Posouvání hranic svého sportovního potenciálu vyžaduje určitý čas strávený přesně na okraji příslovečné propasti; balancování na této mnohdy nejasné hraně je ošemetné a bývá důvodem, proč se vrcholoví sportovci poměrně často zraní, když něco přeženou. Někteří lidé se samozřejmě zraní častěji než jiní. Je to jen otázka štěstí a biomechaniky – nebo existuje určitý stupeň dovednosti, jak zvládnout křehkou rovnováhu mezi zónami „tak akorát“ a „příliš mnoho“?

To je otázka, jež je základem studie vědců z University Medical Centre Groningen v Nizozemsku, publikované ve Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports. Skupina 73 mladistvých tenistů v národním programu vysoké výkonnosti v zemi, všech ve věku 11 až 14 let, absolvovala na začátku sezóny sérii psychologických testů a poté byla po zbytek roku každý týden sledována, aby se zjistilo, kdo se zranil a jak vážně.

Výzkumníci předpokládali, že seberegulační dovednosti pomohou rozlišit, kdo se zranil a kdo zůstal zdravý. Zaměřili se zejména na čtyři metakognitivní – což v podstatě znamená „přemýšlení o přemýšlení“ – prvky seberegulace: plánování (Než začnu řešit problém, určím, jak ho vyřešit), sebekontrolu (Sleduji svůj pokrok), hodnocení (Ohlížím se zpět a hodnotím svůj výkon) a reflexi (Často znovu reviduji své zkušenosti, abych se z nich mohl poučit). V podstatě jde o to, že vědět, přes které bolesti můžeme trénovat dál a které vyžadují určitý čas volna, je dovednost, která vyžaduje pečlivé a poctivé sebehodnocení a v níž se můžeme zlepšit, pokud budeme dostatečně vnímaví.

Výsledky byly překvapivě jasné. Během sezóny utrpělo 73 hráčů celkem 88 zranění z přetížení, nepočítaje v to akutní zranění a nemoci. Většinou byli v seberegulaci docela dobří: 28 z nich dosáhlo vysokého skóre v plánování, 36 v sebekontrole, 48 v hodnocení a 43 v reflexi. Hráči se středním nebo nízkým celkovým skóre v oblasti sebekontroly však měli 4,6krát vyšší pravděpodobnost, že utrpí zranění z přetížení, které si vyžádá vynechání tréninku nebo soutěže, než hráči s vysokou úrovní sebekontroly. To je zřetelný rozdíl.


(Foto: Facebook)

Když se výsledky rozdělily podle pohlaví, objevila se ještě jedna věc. Mezi 45 chlapci ve studii neměly seberegulační dovednosti ve skutečnosti významný vztah k riziku zranění. Naproti tomu mezi 38 dívkami měly ty se středně pokročilou nebo nízkou seberegulací pozoruhodně 10,8krát vyšší pravděpodobnost, že ztratí čas kvůli přetěžování. Stojí za to se na toto zjištění podívat trochu blíže.

Shodou okolností předmětná studie de facto navazuje na starší článek z roku 2017 ve stejném časopise, kde autoři analyzovali stejný soubor dat a hledali souvislosti mezi rizikovým chováním a zraněními. V tomto případě byly výsledky zrcadlovým obrazem údajů o samoregulaci. Rizikové chování bylo spojeno se zvýšeným rizikem ztráty času v důsledku nadměrných zranění u chlapců, nikoli však u dívek.

Bylo by lákavé spojit tyto výsledky do jakéhosi pseudoevolučního příběhu o tom, že psychologické vlastnosti, které z mužů kdysi dávno udělaly dobré lovce, z nich nyní dělají náchylné k tenisovému lokti a že ženy se vyvinuly tak, aby ignorovaly nepohodlí kvůli přirozené schopnosti zvládnout porod nebo něčemu podobnému. Odolejme však takovému pokušení; u malé studie, jako je tato, je těžké zjistit, zda pozorované rozdíly mezi pohlavími jsou zobecnitelné, nebo jen odrážejí specifické vlastnosti 45 chlapců a 38 dívek ve studii. Například průměrný mezinárodní ranking chlapců byl 436, zatímco u dívek 281 – takže možná je skutečným zdrojem těchto rozdílů úroveň soutěže nebo nějaký jiný faktor.

Přesto celková data naznačují, že psychologické rysy mají vliv na to, jaká je pravděpodobnost zranění, a připojují se tak k předchozím podobným typům studií – jako například té, která zjistila, že běžci se sklony k perfekcionismu mají 17krát větší pravděpodobnost, že přijdou o tréninkový čas kvůli zranění. I když je tato oblast výzkumu stále v plenkách, je těžké se nezeptat, co s tím vlastně sportovec může dělat. Existuje spousta výzkumů o tom, jak zlepšit seberegulaci v souvislosti se stravovacími návyky, a dokonce i o tom, jak naučit předškoláky lepší seberegulaci prostřednictvím tréninku založeného na všímavosti. Netuším, kolik z toho lze aplikovat na sportovní zranění, ale třeba na tom nějací vědci už pracují.

Autoři studie doporučují, aby si trenéři dávali pozor na sportovce se slabými sebekontrolními schopnostmi a snažili se je v případě potřeby zadržet. To se zdá být rozumné. Ale možná jde spíše o to, že zranění z přetěžování prostě nejsou shůry seslaná a přinejmenším zčásti vyplývají z našich rozhodnutí. Pro sportovce, který tvrdě trénuje na hranici svých kapacit, jsou takováto rozhodnutí mnohdy obtížná. Vždycky hrajete hazardní hru a snažíte se odhadnout, které bolesti můžete bezpečně ignorovat a kolik kondice si můžete dovolit ztratit. A někdy se nevyhnutelně spletete. Pokud se však ve své intuici postupem let a zkušeností nezlepšujete, možná jen nedáváte dostatečný pozor.