Hermann Maier: Nesmrtelný Herminátor

Článek vyšel v časopise SNOW 147 (listopad 2023)

Jméno Hermann Maier se většině z nás – letitých čtenářů tohoto magazínu – vrylo do podvědomí natolik výrazně, že může být šokující vzít v potaz, že legendární Rakušan skončil se závodním lyžováním už před dlouhými 15 lety. Nyní se zdá být spokojeně usazen v nové, rozjímavé, pastýřské kapitole své životní dráhy. Ačkoli na jeho lyžařskou výbavu mu prach rozhodně nesedá.

Spontánně vzniklá přezdívka Herminátor k němu jako k závodníkovi přirozeně pasovala. Mimo trať dokázal být usměvavým, přátelským kusem chlapa; když však nasadil svou zdivočelou závodní tvář, stalo se z něj obávané horské monstrum. Na lyžích býval přírodním živlem, zdánlivě nezastavitelným, jako hurikán. A vskutku nezastavitelný byl. Nejslavnější Maierův snímek všech dob pořídil fotograf Carl Yarbrough v průběhu sjezdu na olympijských hrách v Naganu v roce 1998, když robustně stavěný závodník s číslem 4 vyletěl ze sedmé brány a řítil se vzduchem skrz dvě řady ochranných sítí vstříc děsivému karambolu. Rakouský nezmar se však ze sněhu posbíral, z ran oklepal a o tři dny později získal olympijské zlato v super-G a poté znovu v obřím slalomu. Jednomu z reportérů tehdy po svém neúspěšném sjezdu prý řekl: „Jestli tady vyhraju, zůstanu nesmrtelný.“

V srpnu 2001 se pak světem oslavovaný šampion Hermann Maier po zisku 12 křišťálových glóbů vrátil na sportovní scénu a de facto i do běžného života poté, co málem přišel o nohu při nehodě na motocyklu, aby pak vyhrál další dva glóby Světového poháru a zlato na mistrovství světa. Během svých 11 soutěžních sezón získal 54 vítězství v jednotlivých závodech SP a dalších 96 umístění na stupních vítězů, čtyři celkové tituly ve Světovém poháru, 10 titulů SP v disciplínách a 10 medailí z olympijských her a mistrovství světa, včetně pěti zlatých.

V říjnu 2009, rok po svém posledním vítězství ve SP, ve svých 36 letech překvapivě náhle ukončil kariéru. Po dvou dnech volného lyžování na ledovci Soelden oznámil novinářům: „Bylo to tak skvělé lyžovat bez bolesti a plně jsem si to užíval. Takový pocit jsem neměl už hodně dlouho… Byl jsem šťastný, že jsem se na svahu mohl zase pohybovat svobodně, bez námahy. Přimělo mě to na chvíli k zamyšlení a pak jsem se rozhodl opustit závodní sport ještě jako relativně zdravý člověk.“

Rakouskému televiznímu hlasateli Raineru Pariaskovi pak prozradil, že ve svém dalším životě chce „jiný druh rutiny, bez pevného programu tvrdého tréninku, cestování, hotelových pokojů a závodů. Cítím se připravený na něco jiného a na pocit svobody. Musím brát ohledy na budoucí život. Teď nemám žádné velké zdravotní komplikace a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo.“

Drsňák odmala

Otec Hermann Maier starší vedl se svou ženou Gertraud lyžařskou školu v rakouském Flachau nedaleko původní továrny Atomic a v létě pracoval jako zednický mistr. Svého nejstaršího syna postavil na lyže ve třech letech. „(Hermann junior) nechtěl poslouchat žádné naše rady,“ vzpomíná jeho matka. „Ale o tři dny později už lyžoval dobře, povětšinou rovně dolů z kopce.“

Když bylo Hermannovi mladšímu 15 let, spadl jeho otec po zřícení lešení z desetimetrové výšky na betonovou plochu. Mladý Hermann Maier vážil sotva padesát kilo, ale aby pomohl uživit rodinu, přerušil školu v regionálním lyžařském výcvikovém středisku a začal se učit zedníkem. Během sedmi let přibral dalších bezmála padesát kil aktivní hmoty: „Moje tělo si tehdy zvyklo na náročnou fyzickou námahu. Myslím, že bez tohoto nezbytného základu bych nikdy nedosáhl kariéry, kterou jsem později absolvoval.“

„Byl to tvrdý kluk,“ vzpomíná jeho mladší bratr Alexander. „Pořád ve všem posouval hranice a jako jeho parťáci jsme to ale vůbec neměli lehké.“ Mladý Hermann Maier se pustil i do dalšího rodinného podnikání, stal se certifikovaným lyžařským instruktorem. Stále soutěžil v brankách a účastnil se řady místních i profesionálních závodů, přičemž používal všehochuť vlastnoručně pořízeného vybavení a dosahoval vcelku slibných výsledků. Ale na podzim 1995, kdy se rozhodl skončit se zedničinou a začít vážně trénovat a závodit, mu už bylo 23 let a oficiálně byl příliš neperspektivní na to, aby se v početné rakouské konkurenci kvalifikoval do regionálního družstva.

Svéhlavý Hermann si však vyhrnul rukávy a osobně obešel místní kontakty. Dostal rychlé lyže od domácí firmy Atomic a hlavně skvělé rady pro fyzickou přípravu od Heinricha Bergmüllera, dlouholetého ředitele olympijského tréninkového centra v nedalekém Obertauernu. V posilovně a na atletické dráze dřel déle a tvrději než kdokoli jiný.

Poctivé základy

Tento bazální fyzický trénink kompenzoval mnohaletou mládežnickou mezeru v jeho závodních statistikách. 23letý Hermann Maier překvapil rakouské národní kouče pozoruhodným výkonem v roli předjezdce na Světovém poháru GS ve Flachau v lednu 1996. Tentýž měsíc se ve třech závodech Evropského poháru GS ve Francii probojoval postupně na druhé, první a znovu první místo, po nichž následovala dvě domácí vítězství v SG. Na jaře získal celkový titul v Evropském poháru a připsal si první body do Světového poháru.

V sezóně 1996–97 se Hermann Maier oficiálně kvalifikoval do národního týmu, ale hned při svém prvním svěťákovém sjezdu v lednu 1997 v Chamonix havaroval a zlomil si ruku. Kvůli zranění se nemohl zúčastnit MS v italském Sestriere, ale i přes sádru, kterou si zranění chránil, se na soutěžní svahy brzy vrátil a na konci února skončil druhý a první v SG na náročné trati Kreuzeck v Německu. Šlo o jeho první vítězství ve Světovém poháru.

Mnozí závodníci i trenéři studovali videozáznamy Maierových jízd a snažili se přijít na kloub tajemství jeho záhadné rychlosti. Zdálo se, že pověstný ďábel je ukryt v jeho neobvyklé fyzické kondici: byl zkrátka dostatečně silný – a odhodlaný – na to, aby udržel své rychlé lyže Atomic na carvingové hraně a zvládal držet svou linii jízdy i ve vysokých rychlostech. Tisíce hodin zvedání cihel a pumpování železa v posilovně se nemohly neprojevit.

„Člověk potřebuje úžasně silný mentální přístup, aby přežil to, čím si Hermann během těch let prošel. Je to docela neuvěřitelné,“ komentoval jeho morálku kouč Bergmüller. Zhruba v té době Maierovi jeho okolí začalo přezdívat Herminátor.

Do následující sezóny vstoupil v plné síle, když se dvakrát umístil na stupních vítězů ve francouzském Tignes a poté poprvé vyhrál GS v Park City v Utahu. Ve druhém závodě americké štace na trati Birds of Prey v coloradském Beaver Creeku obsadil Maier druhé místo ve sjezdu za svým týmovým kolegou Andreasem Schiffererem a následující den vyhrál super-G.

Po vánoční přestávce přišla obdivuhodná série osmi vítězství, včetně prvního triumfu ve sjezdu na zrádné trati Stelvio v italském Bormiu, a dalších čtyř umístění na stupních vítězů. Do olympijských her v Naganu vyhrál Maier všechny závody v SG, které byly na programu.

Jeho náhlý vzestup na dominantní pozici v rakouském národním týmu vyvolal jistou nelibost mezi tamějšími zavedenými závodníky. Rakouští rychlostní lyžaři byli v té době zvyklí obsazovat stupně vítězů a brát až šest nebo sedm z deseti nejlepších umístění. Zdálo se, že Maier jako nováček sráží všechny o stupínek níž. Dávali mu to najevo; pouze Andreas Schifferer se s Hermannem dokázal blíže spřátelit.

(Foto: Facebook)

V plné slávě

Při sjezdařském závodě na olympiádě v Naganu vjel Maier obrovskou rychlostí do sedmé branky a pohotová momentka z už zmíněného karambolu jej dostala na obálku časopisu Sports Illustrated. I díky neplánovanému zpoždění programu her vinou nepříznivého počasí si mohl tři dny léčit své šrámy a poté vyhrál závod v SG s náskokem 0,61 sekundy a později i GS s ještě větším předstihem 0,85 sekundy. Hermann Maier zakončil olympijskou sezónu jako celkový vítěz Světového poháru – první z rakouského mužského týmu od triumfu Karla Schranze v roce 1970 – a získal křišťálové glóby v GS a SG, přičemž ve sjezdu skončil v klasifikaci SP druhý.

Komentátora americké televize CBS Sports Tima Ryana při přenosech z her pobavilo, když zjistil, že Maierovi se začalo přezdívat Herminátor. Oslovil jednoho z lyžařských instruktorů Arnolda Schwarzeneggera v Sun Valley a předal mu Maierův kontakt. Schwarzenegger odpověděl a na jaře následujícího roku Hermann Maier a jeho bratr Alexander povečeřeli u hvězdy doma v Los Angeles wienerschnitzel (připravovala jej prý sama Mama Gertraud Maierová), po kterém následovalo společné vystoupení Terminátora a Herminátora s Jayem Lenem v jeho slavné The Tonight Show.

V roce 1999 vyhrál Hermann Maier zlato na MS ve sjezdu a SG, v roce 2000 posbíral rekordních 2 000 bodů ve SP a získal křišťálové glóby za celkové pořadí, ve sjezdu, SG a GS. Vítězství na šampionátu zopakoval i v roce 2001. Ve svých 29 letech se při letní sněhové přípravě v Chile cítil neporazitelný a tréninky sjezdů konstantně dokončoval minimálně o sekundu před týmovými kolegy.

Hermann na toto období vzpomínal slovy: „Bylo to naprosto úžasné. Byl jsem ve své životní formě a s velkým vzrušením jsem vyhlížel nadcházející sezónu a olympijské hry 2002.“ Sportovní svět od Herminátora očekával další dominantní sezónu ve Světovém poháru a vítězství v olympijském sjezdu. Někteří novináři spekulovali, že by poté na nejvyšším vrcholu mohl ukončit kariéru.

Osudná nehoda

V srpnu 2001 se Maier vracel na motocyklu z tréninku v olympijském tréninkovém centru, když do něj z boku narazil nepozorný německý řidič mercedesu. Po havárii Hermann neztratil vědomí a hned mu bylo jasné, že může přijít o pravou nohu, kterou měl roztříštěnou pod kolenem. Letecky byl přepraven do Salcburku a měl štěstí, že ho okamžitě ošetřil Artur Trost, jeden z nejlepších rakouských chirurgů. Ještě před uspáním k operaci stihl Hermann požádat doktora Trosta: „Prosím, za každou cenu mi tu nohu zachraňte!“ Po sedmi hodinách komplikovaného zákroku se to chirurgickému týmu podařilo. Následně však došlo k vážnému poškození stehenních svalů a spodní části zad, což vedlo k život ohrožující sepsi, kterou ještě zhoršilo téměř předávkování léky proti bolesti.

Jakmile sotva procitnuvší pacient Maier zjistil, že stále může hýbat prsty u nohou, okamžitě se zaměřil na rehabilitaci a začal s postupným procvičováním horní části těla. „Jsem přesvědčen, že jeho dokonalá kondice mu rozhodně pomohla přežít a překonat strastiplný proces zotavování,“ soudí Hermannův kouč Bergmüller.

„Samozřejmě, že mé první myšlenky po nehodě se zaobíraly tím, jak rychle se vrátím zpět. Byl jsem na vrcholu kariéry, i když současně jsem si byl vědom, že rozsah mých zranění byl monumentální. Nejhorší na tom byly všechny postupné neúspěchy při rekonvalescenci. Bylo jich nepřeberně a mě to přivádělo k zoufalství. Jenže po tak devastující nehodě musíte být pochopitelně vděční, že můžete vůbec chodit. Musíte postupovat denně malý krůček po krůčku. Pak se odhodláte vrátit se k závodění, ale ono to vypadá nemožně. A to je nekonečně frustrující,“ popisoval Maier nejtěžší etapu svého dosavadního života.

Nelze říci, že by čtyřnásobný rakouský sportovec roku (1998–2001) Maier lyžařskou sezónu 2001–02 proležel. Přesvědčil sponzory, aby ho ještě neodepisovali, nechal si vyrobit speciální tréninkové boty a poctivou rehabilitací v potu tváře a grimasách bolesti každý den pracoval na tom, aby znovu získal sílu a vytrvalost svých kdysi neporazitelných nohou. V lednu 2002 už byl schopen běhat, jezdit na kole a lyžovat v rovinaté stopě na běžkách. Zjistil, že téměř zcela ztratil cit v pravém chodidle a lýtku, takže když se v březnu, sedm měsíců po nehodě, vrátil na sjezdové lyže, prakticky lyžoval na jedné noze. Při tréninku sjezdu v Chile v červenci toho roku si ošklivě pohmoždil znecitlivělou pravou nohu v oblasti nártu, což ho na dlouhou dobu zastavilo. V té chvíli se zdálo, že jeho úplné uzdravení je ohroženo a plnohodnotný návrat na soutěžní svahy nejspíš utopií.

(Foto: Facebook)

Zpět na vrchol

Zdá se být skoro až záhadou, jak se Maierovi po zničujícím zranění podařilo vybudovat velkolepou druhou část kariéry. V polovině ledna 2003 se vrátil do kolotoče SP a o dva týdny později v mizerném počasí vyhrál super-G v rakouském Kitzbühelu. Jeho další závod mu vynesl stříbrnou medaili v památném super-G na mistrovství světa, ve shodném čase s Bode Millerem za rakouským týmovým kolegou Stefanem Eberharterem.

Zkraje července 2003 pak jel Hermann Maier coby pacesetter (obdoba předjezdce) v prologu 100. ročníku Tour de France. Jednalo se o časovku na 6,5 km se startem u Eiffelovy věže a nezdálo se, že by závod bral příliš vážně, když většinu předchozího večera strávil poznáváním pařížského nočního života. Na útlé časovkářské koze vypadal monstrózně – typického profesionálního jezdce převyšoval o 50 kg. Přesto se na technické trati časovky srdnatě snažil a na vítěze ztratil jen něco málo přes minutu.

V následující zimní sezóně se utkal v souboji o post šampióna Světového poháru s obhájcem titulu Eberharterem. Maierovi se ho podařilo získat na březnovém finále SP v Sestriere. O rok později vybojoval na mistrovství světa v Bormiu zlato v GS, na olympijských hrách v Turíně 2006 pak stříbro v SG a bronz v GS.

Hermann Maier poté triumfoval ještě v několika dalších závodech, včetně svého 54. vítězství ve SP v Lake Louis, během následujících dvou sezón však začala jeho forma postupně slábnout. Když se na podzim 2009 rozhodl definitivně skončit, bylo mu téměř 37 let.

Dva roky nato se opět objevil ve zprávách s heroickým sportovním výkonem hodným pověsti Herminátora: zúčastnil se televizního adventure survivalu u příležitosti 100. výročí výpravy Roalda Amundsena – arktické túry na lyžích se psím spřežením na jižní pól. Vedl čtyřčlenný rakouský tým, který soupeřil s německým kvartetem, přičemž závodníci urazili 250 mil na lyžích přes antarktický ledovec až k pólu. Každý závodník táhl saně naložené zásobami a tábornickým vybavením. Rakouský tým dokončil závod za devět dní (jeden člen musel odstoupit kvůli omrzlinám) a porazil Němce o 46 hodin.

„Byl to pro mě určitě nejtěžší zážitek v životě,“ rekapituloval svou zkušenost Hermann Maier. „Ale byl jsem na to připraven po tom všem, čím jsem v životě prošel.“ Pak už však přišel čas na znatelně klidnější tep běžného života.

V samotě vrcholků hor

Spolu s rakouským mistrem světa ve slalomu Rainerem Schönfelderem otevřel Hermann Maier Adeo Alpin Hotels, čtyři jednoduché sportovní hotely sloužící lyžařům v Salcbursku a Tyrolsku. Spolu se svým bratrem Alexem vedou otcem založenou úspěšnou lyžařskou školu ve Flachau. Maier, vybaven jemným komickým nadáním, rovněž pokračuje v natáčení populární série vtipných televizních reklam pro rakouskou banku Raiffeissen. A vzácně se objevuje na veřejnosti při závodech lyžařského Světového poháru.

Jeho soukromý život však zůstává nanejvýš soukromým. Svou mladou rodinu se snaží chránit před jakoukoli publicitou. Se svou ženou Carinou Schnellerovou žije v jezerní vesnici Steinbach am Attersee, asi 50 kilometrů východně od Salcburku. Manželé tisku neprozradili ani jména svých dětí. Dvojčatům (rakouský tisk je identifikoval jako Liselotte a Valentinu) je nyní deset a třetí dceři osm let.

Když už se Hermann Maier postaví na lyže, má rád samotu a pomalejší tempo. Řadu svých dní tráví na skialpech po nedotčených sněhových polích vysoko nad středisky: „Nepočítám si už přesně, kolik dní teď v zimě lyžuju, ale bývá to většinou daleko od davů. Určitě to není tak intenzivní jako dřív. Nyní mi primárně jde o co nejlepší zážitek na sněhu a většinou vyhledávám co nejlepší podmínky – něco, na co jsem celou kariéru sotva kdy mohl pomyslet.“

Z Herminátora se však nestal úplný poustevník; čas od času je ochoten podělit se o něco ze sebe s televizním publikem. V roce 2016 moderoval pořad Universum: Moje země, který ukazoval malebné a kulturní zajímavosti hor v okolí Salcburku a v němž vystupovala řada místních celebrit, včetně slavné lyžařské kolegyně Annemarie Moser-Pröllové. Stále moderuje své populární pořady o rekreačním skialpinismu: „Je vzrušující projíždět úžasnou krajinou a propagovat nejatraktivnější místa naší krásné země. Moc mě těší, že tento televizní seriál má u diváků tak silný ohlas. A neméně mě těší zůstávat každým svým počinem u lyží, které od mala tolik miluju.“