Článek vyšel v časopise SNOW 151 (únor-březen 2024)
Počítáme-li pouze prize money, vydělala v uplynulé sezóně nejvýše postavená závodnice v alpském lyžování – Američanka Mikaela Shiffrinová s 13 vítězstvími ve Světovém poháru přes 964 tisíc švýcarských franků, tedy asi 1,04 milionu dolarů. Tím skoro trojnásobně překonala výdělky druhé lyžařky v pořadí vyjetých odměn, italské sjezdařky Sofie Goggiaové, jež si přišla na asi 365 tisíc dolarů. Mužem číslo jedna byl v uplynulé sezóně Švýcar Marco Odermatt s 1,01 milionem dolarů, následovaný Mikaeliným norským klukem Aleksandrem Aamodt Kildem s 673 tisíci dolary.
Letos šlo o třicátou zimní sezónu od doby, kdy Mezinárodní lyžařská federace (FIS) začala poprvé povolovat peněžní odměny, a na okruhu Světového poháru v alpském lyžování bylo rozděleno vysoko přes 10 milionů dolarů. V této částce nejsou zahrnuty peníze, které sportovci získávají z jiných zdrojů, jako je například podpora produktů: podle zákulisních odhadů si Shiffrinová vloni přišla na 4 až 5 milionů dolarů.
Co se týče výdělků, profesionální lyžaři zaostávají za superhvězdami jiných sportů – roční příjmy Shiffrinové a Odermatta jsou sotva dvacetinou toho, co vydělávají třeba golfové špičky. Úspěšná lyžařská kariéra však stále může být relativně lukrativním živobytím; částečně i díky hnutí profesionálních závodníků, které se v 60. letech minulého století postavilo politice amatérismu a ovlivnilo lyžařské závodění na věky věků.
Střet o amatérismus
Již v roce 1936 se Mezinárodní olympijský výbor (MOV) a Mezinárodní lyžařská federace (FIS) střetly kvůli roli peněz v lyžařských závodech. Toho roku MOV oznámil, že lyžařští instruktoři mají být považováni za profesionály, a proto nemají nárok na účast na zimních olympijských hrách v německém Garmisch-Partenkirchenu. Rakousko a Švýcarsko na protest stáhly své nejlepší alpské závodníky. V roce 1952, kdy se do čela MOV postavil chicagský milionář Avery Brundage, se připravovala půda pro roztržku. Boháč Brundage byl pokrytecky posedlý myšlenkou čistého amatérismu a považoval závodníky v alpském lyžování podle vlastních slov za rakovinu olympijských her kvůli penězům, které jim platily firmy vyrábějící vybavení za používání jejich výrobků.
Mezitím našli alpští závodníci upřímného zastánce v prezidentovi FIS Marcu Hodlerovi, který tvrdil, že by jim mělo být umožněno vydělávat peníze na pokrytí vysokých nákladů na trénink a závodění, které daleko převyšovaly výdaje například plavců nebo atletů. Ve FIS tehdy vysoko postavený anglický lyžařský průkopník a královnin rytíř Sir Arnold Lunn s ním souhlasil a prohlásil, že falešný amatérismus podporuje křivou přísahu, protože sportovci přísahají, že jsou amatéry, aby se mohli zúčastnit olympijských her.
Dlouholetý boj mezi Brundagem a Hodlerem se rozhořel, když Brundage veřejně požadoval, aby závodníci z olympijských her v Grenoblu 1968 – včetně trojnásobného držitele zlaté medaile Jeana-Clauda Killyho – vrátili své medaile. Požadoval také, aby byla řada závodníků vyloučena z účasti na hrách v japonském Sapporu 1972. Nakonec byl zakázán pouze skvělý rakouský slalomář Karl Schranz, trojnásobný mistr světa a celkový vítěz Světového poháru z let 1969 a 70. Schranz, který byl považován za favorita ZOH 1972, byl vyloučen s odůvodněním, že jeho konzultantský status u výrobců vybavení, především u firmy Kneissl, zkalil jeho amatérský status. Jeho vyloučení vyvolalo pobouření v Rakousku (kde byl Brundage proklet) i po celém světě. Šlo o přelomovou událost v historii her, která se nakonec ukázala být pohřbem amatérského ideálu na olympijských hrách. Brundage ještě téhož roku odstoupil.
Friedl Pfeifer a profesionální závody v Americe
Zatímco se MOV a FIS přetahovaly o zimní hry, v USA se prosazoval profesionální závodní okruh. V jeho čele stál Friedl Pfeifer, jeden ze zakladatelů společnosti Aspen Skiing Company, který po druhé světové válce pomáhal budovat kultovní coloradské středisko. Jako lyžařský instruktor v rodném Rakousku byl Pfeifer kvůli svému profesionálnímu statusu z her v roce 1936 vyloučen. Proto byl jistě nadšený, když v roce 1960 založil Mezinárodní asociaci profesionálních lyžařských závodníků (IPSRA) a vtiskl jí rezonující pečeť. „Chci, aby lyžařští závodníci měli možnost získat odměnu za to, co tomuto sportu dali. S tímto vědomím jsem se rozhodl založit profesionální závodní organizaci,“ prohlásil.
Lyžařský svět si toho všiml, protože Pfeifer zorganizoval kádr nejzvučnějších jmen lyžařského sportu. Pfeifer rozhodl, kdo se bude podílet na organizaci závodů: Minnie Dole, Sigi Engl a Willy Schaeffler v administrativě, Howard Head jako počáteční sponzor a závodníci jako Toni Spiess, Anderl Molterer, Stein Eriksen, Pepi Gramshammer a Othmar Schneider. První závody se konaly v Buttermilku v roce 1960.
„FIS se o mém projektu dozvěděla,“ napsal Pfeifer ve své biografii Nice Goin', „a vyzvala Americkou lyžařskou asociaci, aby střediska informovala o důsledcích pořádání závodu IPSRA. Střediska byla varována, že pokud budou jakýmkoli způsobem podporovat nebo sponzorovat profesionální lyžařské závody, budou jako budoucí hostitelé mistrovských závodů FIS diskvalifikována.“
Navzdory tomuto varování přežila rodící se profesionální lyžařská tour šest poměrně živých sezón, než Pfeifer předal tour samotným závodníkům, kteří založili Asociaci profesionálních lyžařských závodníků, v jejímž čele stál Karl Pfeiffer z Killingtonu (nebyli příbuzní). Po mistrovských závodech v Japonsku v následující sezóně uspořádal Pfeiffer schůzi, na které závodníkům oznámil, že nemá čas shánět nové sponzory. V roce 1969, napsal Friedl Pfeifer, „byla pochodeň opět předána, tentokrát Bobu Beattiemu“.
Tehdejší šéf WPST Bob Beattie s jednou z největších hvězd okruhu,
Billym Kiddem, zkraje sedmdesátých let na závodech ve Vailu (Foto:
Facebook)
Bob Beattie přebírá vedení
Sedmdesátá léta začala pro Beattieho turné dobře, protože se v něm objevili významní američtí závodníci jako Billy Kidd, Tyler Palmer, Hank Kashiwa, Scott Pyles a oslnivý blonďák z Aspenu Vladimir Spider Sabich, který získal 18 umístění v první desítce SP (psali jsme o něm vloni, SNOW 138). Sabich vyhrál první dva profesionální závody, kterých se zúčastnil, a odnesl si výhru 21 189 dolarů. Charismatický závodník, jenž byl inspirací pro postavu Roberta Redforda ve filmu Sjezdař, měl však také sponzorské smlouvy, které mu vynesly výdělek 100 000 dolarů. Brzy si vysloužil přezdívku „pan profík“. Když se k němu Killy na začátku sezony 1973 připojil, zdálo se, že profesionální závody jsou startující raketou lyžařského světa, že se silně prosazují podpory produktů a televizní termíny zaplňují kalendář sezóny.
Nadšení však toho roku opadlo, když se Tour zvrtla a v úvodních závodech zvítězili dva relativně neznámí rakouští závodníci Hugo Nindl a Harald Stuefer. Nakonec Killy získal celkový titul v sezóně, čímž obměkčil sponzory i vedení televize. Potenciální slabina profesionálního lyžování se však projevila v plné nahotě: bez velkých jmen brzy utichne rozruch a s ním divácký zájem.
V roce 1974 získal Nindl titul a rekordní částku 93 230 dolarů, jež pak vévodila v pořadí po mnoho let. Ale když neznámí lyžaři jako nováček Josef Odermatt (opět, žádná příbuznost se soudobou mužskou hvězdou) vytlačili známější lyžaře, Beattie věděl, že musí vymyslet plán. Mezitím se z lyžařských závodů stáhl hlavní sponzor Tour, tabáková společnost Benson & Hedges. V roce 1975 si program vynutil pětitýdenní přestávku uprostřed sezóny a zdálo se, že Tour upadá.
V roce 1976 se v Aspenu konal čtyřzávod Aspen Pro Spree v době, kdy se domácí hrdina Sabich na sjezdovkách trápil. V tom roce se na Tour prosadil francouzský lyžař Henri Duvillard, který vyhrál tři ze čtyř závodů v Aspenu a přidal dalších 13 vítězství, čímž ovládl celou sezónu. Ta se zdála být poměrně úspěšná až do března, kdy byl Sabich zastřelen. Jeho přítelkyně, herečka Claudine Longetová, byla zatčena za neúmyslné zabití a odsouzena ke krátkému trestu vězení.
Na konci desetiletí Tour stále trpěla známým démonem – neznámými lyžařskými závodníky – a tak Beattie vymyslel plán na změnu systému nasazování, který měl zaručit, že se některá špičková jména dostanou alespoň do kvalifikačních kol. Tento manévr trochu pomohl a v závěru sezóny byli vidět dva přeci jen známí veteráni, Hans Hinterseer a Lanny Vanatta, kteří urputně, ale nakonec neúspěšně dotírali na vítězného Rakušana Arnolda.
V následující sezóně se Beattieho finanční situace zhoršila a jeho závodní turné se rozpadlo. Arnold na začátku sezóny stále dominoval a Tour pokračovala až do dubna, kdy hrstka závodníků – včetně Hinterseera a Richieho Woodwortha z Bostonu – bojkotovala závod s tím, že kvůli sněhové bouři byly podmínky na trati proměnlivé a nespravedlivé. Bojkot byl pro Beattieho, který o několik týdnů později celý podnik rozpustil, katastrofální, protože se finální závod chystala vysílat celostátní televize.
V osmdesátých letech profi soutěž přilákala i končící amatéry
ověnčené olympijskými vavříny ze Sarajeva, dvojčata Mahreovy (Foto:
Facebook)
Éra Eda Rogerse
Když nezůstala žádná hlavní soutěž, regionální druholigové závody částečně zaplnily prázdné místo, včetně American Pro Ski Tour sponzorované společností Coors z Colorada a skupiny závodníků organizované restauratérem z Maine Edem Rogersem a jeho partnerem Mikem Collinsem, kteří podepsali sponzorskou smlouvu s francouzskou automobilkou Peugeot. Po úspěšném víkendu na Mt. Snow ve Vermontu byly obě regionální tour opět spojeny do národní tour. Rogers, který vlastnil proslulý hotel Red Stallion Inn ve středisku Sugarloaf v Maine, vzpomíná: „Měli jsme B tour, ale když Beattie vypadl, spousta jeho lyžařů přešla k nám.“
V polovině 80. let přišel útok Vikingů v podobě norských bratrů Jarleho a Edvina Halsnesových a jejich kamaráda Reidara Wahla, kteří v roce 1984 Tour vyhráli. Jarle vyhrál titul v roce 1985 a Edvin ho o rok později porazil. Jarle se vrátil v roce 1987, než Švéd Joakim Wallner v roce 1988, kdy Jarle, kterého trápila bolavá záda, oznámil odchod do lyžařského důchodu, přerušil spolupráci bratrů. Jarle si za své vítězství v roce 1987 připsal 103 750 dolarů a konečně překonal Nindlovu výdělkovou hranici, která trvala od roku 1974.
V říjnu 1988 Rogers oznámil, že podepsal smlouvu se dvěma nejúspěšnějšími amatérskými závodníky v zemi, dvojčaty Philem a Stevem Mahreovými, kteří v roce 1984 získali zlatou a stříbrnou medaili na ZOH v Sarajevu. Phil vysvětloval, že potřebují peníze na závodní auto, a přitom pomlouval profesionální turné jako skupinu „zkrachovalců a neúspěšných, včetně mě“. Když pomineme Mahreho názor, v tom roce byla tour plná hvězd, včetně dvou rakouských es, Rolanda Pfeifera a Bernharda Knausse, který kvůli nemoci přišel o místo v rakouském národním týmu.
V roce 1989 se Phil Mahre umístil na druhém místě, ale i tak si za sezónu přišel na 82 000 dolarů. Mezitím se automobilce Chrysler-Plymouth zalíbilo, co viděla, a stala se hlavním sponzorem soutěže. Mahre, který peskoval příliš snadnou Tour, přesto tvrdě pracoval, aby zvládl formát dvojího vyřazování, a v roce 1990 skončil na 3. místě. Prosazovat se ale začal Knauss.
Zpočátku se Knaussovi nedařilo předstihnout Pfeifera, který v roce 1990 inkasoval rekordní výdělek poté, co vyhrál Tour i šampionát Plymouth Super Series s rekordním ziskem 221 816 dolarů. V následující sezóně Knauss vyhrál 356 256 dolarů a o rok později výhru ještě zvýšil na 364 038 dolarů, čímž překonal starý rekord Arnolda se 46 vítězstvími v kariéře. V následující sezóně překročil hranici milionových výdělků v kariéře. Do konce Tour v závěru devadesátých let vyhrál 76 závodů a jeho kariérní výdělky se pohybovaly kolem 1,5 milionu dolarů.
V roce 1996 Rogers a jeho nový partner Bill Flavin prodali Tour společnosti Del Wilber & Associates z McLeanu ve Virginii (v té době i s přidruženou ženskou částí, od svého založení v roce 1978 fungující samostatně do roku 1990, kdy zanikla). Pod názvem World Pro Ski Tour (WPST) Del Wilber brzy celou soutěž opět nabídl k prodeji. Jeden z potenciálních kupců, ESPN, se jí vzdal, aby místo ní mohl začít pořádat X-Games, a další, Mark McCormacův IMG, ji také pustil a přenechal pole působnosti rodinnému televiznímu kanálu Fox, který během dvou let zrušil všechny své sportovní programy.
Rogers: „Když Chrysler coby hlavní sponzor z Pro Tour odešel, nemohli jsme najít náhradu. Ani Fox nedokázal sehnat dostatek sponzorů, a o to v profesionálním sportu jde.“ Smutnou ironií podle Rogerse bylo, že profesionální závody, které se v USA nepřetržitě jezdily téměř 40 let, se rozpadly na vrcholu, s vysoce postavenými závodníky a rekordními výhrami.
Dva hlavní muži současné WPST, zleva vlastník Ed Rogers a výkonný
šéf Jon Franklin (Foto: Facebook)
Soutěž se od svých počátků jezdí formou vyřazovacích jízd dvojic v
obřím slalomu a slalomu speciál (Foto: Facebook)
WPST je zpět
V roce 2018 sedmdesátník Ed Rogers přivedl po dvacetileté pauze soutěž WPST zpět na scénu, s novými sponzory a vysíláním na CBS Sports Network. Závody se jezdí ve víkendovém formátu vyřazovacích jízd dvojic v obřím slalomu a slalomu speciál další den. Staronová profi túra, řízená bývalým šéfem zimních sportů IMG Jonem Franklinem, prozatím přitahuje zejména ambiciózní severoamerické závodníky a zdá se, že ji čeká nejen boj o sponzory, ale i o zvučná jména na startovkách.
Zpět na výsluní osmdesátých let to bude mít WPST přetěžké; i sám prostořeký dobrodruh Rogers je už realistou: „Doufám, že se z toho stane velké lákadlo pro fanoušky lyžování, budeme se však rozvíjet pomalu a s rozumem. Právě teď je Světový pohár jediným okruhem, o který je zájem. Bylo by skvělé mít alternativní okruh, který by se zviditelnil a přitáhl k lyžařským závodům více fanoušků!“
V loňském ročníku slalomové části se umístil celkově druhý
našinec Filip Forejtek (v kšiltovce), bývalý svěřenec Richarda Rokose z
Coloradské university. V osmdesátých letech své štěstí ve WPST zkoušelo
i několik československých emigrantů, z nichž v magazínu jsme psali o
Milanu Trnkovi a Petru Kakešovi (Foto: Facebook)