Článek vyšel v časopise SNOW 146 (říjen 2023)

Švéd Ingemar Stenmark strávil téměř celou svou kariéru ve Světovém poháru v modré botě Caber Alfa. Svůj první závod SP jel v roce 1973, když mu bylo 17 let. Boty Alfa byly uvedeny na trh v roce 1974 a Stenmark v nich v roce 1975 vyhrál své první mistrovství světa ve slalomu. Caber ukončil výrobu Alfy v roce 1979, ale když v březnu 1989 jel svůj poslední závod Světového poháru, Stenmark stále oblékal své otlučené modré Alfy. Američanka Cindy Nelsonová, další vyznavačka lyžáků Caber, si své Alfy nechala i po odchodu ze soutěžní scény v roce 1985 pro své rekreační lyžování.

Téměř celoživotní oddanost svým botám nebývá mezi lyžaři ničím výjimečným. Desítky závodníků SP svého času přísahaly na původní Nordicu Grand Prix, která byla představena v roce 1972 a v roce 1976 zmizela z trhu. Ještě v devadesátých letech minulého století sháněli olympionici jako Felix McGrath původní sériové exempláře červeného modelu Nordica GP: „Když se vám boty povedou, nechcete se jich vzdát. Na tom plastu bylo něco, co jsem preferoval.“ McGrath dokázal odjezdit v jedněch skořepinách GP dvě či tři sezóny a naučil se každou novou-starou skořepinu brousit a tvarovat tak, aby jeho nohám dokonale sedla. Nakonec v roce 1999 značka Nordica oživila konstrukční prvky GP a vyvinula legendární botu Dobermann, jež je na trhu dodnes.

Loajalita ke svým lyžařským botám pochopitelně není jen otázkou nějakého konzervatismu sportovců. Závodníci a jejich botaři svědomitě pracují na zdokonalení výkonu a tvarového padnutí boty, což je proces, který může trvat týdny nebo měsíce bolestných – a to doslova! – pokusů a omylů. Jakmile je jednou v zápase s botou na míru dosaženo zdánlivého vítězství, málokterý lyžař chce opakovat náročný proces a začínat si něco s jiným modelem, pokud k tomu není nucen.


Ingemar Stenmark odlyžoval prakticky celou svou kariéru ve stejné botě Caber Alfa. Když jel svůj poslední závod ve SP, stále nazouval své otlučené modré Alfy, jež se už deset let nevyráběly (Foto: Facebook)

Cílem veškerého strastiplného snažení je, aby bota co „nejlépe“ – což po lyžařsku znamená „nejtěsněji“ – seděla; obvykle tak, že se nohy vtěsnají do bot o jednu nebo dvě velikosti menších, s přesně kalibrovanou klenbou, bočním úhlem a předklonem komínu skeletu. Žádné pohodlně měkké výstelky, které by se přizpůsobily kostěným výčnělkům konkrétního chodidla, nepřipadají v úvahu – protože měkká hmota umožňuje noze nežádoucí pohyb uvnitř skořepiny.

Závodníci si ne vždy mohli dovolit luxus dlouhého lyžařského života se svou nalezenou oblíbenou botou. V éře kůže boty nemívaly dlouhou životnost, takže závodníci každou sezónu při obouvání nového páru byli nuceni opakovat stále stejnou torturu. Dosažení závodní formy kožené lyžařské boty bývalo utrpením – například bylo běžné stát v nových lyžácích ve vaně s horkou vodou, aby kůže změkla, a pak v nich zamokra chodit, zatímco kůže schla do nového tvaru. Bylo to citlivé lyžařovo chodidlo, co bylo finální formou boty. Penny Pitouová, dvojnásobná stříbrná medailistka z olympijských her ve Squaw Valley 1960, vzpomíná: „Veškerou botařskou práci odváděla vlastně vaše noha. Bylo potřeba, aby vaše noha na ten tvar přišla. Ta bolest byla nesnesitelná!“

V pozdější fázi kariéry, když se Pitouová stala mezinárodní hvězdou, jí rakouské obuvnické firmy měřily nohy, aby jí šily boty na míru. Nakonec přišla společnost Koflach s modelem Penny Pitou, který byl podle Pitou první botou navrženou speciálně pro ženy. Na začátku své kariéry, kdy nebyly k dispozici žádné dámské boty, si Pitou v jednu chvíli pořídila tak široké boty od jednoho mužského závodníka, že do nich musela nacpat papír, aby jí nohy v botě volně neplavaly.

Na začátku šedesátých let, kdy Billy Kidd stoupal na žebříčku lyžařské slávy, používal i on metodu horké vody. Většina špičkových amerických závodníků v té době dostávala boty značky Heierling, protože bratr národního šéftrenéra Boba Beattieho byl jejich dovozcem. Kidd naplnil každý nový pár horkou vodou, aby změkčil kůži, a pak se do teplých bot nazul a napevno si je zašněroval, aby se chladnoucí kůže přizpůsobila specifickému tvaru jeho nohou – což lze považovat za kutilskou verzi budoucích tvarovatelných vložek do bot. A musel to dělat často – kůže lyžařských bot se začala tvarově rozpadat během šesti až osmi týdnů lyžování.


Cindy Nelsonová, další celoživotní vyznavačka obuvi Caber, si své modré Alfy nechala i po odchodu ze SP pro své rekreační lyžování (Foto: Facebook)

Na druhé straně oceánu měl šampión Jean-Claude Killy při tvarování svých bot vycvičeného pomocníka – jeho přítel, mentor a lyžařský technik Michel Arpin trpěl v Killyho fungl nových botách několik dní, dokud kožené boty řádně nepředtvaroval. Pak s nimi Killy absolvoval několik závodů, zatímco Arpin opakoval bolestivý proces s dalším párem.

Plastové boty se objevily s příchodem Světového poháru – vlastně už rok předtím, kdy se kanadský tým zjevil na MS 1966 v Portillu s několika páry Lange. Od začátku bylo třeba na nových botách pracovat, aby se správně prohnuly a naklonily dopředu. Plastové Lange významně zlepšily přenos sil při hranění, ale nepřizpůsobily se dobře snad žádné lidské noze, takže typicky pekelně bolely. Bolest nebolest, lyžaři v nich hned na nejbližších ZOH 1968 získali pět medailí.

I Billy Kidd vyhrál svou zlatou medaili v kombinaci na MS 1970 v botách Lange, které mu upravil firemní botař Denny Hanson. Denny vyrobil kovové pláty na zadní část Kiddových bot, aby zvýšil jejich tuhost při slalomu. Pro větší pružnost při sjezdu je odstranil.

S nástupem plastu se zkvalitnil i bootfitting. Obuvníci mohli upravovat tvar skeletu broušením a zahříváním, byly vyvíjeny nástroje na tvarování titěrných nedostupných míst v botě. Trvanlivost plastu znamenala, že jakmile měl botař hotovo a boty byly upraveny tak, aby se v nich dobře lyžovalo, mohl si závodník tento pár opatrovat po mnoho sezón.


Phil Mahre vyhrál své tři velké kříšťálové glóby SP v letech 1981 až 83 v oranžových Lange XL-R. Firma pak svůj nový model Z vyrobila ve stejném designu, aby Mahre mohl dál startovat ve svých původních starých botách (Foto: Facebook)

Plast měl však i své nevýhody a ne všechny plasty byly kvalitativně stejné. Když se bratři Phil a Steve Mahreovi koncem 70. let dostali do popředí světové závodní scény, jejich volbou byl model XL-R značky Lange. Lange následně přišel s novým a údajně vylepšeným modelem Z, ale „byl to jiný plast, křehčí – úplně jiný pocit,“ vzpomíná Phil Mahre. Zůstal tak u svých starých bot XL-R. Bezpochyby dobrý tah: během tří sezón v nich získal tři celkové tituly ve Světovém poháru.

Lange samozřejmě chtěl propagovat svou nejnovější technologii, ale také chtěl udržet svého nejlepšího stájového závodníka spokojeného. Řešení? Phil si ponechal své XL-R, ale vyměnil nápisy tak, aby vypadaly jako na botě Lange Z. (Oba modely byly stejně oranžové, a tak podvod vypadal věrohodně.) Phil postupoval ještě další zásadní zásah do svých bot, aby mu lépe padly: vyřízl původní jazyky Lange a vyměnil je za nijak neukotvené od značky Garmont, které tak měly volný pohyb v botě a na jejich místě je drželo jen pevné zapnutí komínu.

Věrnost lyžařské botě mnohdy přežívala jakýkoliv jiný závodníkův vztah. Například během svých 13 sezón ve SP jezdil Franz Klammer tři různé rakouské značky lyží, ale boty Dynafit si nechával stále stejné. A mistryně světa a vítězka SP Tamara McKinneyová zůstávala u svých silně upravených bot Nordica GT – modelu, který se přestal vyrábět rok před jejím prvním závodem SP! McKinneyová měla neobvykle malá chodidla a štíhlé kotníky; manžeta Nordica GT byla snadno odnímatelná a dala se přizpůsobit jejím útlým dolním končetinám. Když v roce 1990 kvůli zranění končila svou závodní kariéru, vyzouvala se ze stále stejných bot, ve kterých jako šestnáctiletá debutovala na elitní světové scéně.