Snažili jste se někdy někomu vysvětlit, jak si zavázat boty? Notorický úkon, který děláte hladce, poslepu, bezmyšlenkovitě, automaticky – až natolik, že pro vás může být nemožné rozdělit jej do řady samostatných kroků, které byste mohli naučit někoho jiného? Každý z nás ví, že nejlepší způsob, jak si zavázat boty, je nepřemýšlet o tom a nechat to na našem vnitřním autopilotovi. A některé nové výzkumy potvrzují kontroverzní úsudek, že běžecké sporty jsou v tomto ohledu ne nepodobné zavazování tkaniček.

Novou studii publikovanou v časopise Journal of Sports Sciences vedla Linda Schückerová z univerzity v Münsteru. Dvanáct německých sportovců běželo mírným tempem na běžeckém pásu vybaveném virtuální realitou s velkou 3D obrazovkou simulující zážitek ze scénického běhu po lesní pěšině kolem horského jezera. Jejich ekonomie pohybu, tedy míra energie, kterou spálili na udržení daného tempa, byla měřena ve třech různých podmínkách: když se měli soustředit na svou běžeckou techniku, dýchání nebo jen na virtuální okolí.

Cílem experimentu bylo ověřit teorii motorického učení, jež rozlišuje mezi vnitřním a vnějším zaměřením. Z rozsáhlého výzkumu vyplývá, že lepší výsledky přináší vnější zaměření, tedy zaměření na důsledky činnosti, než na činnost samotnou. Například při střelbě basketbalového trestného hodu by se vám mělo lépe dařit, když vás požádají, abyste se soustředili na to, že míč proletí obroučkou, namísto abyste se soustředili třeba na úhel lokte nebo pohyb zápěstí. Podobně biatlonisté chtějí absolvovat jednotlivé střelecké položky s vypnutou myslí a bílit terče podvědomě a automaticky; běžci na lyžích se v závodě příliš nezaobírají specifickými detaily techniky, jež zkraje sezóny svědomitě pilovali, a tak lze pokračovat napříč odvětvími. Vnitřní soustředění na detaily jednotlivých pohybů narušuje automatičnost zažitých činností.

Už v roce 2009 publikovala Schückerová studii velmi podobnou té nové, jež naznačovala, že totéž platí i pro hladký běh. Když se běžci soustředili na svou běžeckou techniku, běželi méně efektivně, než když jen sledovali ubíhající krajinu; když se soustředili na své dýchání, bylo to ještě horší. Přesně stejný efekt zjistila i nová studie. Když se sportovci při běhu koncentrovali na svou techniku, spálili v průměru o 2,6 % více kyslíku; když se soustředili na dýchání, dokonce pak o 4,2 % více.

V nové studii se Schückerová snažila pochopit, co způsobuje, že běžci jsou méně výkonní. Když při běhu přemýšleli nad svou technikou, vykazovali větší vertikální oscilaci při přechodu z kroku do kroku (vysoké koleno), což je mohlo stát další energii. U jednotlivých běžců byly zjištěny i další jemné rozdíly; většina z nich více ohýbala kolena, když mysleli na svou techniku. Když mysleli na dýchání, dýchali déle a pomaleji: jen 28,7 nádechů za minutu ve srovnání s 34,0 nádechy v bezmyšlenkovém stavu s hezkou okolní kulisou.

Zdá se, že poselství je zde poměrně přímočaré: instinktivně víte, jak běhat a jak dýchat, tak se přestaňte snažit babrat se v detailech. Je tu však několik důležitých výhrad. Před několika lety publikoval Noel Brick, psycholog z Ulsterské univerzity, výzkumnou práci, na co myslí vytrvalostní sportovci při běhu, jízdě na kole, běhu na lyžích apod. Jedním z bodů, na které upozornil, bylo, že ne všechny způsoby přemýšlení o sportovní technice jsou rovnocenné. V Schückerové experimentech se běžcům říká: „Věnujte pozornost odrazu a pohybu nohou dopředu.“ Všichni běžci se snažili o to, aby se jejich těla pohybovala správně. Odpovídá to však praktické radě, kterou by skutečně dal nějaký běžecký trenér? Možná jsou to právě konkrétní detaily této formulace, které poškozují efektivitu, a jiného výsledku by běžci možná dosáhli, kdyby slyšeli třeba: „Dělejte kratší kroky a nezaklánějte se příliš dozadu.“ Kdoví.


(Foto: Facebook)

Brick současně upozornil na to, že ani zarytí zastánci snahy o změnu techniky nedoporučují neustále na metodiku myslet. Místo toho je to něco, co by sportovci mohli dělat jako součást pravidelné sebekontroly: projít si seznam pokynů k technice, které identifikovali jako relevantní pro ně osobně, spíše než obecný návod, aby věnovali pozornost pohybu nohou vpřed. Pak je však důležité uvolnit se a myslet na něco jiného.

Existují další výhrady, jež se často objevují v diskusích o změnách běžecké techniky. Jednou z nich je, že snaha o změnu techniky může krátkodobě snížit efektivitu, ale dlouhodobě ji zvýšit, protože nový pohyb se stane automatickým. Další je, že efektivita nemusí být výsledkem, na kterém záleží nejvíce. Spousta lidí může být ochotna akceptovat dvouprocentní snížení efektivity, pokud díky tomu sníží pravděpodobnost zranění. Oba tyto body zní docela rozumně, ale oba předpokládají, že víte, jaké změny ve své technice máte provést, abyste byli efektivnější a odolnější vůči zranění – což je premisa, jíž lze stěží aplikovat na většinu sportovců, natož každého.

Další důležité rozlišení v teorii o motorickém učení je kategorizace na začátečníky a experty. Činnosti, jako je zavazování tkaniček, střelba na basketbalový koš nebo odpalování golfového míčku, začínají jako série samostatných kroků, na které se musíte vědomě soustředit. Postupem času, jak se v nich zlepšujete, se tato sekvence spojí do jediného pohybu uloženého v procedurální paměti, který již nevyžaduje vědomou kontrolu. Toto rozlišení má zajímavé důsledky. Pokud řeknete začínajícím golfistům, aby si na greenu pospíšili, zkazí méně puttů, než když jim řeknete, aby si dopřáli tolik času, kolik chtějí. Aby byli úspěšní, musí se soustředit na jednotlivé dílčí fáze svého puttovacího pohybu. Naopak pokud řeknete typickému zkušenému golfistovi, aby si pospíšil, nejspíš více puttů pokazí. Takovému se nejlépe daří, když se spoléhá na svou procedurální paměť, místo aby příliš přemýšlel o detailních fázích svého pohybu.


(Foto: Facebook)

Bývá vždy velmi riskantním nápadem a nejistým počinem, říkat zkušeným sportovcům, aby náhle začali hýbat se svou technikou. Mohou mít zjevné nedostatky v pohybu, ale abyste zlepšili jejich současnou techniku, budete muset překonat hluboce zakořeněné pohybové vzorce, které již byly do jisté míry samooptimalizovány. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda by se méně zkušení běžci z testu sami řadili mezi nováčky nebo experty. Můžete namítnout, že všichni běháme po většinu života; ale lze rovněž připustit, že někdo, kdo většinu svých dní trávil v sedě a pak se v dospělosti pustí do běhání, se v podstatě učí nové dovednosti – nebo je přinejmenším schopen učit se od začátku způsobem, jakým to už nedokáže někdo, kdo běhá denně deset let.

Nakonec – tak jako obvykle – bude asi nejlepší vyhnout se absolutním výrokům. Přemýšlení o technice není vždy špatné, ale nemusí to být ani ta momentálně nejlepší věc. Pokud však nemáte dobrý důvod si myslet, že svou techniku můžete zlepšit, a nemáte solidní základy pro to, abyste věděli, jaké změny provést, čeká vás nejspíš těžký boj.