém kostele v Postupimi, jsem si říkal, že ten by možná uměl sjednat pořádek,“ vzpomínal Trenker v sedmdesátých letech a jedním dechem dodával, že Hitlera záhy vnímal jako diktátora a nemohl jej vystát, což prý bylo vzájemné.
Proud se otáčí
S nástupem nacistů k moci Trenker samotný točil filmy ve Třetí říši a za peníze tamních filmových společností. Netočil ale pro Třetí říši na objednávku, jen nacisté si z jeho filmů vzali to, co se jim hodilo do krámu. Nadále pokračoval v tom, co mu šlo nejlépe a co jediné ho zajímalo, tedy v horských filmech. Zatímco mu ale Ztracený syn z roku 1934, považovaný za jeho nejlepší dílo, přinesl uznání i za oceánem a kritika jej dodnes kvůli scénám z New Yorku zmítaného hospodářskou krizí považuje za předchůdce realismu, jeho snímek Condottieri z roku 1937 je v učebnicích zmiňován jako typický příklad fašistického filmu.
Zápletka Condottieriho, v českém znění známého jako Černá kavalérie, je přitom opět v Luisově odvěkém stylu, jako přes kopírák: Když Cesare Borgia zabije vévodu z Lombardie a dobude jeho hrad, utíká osiřelý syn Giovanni Lombardo do hor, kde dospěje v silného muže, který se vrátí, aby pomstil otce a získal zpět právoplatný majetek.
Nejslavnější film – Ztracený syn
Drama z roku 1934 je nejoceňovanějším dílem Luise Trenkera,
mimo jiné díky reálným záběrům z New Yorku zmítaného velkou
hospodářskou krizí. Ty natáčel za pomoci skryté kamery, díky čemuž si
film dodnes uchoval vysokou dokumentační hodnotu.
Hlavním hrdinou je mladý dřevorubec, fantastický lyžař
a odvážný horský vůdce Tonio Feuersinger. Ten žije pokojný život
v horách, je zasnouben s krásnou Barbl, ale touží po změně a chce
poznat velký svět. Po jednom z vyhraných lyžařských závodů se seznámí
s bohatým Američanem a jeho dcerou Lilian. Když jí zachrání život na
horské túře poznamenané bleskovou změnou počasí, dostane se mu pozvání
do New Yorku, kam se dívka vzápětí vrací.
Tonio dá vale své snoubence a vyráží na dobrodružnou cestu za
oceán. V USA 30. let jej ale nečeká vysněný ráj, jen nezaměstnanost,
chudoba a hladovějící zástupy na ulicích. Když mu Lilianin sluha otevře
dveře, vidí pouze neznámého prostě oblečeného muže a rodinu zapře.
Horal se tak v neznámém prostředí protlouká, jak se jen dá. Ačkoliv
později sežene práci v Madison Square Garden a dojde i na setkání
s Lilian, uvědomí si Tonio, že jej srdce táhne domů.
Na Štědrý večer se „ztracený syn“ vrací domů, v den,
který je v jeho vlasti zasvěcený starobylým obyčejům. V rámci jedné ze
slavností potká v průvodu masek Barbl, která na něj celou dobu věrně
čekala. Na půlnoční mši už odcházejí společně, což trefně komentuje
starý venkovský učitel: „Ten, kdo nikdy neodejde, se také nikdy nevrátí
domů.“
Goebbels: je to pěkná svině
S postupujícím časem rostl tlak, aby jihotyrolský rodák vstoupil do NSDAP a stal se vzorem pro své krajany. Luis to opakovaně odmítal, jako by se nechumelilo. Goebbels z toho už tak nadšený nebyl a postupně se z režisérova fanouška stával jeho zarytým odpůrcem.
Když zahájil jihotyrolský tvůrce práce na snímku Der Feuerteufel, který se měl stát jeho posledním velkým filmem, začaly se karty definitivně obracet. Psal se rok 1939, Hitler vtrhl do Polska a Trenker se prostřednictvím četných náznaků ve filmu z období napoleonského útlaku Korutan tázal, proč se Vůdce rozhodl obsazovat cizí území, když německy mluvící obyvatelstvo Jižního Tyrolska nechal napospas fašistům. „Svobodný film proti diktatuře,“ psal deník Schweizer Presse. „Film pro mír a svobodu,“ hlásal Stockholmer Tagblatt. „Jasné varování Hitlerovi a jeho přisluhovačům,“ připojil se newyorský list Daily News. „Der Feuerteufel. Budu ho muset pořádně osekat. Trenker točí filmy za národní peníze, ale je to pěkná svině,“ poznamenal si Goebbels do deníčku 16. února 1940.
Následoval zákaz činnosti i pobytu na území Německa. Režisérově situaci nikterak neprospělo, že se rozhodl zdržet hlasování v rámci opce z roku 1939, kdy se museli všichni občané Jižního Tyrolska vyslovit buď pro odchod do Říše, nebo pro setrvání a nucenou italianizaci.
V okamžiku, kdy padla kosa na kámen a Trenker najednou nesměl pracovat, usoudil, že situaci nejlépe vyřeší, když se vrátí k tématu opce a zpětně se vysloví pro Německo. Když ani to nepomohlo, vstoupil do NSDAP. Marně. Na rozhodnutí nacistických elit to nic nezměnilo. Vstupem do strany si navíc zabouchl dveře do zámoří. Posléze se připojil i zákaz pobytu v Jižním Tyrolsku a Trenker se přesunul do Říma, kde jej zastihl i konec války a kde natočil jediný snímek, jímž byl Pastor Angelicus o papeži Piovi XII.
Hitlerův milostný sok
Ve 30. letech byl skutečnou filmovou hvězdou a k tomu
pohledným mužem, takže nebylo divu, že měl spoustu obdivovatelek. Mezi ně
patřila i jistá Eva Braun.
„Potkal jsem ji na jednom večírku v Mnichově jako neznámé
mladé děvče. Při tanci se ke mně trochu přitiskla a to víte, to se mi
líbilo. Tak jsem posunul ruku trochu níž a přitáhl si ji blíž, jak už
se to tak dělává. Až po cestě domů jsem v autě od svého přítele,
řezbáře Thoraka, zjistil, že se jmenuje Eva Braun a je to milenka Adolfa
Hitlera. Thorak mi řekl: ‚Dneska jsi to ale vážně přepísknul, vždyť
jsi plácnul po zadku vůdcovu milenku. Teď tě zastřelí!‘ Já jsem se
smál, protože jsem ho nebral vážně, a říkám mu: ‚Dobře, ale v tom
případě chci státní pohřeb!‘ Když jsem pak znovu potkal Evu Braun na
lyžích v zimě 1940 v Kitzbühelu, strašně ji vyděsilo, když nás spolu
vyfotografovali. Odvrátila se a rozrušeně špitla: ‚Hitler nás spolu
nesmí vidět. Když se dozvěděl o tom tanečním večírku v Mnichově,
udělal mi příšernou scénu,‘ “ vyprávěl Trenker v 70. letech
redaktorovi německého Zeitu.
Poválečná rozhlasová hvězda
Po válce se opět pustil do natáčení, nová doba ale změnila situaci a poptávka po horských filmech značně poklesla. K tomu se přidal soudní proces s Leni Riefenstahl a rodinou Evy Braun, když chtěl Trenker vydat údajné deníky Hitlerovy milenky, nebo spor s bývalými kolegy o autorství knih vydaných pod označením „Luis Trenker a spolupracovníci“.
Když situace vypadala bledě, projevila se zase jednou naplno jeho schopnost přežít a Luis se znovu vynořil nad hladinu ve vlastním rozhlasovém pořadu Luis Trenker erzählt na stanici Bayerischer Rundfunk ve zcela nové roli vypravěče. Vysílání si časem získalo takovou popularitu, že se v 70. letech dočkalo své verze na veřejnoprávní televizní stanici pod titulem Berge und Geschichten.
Luis Trenker se svými syny…
Rodák z horského údolí Val Gardena se stal v řadě německých domácností pravidelnou a s radostí očekávanou návštěvou. Prostřednictvím televizních obrazovek si jej pouštěli diváci do svých obývacích pokojů a on jim na oplátku vykládal veselé i vážné příhody z prostředí vzdálených vrcholků zastřených mlhou.
Trenker a hory s jejich nedotčenou přírodou se v myslích řady lidí stali jedním a tímtéž. Ztracený syn se vrátil tam, odkud se kdysi vydal do světa. Ten jej v něčem pozměnil, hluboko uvnitř, ale s tvůrcem nehnuly ani neslavné poválečné zkušenosti. Nadále si uchoval přesvědčení, že si člověk pevně musí jít za svým. V Luisově případě to tentokrát znamenalo chránit unikátní přírodu rodných Dolomit.
Ekologický aktivista
Jak turistický ruch po válce postupně rostl, sílily v Trenkerovi obavy, že by mohl přispět k nenávratnému poškození unikátního ekosystému. A když se „jeho“ horská údolí ocitla v nebezpečí, neváhal se zase jednou z plných plic ozvat: „Seiser Alm, v dřívějších dobách opravdový klenot, znečišťují bezohlední motoristé a škodí mu improvizovaná výstavba nových ubytovacích kapacit,“ tvrdil a tak dlouho se do tématu opíral, až se podařilo prosadit zákaz vjezdu automobilů na tuto největší vysokohorskou louku v Evropě a celou řadu dalších opatření k ochraně tamní krajiny.
Svůj vliv zmobilizoval i v boji proti realizaci výstavby dálnice mezi Mnichovem a Benátkami, jež měla mířit krajinou Sextenských Dolomit: „To vše už nemá pranic co do činění s tradicemi našeho lidu nebo s naší kulturou. Můžete stavět pořád víc hotelů, lanovek a dálnic. Ale Alpy, ty nerozšíříte už ani o jediný čtvereční kilometr,“ hřímal prostřednictvím všech sdělovacích prostředků, které jen dokázal přesvědčit, aby mu dopřály sluchu. Obcházel bavorské politiky a přesvědčoval je tak dlouho, až dosáhl svého a z projektu sešlo.
Luis Trenker se sekretářkou a partnerkou Martinou Höllerovou ve své Val
Gardeně v Dolomitech
Potkejte Luise Trenkera
Fyzický odkaz Luise Trenkera, včetně jeho slavného kufru posetého samolepkami, s nímž doslova procestoval celý svět, spravuje muzeum v jeho rodném St. Ulrichu. V rámci tematicky vyzdobeného obývacího pokoje se tam můžete pohodlně usadit do ušáku a poslechnout si prostřednictvím televizní obrazovky některou z jeho slavných historek nebo zjistit, jak se podílel na propagaci svých milovaných hor.
Strážce hor až navěky
Svět možná časem pozapomněl, za co Trenkerovi vděčí, případně si jeho postavu dosadil jako jednu z proměnných do zjednodušené rovnice a obratem jej kvůli některým ne zcela šťastným životním krokům zatratil. Rodná Val Gardena a Dolomity ale jeho odkazu dbají dodnes. O tom, jak unikátní životní prostředí se mezi rozeklanými narůžovělými vrcholky podařilo uchovat, svědčí i zařazení Dolomit na listinu světového dědictví UNESCO v roce 2009 a podíl Trenkera na jejich ochraně je nezpochybnitelný.
Režisér, spisovatel, herec, ekologický aktivista, vypravěč, architekt, ale ze všeho nejspíš a na prvním místě prostě horal zemřel ve vysokém věku 97 let v hlavním městě autonomní provincie Jižní Tyrolsko Bolzanu v roce 1990. Do posledních chvil byl člověkem, který se s oblibou vydával na túry do hor, ať už v létě po svých, nebo v zimě na lyžích.
Na své údolí dohlíží dodnes. Jeho sochu najdete na začátku Luis Trenker Promenade v St. Ulrichu. Vsedě pod borovicí pozoruje vrchol Langkofelu, který je symbolem údolí a hledí tak tamtéž, kam se Bera Luis sám obracel tolikrát ve svém životě. „Langkofel je nejkrásnější hora Dolomit, jako by to byl hrad z jiného světa,“ tvrdil s oblibou. „Co je Matterhorn pro Švýcarsko, to znamená pro nás Langkofel: Jen je o něco přívětivější, krásnější, gotičtější…“
Kniha Hory a sníh od Luise Trenkera vyšla česky v roce 1943. Byla
jednou z nejobsažnějších lyžařských příruček své doby
