Jednou z tradičně nejfrekventova­nějších otázek ohledně běžeckých pásů je, nakolik se přibližují zážitku z běhání venku. Někteří držitelé celoročních fitness permanentek přísahají, že je snazší uběhnout kilometry na pohyblivém gumovém pásu, a to z důvodů, jako je absence odporu vzduchu či poněkud bizarní představa, že můžete jen poskakovat nahoru a dolů, zatímco pás pod vámi sviští. Jiní, podobně neústupní, tvrdí, že kilometry na běžeckém pásu jsou ve skutečnosti těžší, možná proto, že se při nich člověk potřebuje bodat vidličkou do obličeje, aby se probral z nudy.

Nový systematický přehled v časopise Sports Medicine od mezinárodního týmu vědců vedeného Joelem Fullerem z Macquarie University v Austrálii se snaží tuto debatu vyřešit tím, že shromáždil výsledky 34 různých studií s celkem 468 účastníky, v nichž se porovnával běh na běžeckém pásu a běh v exteriéru. Z ptačí perspektivy výsledků vyplývá, že běh je běh. Při běhu na běžeckém pásu neexistuje žádný tajný trik, který by vám umožnil vydat polovinu energie, kterou byste při stejném tempu vydali venku – a pokud máte pocit, že tomu tak je, pravděpodobně to znamená, že máte špatně zkalibrovaný běžecký pás (což není vůbec neobvyklé).

Po přiblížení je však situace o něco složitější. Dobrou zprávou je, že při typickém běhu s mírnou námahou jsou tepová frekvence, spotřeba kyslíku (což je ukazatel toho, kolik energie spálíte) a vnímaná námaha na běžeckém pásu a venku docela podobné. (Naproti tomu hladina laktátu byla na běžeckém pásu o něco nižší, ale toto zjištění vychází z menšího počtu studií a je náchylnější k chybám.)

Zajímavějším detailem je, že preferovaná rychlost běhu – tedy rychlost, kterou si lidé zvolí, když jim jednoduše řeknete, aby běželi tempem podle jejich libovůle – byla nižší na běžeckém pásu. To může odrážet skutečnost, že většina lidí je s běháním na běžeckém pásu méně obeznámena a je poněkud opatrná, pokud jde o riziko pádu nebo shození. Autoři poukazují na to, že jednou ze slabin studií v přehledu je, že jen málo z nich hodnotilo, kolik zkušeností s běháním na běžeckém pásu jejich účastníci měli. Je tak možné, že zkušení běžci na pásu by nezaznamenali žádný rozdíl ve svém přirozeném preferovaném tempu v hale nebo venku.


(Foto: Facebook)

Nejzřetelnějším všeobecným rozdílem mezi běháním na běžeckém pásu a běháním venku je absence odporu vzduchu. Již v roce 1996 publikovali Andy Jones a Jonathan Doust práci, ve které porovnávali spotřebu kyslíku (tj. energie) při běhu venku nebo na běžeckém pásu při různých sklonech. Při běhu na rovném běžeckém pásu se spálí asi o 4 % méně energie, ale tento rozdíl lze eliminovat nastavením sklonu běžeckého pásu na +1 %. Od té doby se v mnoha studiích na běžeckých pásech standardně používá sklon +1 %.

Jedním z problémů tohoto přístupu je, že odpor vzduchu závisí na tom, jak rychle běžíte. Pokud běžíte opravdu rychle, odpor vzduchu venku si vybírá větší daň – což znamená, že opravdu rychlý běh na běžeckém pásu je do značné míry uměle usnadněn. Naopak, pokud běžíte pomalu, odpor vzduchu je téměř nepodstatný. Korekce +1 % je vhodná pro rychlosti do 4:30 minut na km; pokud běžíte pomalejším tempem, je na místě korekce +0,5 %.

Následující graf ukazuje energetickou výhodu (nebo nevýhodu) v procentech při běhu na běžeckém pásu při různých rychlostech a sklonech na základě údajů Jonese a Dousta:

Nové údaje o spotřebě energie z velké části odpovídají tomuto obrázku: čím rychleji běžíte, tím větší výhodu vám běžecký pás poskytuje. Obrázek se však překvapivě změní, když se podíváte na tepovou frekvenci a vnímanou námahu. Obě tyto hodnoty byly na běžeckém pásu při vyšších (ale ne maximálních) rychlostech vyšší než při běhu venku.

Na první pohled nedává taková věc smysl: menší odpor vzduchu znamená, že při vysokých rychlostech na běžeckém pásu spálíte méně energie, tak proč by tepová frekvence a námaha měly být vyšší? Odpověď na tuto záhadu může opět spočívat v pohodlí, domnívají se autoři. Může být trochu o nervy naplno bušit na běžeckém pásu vysokou rychlostí: navzdory nižší spotřebě energie „může nedostatek pohodlí při běhu na běžeckém pásu vyšší rychlostí způsobit větší zvýšení tepové frekvence a vnímané námahy v důsledku pocitu úzkosti z pádu,“ píší. Je rovněž možné, že nedostatek odporu vzduchu se stává přítěží, když opravdu rychle běžíte, protože nemáte pohybující se vzduch, který by vás ochlazoval.

Podobný rozpor je i u maximálního a téměř maximálního úsilí na běžeckém pásu. V tomto případě jsou maximální hodnoty spotřeby energie (VO2max) a tepové frekvence na běžeckém pásu i na zemi v podstatě stejné. Ale skutečný výkon – tedy jak rychle běžíte na čas nebo jak dlouho vydržíte v testu do vyčerpání – je na běžeckém pásu horší. Opět jde pravděpodobně spíše o pocit pohodlí než o jemné rozdíly ve fyziologických proměnných.

Když si to všechno složím dohromady, mám pocit, že největší rozdíly mezi běháním na běžeckém pásu a venku nejsou v tom, jak běžím, ale spíše v tom, jak na tuto zkušenost reaguji. Je nejspíš pravdou, že lidé běhají na běžeckých pásech trochu jinak: když se podrobně podíváte na biomechaniku, najdete jemné rozdíly v oblastech, jako jsou úhly kolen a maximální síly došlapu, ale celkový vzorec je takový, že oba pohyby jsou si natolik blízké, že si s rozdíly nemusíte dělat starosti – pokud je pás správně kalibrovaný a není příliš měkký.

Jestli tedy chcete běhat na běžeckém pásu, poslužte si. Není a nikdy to nebyl můj šálek čaje, ale je spousta skvělých běžců, kteří na něj přísahali. Pokud tak učiníte, netřeba si dělat příliš starostí s tím, zda se kilometr na běžeckém pásu za 4:30 rovná kilometru za 4:20 nebo za 4:40 venku. Vaše tempo, až se zas vrátíte ven, se o vše postará samo.