V průběhu plánování přírodních dobrodružství se někteří z nás možná trápí nad malými černými čtverečky na mapách turistických, cyklistických nebo vodáckých tras. Chaty! Poslední věc, kterou uprostřed své výpravy v terénu chceme, je nějaký do očí bijící důkaz, že nejsme ani omylem prvními, kdo naším konkrétním kouskem divočiny prochází.

Snad všichni se shodneme v představě, že příroda by měla vypadat co nejpřirozeněji. Ale že by nějaký záblesk budovy nebo silnice na trase měl opravdu narušit atmosféru celého výletu? Přesně touto otázkou se zabývala studie v časopise International Journal of Environmental Research and Public Health, kterou vypracovali vědci ze dvou rakouských univerzit za finanční podpory Rakouského alpského svazu.

Výzkumníci vyslali 52 dobrovolníků, aby strávili tři říjnové dny ve „vyhlášené oblasti letních a zimních sportů“ v rakouských Alpách. V náhodně vybraných dnech po sobě absolvovali dvě maximálně identické túry – asi 7 kilometrů s bezmála kilometrovým převýšením, které jim zabraly asi tři hodiny – s jedním zásadním rozdílem. Jedna z túr probíhala v oblasti prakticky bez známek lidského osídlení, zatímco druhá byla neustále na dohled od takových prvků, jako je dálnice, lyžařský vlek, sněžná děla, staveniště a parkoviště. Účel studie nebyl zveřejněn, takže účastníci nebyli na rozdíly mezi oběma túrami upozorněni.


(Foto: Facebook)

Klíčovým výstupem byla série dotazníků, které hodnotily pocity jako úzkost, nadšení, vztek, klid a podobně, a také série slinných testů, které měřily hladinu stresového hormonu kortizolu. Je zaznamenána řada předchozích výzkumů, které potvrzují tezi, že aktivní pobyt v přírodním prostředí může tyto proměnné změnit k lepšímu, a několik náznaků, že ryze divoká příroda může mít příznivější účinek. Rozhodně takovou věc říká intuice mnoha z nás při plánování dobrodružných výletů, mám za to.

Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zda reagujeme především na pozitivní vlastnosti přírody, nebo na negativní účinky prostředí vytvořeného člověkem: milujeme stromy a skály, otravuje nás beton měst, nebo je to kombinace obojího?

Výsledky rakouské studie naznačují, že pobyt v přírodě je obohacující bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost prvků vytvořených člověkem. Například údaje o kortizolu ukázaly příjemný pokles od doby před túrou do poloviny túry a další pokles na konci túry – ale bez rozdílů mezi oběma typy tras:

Dlužno podotknout, že hladinu kortizolu ovlivňují i některé další faktory, například cirkadiánní rytmy, takže část poklesu může být způsobena prostě denní dobou. Klíčová je však absence jakéhokoli rozdílu mezi oběma skupinami.

Nálada dobrovolníků se také měnila víceméně podle očekávání, po túrách se zvýšily pozitivní pocity, jako je nadšení, a snížily negativní pocity, jako je úzkost. Opět však nebyl mezi oběma túrami statisticky významný rozdíl: pohled na dálnici nebo lyžařský vlek nezpůsobil, že by zážitek byl méně přínosný.

Samozřejmě ne všechny stavby vytvořené člověkem jsou rovnocenné; výzkumníci uznávají, že prvky jako lyžařské vleky a sněžná děla mají pro mnoho lidí ve skutečnosti pozitivní asociace, což může výsledky zkreslovat. Výsledky by v tomto ohledu mohly být jiné, kdyby se túra vinula kolem skládky odpadků nebo povrchového dolu – či kolem mobilní věže, která by výletníkům připomínala všechny jejich nevyřízené pracovní e-maily, které na ně v civilizaci čekají.

Jedna doplňující hádanka: účastníci byli také dotázáni, jak si myslí, že výlety ovlivnily jejich náladu, a to následující otázkou: „Jak ovlivnilo prostředí horské túry vaši pohodu?“ (V němčině to asi zní méně kostrbatě.) Na stupnici od 1 do 10, kde 10 je nejpozitivnější, ohodnotili přirozenější túru 8,5 a túru ovlivněnou člověkem 6,3. Jinými slovy, nejspíš stejně jako většině z nás se jim líbila představa zdánlivě nespoutané divočiny, i když neměla žádné jasně měřitelné fyziologické nebo psychologické účinky.

V konci konců, tato vědomá preference nemusí být nutně něčím, co je třeba ignorovat. Sám se z jakéhokoli důvodu rád dostávám co nejdál od známek lidského obydlí; ale studie, jako je tato, mi přinejmenším připomíná nebýt v tomto ohledu zbytečně dogmatický.

Většina z nás žije ve více či méně hustě zalidněných aglomeracích – a časté kratší běhy, vyjížďky či pádlování na dosah našich domovů nám nejspíš přinesou příznivější psychologický efekt než celoroční pasívní čekání na jediný epický výlet. A když si plánujeme relativně snadnou trasu, kterou potřebují v pohodě zvládnout i naše malé děti, nějaké černé čtverečky na mapě možná dokonce přijdou vhod. Třeba i ten mobilní signál, kdo ví.