Tento článek vyšel v časopise SNOW 140 (listopad 2022)


Kréta. Mýty proslulá, nejosobitější část Řecka je pátým největším ostrovem Středozemního moře. Známá svými romantickým plážemi, sluncem a řeckou pohodou představuje ideální destinaci pro letní, odpočinkovou dovolenou. Jenže nejen tu! Stejně přívětivý, otevřený a přátelský je ostrov i během zimních sezon. S tím rozdílem, že v polovině března si k rozpálenému písku, teplému moři a řecké pohostinnosti přidáváte ještě parádní výšlapy, nekonečné sjezdy, překrásné kopce a klid!

To, že krétské dobrodružství opravdu stojí za hřích, dokazuje, že my jsme se na Krétu za lyžováním dokonce vrátili. Poprvé jsme ji před pár lety prozkoumávali, podruhé jsme jeli najisto. K toulkám po nekonečných zasněžených pláních jsme měli v úmyslu přidat účast na nejjižnějším skialpovém závodě severní polokoule Pierra Creta a vyzkoušet si i jeden neobyčejný výlet.

Vzhledem k tomu, že se budeme věnovat lyžování v místech, které si primárně nespojujeme se zimními sporty, sluší se začít trochu zeširoka. Zdá se to neuvěřitelné, ale Kréta nabízí vše, co k řádné touringové dovolené potřebujete: relativně vysoké kopce, široké pláně, oblé vrcholky a, co je nejdůležitější, dostatek sněhu. „Parádní zima je tu každé dva roky,“ říká Chris Paterakis. Náš hostitel, bez kterého si už návštěvu Kréty neumíme představit. „Ale zase máte štěstí, sněhu je dost,“ směje se Chris a dodává: „Letos jsem od začátku prosince stál na lyžích snad každý den. To víte, mám frmol. Od minule se zájem o Krétu zněkolikanásobil.“ Už začínáme rozumět, proč nás Chris nestíhal vyzvednout na letišti jako minule. Čekal na nás až na Kalergi Refuge, horské chatě, kterou byste směle mohli srovnat s alpskými boudami klubu Alpenverein a která je jakýmsi centrem skialpinismu na Krétě. Chris je jejím správcem.

Ono se tu vážně lyžuje!

Když zamíříte s lyžemi na Krétu, máte v podstatě dvě možnosti. První a zajímavější volbou je přechod největšího krétského pohoří Lefka Ori, druhou výlet na nejvyšší horu ostrova Mount Ida (2 456 m) v masivu Psiloritis, která je mimochodem i dějištěm již zmíněného závodu. Lefka Ori (The White Mountains) už v překladu naznačují, že sníh v nich rozhodně nebude výjimkou. A není! „Běžně tu máme sedm a více metrů sněhu. Lyžovat jde od listopadu a končíme v dubnu,“ vysvětluje Chris.

Začínáme být skutečně nedočkaví. Ve vesničce Omalos (1 041 m) připínáme lyže na batoh a palmovým hájem se vydáváme vstříc prvnímu sněhu. Slunce hřeje. Teplota je jistě přes deset stupňů. Sníh ale vypadá perfektně. Klasický jarní firn, na který skialpinisté čekají celou zimu. Cílem dnešního dne je zmíněná Kalergi. Jediná i v zimě fungující chata v oblasti, ve které čeká Chris a vydatná večeře.

Před tím ale proběhne seznámení s ostrovním skialpem. Stoupáme po úbočí oblých zasněžených kopců. Vítr občas foukne mraky naším směrem, takže musíme zastavit a vybrat směr. Dnešní zahřívací túra naštěstí není navigačně složitá. V dalších dnech to bude jiná káva. Za pár hodin stojíme na hranici Lefka Ori. O skoro tisíc výškových metrů výš. Jižním směrem, hluboko pod námi se tříští vlny Středozemního moře. Na druhé straně nekonečný bílý shluk zasněžených kopců. Náš cíl pro následujících několik dní.

Sjíždíme první úbočí v tomhle nekonečném sněhovém království. Ne, nepřeháníme. Nic takového opravdu v Alpách nezažijete. Kopce, na které se můžete vydat, jsou všude okolo. Všechny tak akorát prudké, aby na ně šlo vylézt. A dost strmé, abyste je mohli sjet dolů. První zastávka! Všichni máme úsměv od ucha k uchu a jedeme dál. V dalších dnech postupně prozkoumáme skoro celé pohoří. Krétou nepolíbení začínají chápat, proč měli za úkol brát mačky a cepín, jak vypadá skutečný firn i že teplo krétského slunce tu občas vystřídá pořádná čina (od slova: činěnice).

Ráno u moře, odpoledne na hoře

Přijmete-li ale Krétu za plnohodnotnou skialpinistickou destinaci, otevřou se vám neuvěřitelné možnosti. Můžete se s lyžemi pustit do výprav, které snad ani jinde na Zemi zažít nelze. Jednu takovou jsme měli v plánu. Při naší minulé návštěvě totiž padl nápad, začít brzy ráno koupáním v moři a odpoledne už lyžovat z nejvyšších krétských kopců. Ze zasněžených vršků Lefka Ori se moře zdá být blízko, a tak zbývalo jen vymyslet rozumnou trasu. Nechceme ale tímhle nápadem přijít o plnohodnotný lyžařský den, proto přicházíme s ambiciózním plánem, který nad nekončícím přísunem raki (místní všudypřítomné pálenky) v taverně městečka Anopoli večer dovádíme k dokonalosti.

Návrh zní: jít od moře až na (o tři metry druhý) nejvyšší vrchol Kréty, horu Pachnes, 2 453 metrů nad mořem. Hranici sněhu odhadujeme z předchozích dní zhruba na 1 200 metrů nad mořem. K vrcholu pak budeme muset doputovat v podstatě až do středu pohoří a většinu cesty budeme stoupat. Posíleni několikátou raki prohlížíme výškový profil trasy a slibujeme si, že na vrcholu už jen strhneme pásy a vydáme se na zhruba dvanáctikilometrový mírný sjezd do údolí. Nikdo z nás ještě neví, že mapové pokrytí Kréty není tak přesné, jak bychom si všichni přáli, a o zimních trasách zde nemůže být řeč. Když plán ukazujeme Chrisovi, odpoví s drobným, až podezřelým úšklebkem jen „very nice project“.

Vykoupat a vystoupat

Zatíženi večerním vydatným plánováním vstáváme trochu ztěžka a ještě za tmy se necháváme odvézt z Anopoli pár kilometrů z kopce. Při výstupu z auta zjišťujeme, že na tři skialpinisty máme jen dva páry skialpových bot, a prosíme řidiče, aby zapomenuté lyžáky dovezl a ukryl kamsi do lesa po trase, že si je tam vyzvedneme. Nedaleko vesničky Likos sestupujeme k moři. S lyžemi na zádech těsně před rozbřeskem přicházíme na pláž Paralia Marmara, pitoreskní malou zátoku obklopenou skalisky. Sedíme na oblázcích, snídáme a posloucháme šumění Lybijského moře. Co nevidět se na obzoru objevuje slunce a jeho paprsky nás po chvíli přimějí se vykoupat. Jsme mile překvapeni, že voda je docela příjemná – moře na Krétě v březnu mívá mezi patnácti a sedmnácti stupni, a tak si i chvilku zaplaveme. Mezi palmami na pláži ještě nacházíme útulnou kadibudku s čistým záchodkem a brzy jsme plně připraveni na cestu.

Nula metrů nad mořem zapínáme hodinky a zatím se ještě těšíme. Na dvaadvaceti kilometrech nás čeká nějakých 2 600 výškových metrů na vrchol Pachnes. Prvních šest kilometrů ovšem jdeme po rovině. Cesta vede vyhlídkovou pobřežní stezkou, která je součástí letního treku E4 napříč ostrovem. Když se odpojíme a vymotáme zaseklé lyže z větví tropických dřevin, pokračujeme nádherným příkrým stoupáním po cestě mezi skalami. Tudy se dostaneme až do vesničky Agios Ioanis, necelých 900 metrů nad mořem. Nalézáme nejen naše lyžáky ukryté v křoví, ale také tavernu. Příchod tří podivínů s lyžemi na batozích místní sice nejprve zmate, vzápětí nám ale servírují typický krétský čaj Malotira a vynikající čerstvé ovoce. Už nějakou dobu před sebou vidíme zasněžený hřeben, na který se chystáme. Také už ale dokážeme odhadnout, že se hranice sněhu nachází poněkud výš, než jsme předpokládali. Z vesničky stoupáme po upravené prašné cestě a tento poměrně nudný úsek si krátíme sázkami o nejpřesnější odhad nadmořské výšky, kde lyže konečně nazujeme. „Tak kolik?“ „Čtrnáct set osmdesát šest!“

Jsme na sněhu, máme za sebou osmnáct kilometrů a jsme tak nějak v polovině výletu. Svist tuleních pásů nám vrací nadšení. Mít na nohách lyže po pěti hodinách chůze po koupání v moři je první dnešní úspěch. A vlastně zážitek, pro který to celé podstupujeme. V obavách z lavinézního terénu volíme cestu co možná nejmírnějším svahem. Výstup je krásný, metry ubíhají, za zády máme sytě modré moře a pod nohama dokonce trochu čerstvého sněhu. Po druhé hodině odpoledne a mnoha desítkách cikcaků vystupujeme na bezejmenný dvoutisícový hřeben, pomyslnou bránu do ráje bílých hor. Netrpělivě vyhlížíme vrchol Pachnes. „No není to zas až tak daleko…“ doufáme, když kopec identifikujeme mezi řadou jiných, vizuálně dost podobných. Není to totiž ani blízko a k hoře vede rovinatý terén plný neprostupných sněhových návějí. Jejich obcházení cestu prodlužuje, a dokonce nás párkrát donutí sklesat cenné metry. Když konečně stojíme pod horou, na vrchol zbývají necelé tři kilometry a pět set výškových metrů. Naše kroky těžknou. Čím blíže jsme k vrcholu, tím víc nás trestá silný ledový vítr. Vzpomínka na ranní koupání se v tuhle chvíli zdá spíš jako přelud. Psychickou náročnost zvyšuje několik falešných předvrcholů, takže pokaždé, když si myslíme, že už jsme nahoře, otevře se před námi jen další cesta vzhůru. Konečně vystoupíme na ten pravý, jeden z nás ho ale už jen rezignovaně přechází, bez zastavení. Vrcholové selfíčko vynecháváme, honem dolů. Je pět hodin a slunko už na obloze nevydrží dlouho.

Večerní lyžování

Už na první pohled bude sjezd trochu komplikovanější, než se zdál z map. Tam, kde má vést cesta, je prudký sráz. Po cestě ani památky. Volíme opět co nejbezpečnější linii po hřebeni, která ale (překvapivě) nevede z kopce. Soustavně kontrolujeme mapy a snažíme se dostat někam, odkud už pojedeme – jak jsme si slibovali – mírným sjezdem k autu. Padá soumrak, zapínáme čelovky a konečně strháváme pásy. Občas sjíždíme celkem prudké svahy, občas jdeme téměř po rovině. Pod lyžemi se střídá těžký navátý sníh s větrem utemovanou krustou. Lyžování je tak spíš utrpení než požitek. Kdykoliv prudký svah zmírní, pouštíme to dolů větší rychlostí. Ve tmě přehlídnu seskok z metrové návěje a hodím prvního tygra. Z batohu se mi vysmekne teleobjektiv. Kutálí se do údolí a mizí z dohledu. Teď pro něj jít nemůžu, odkutálel se až kdoví kam a my nemáme čas. Klukům to raději neříkám, abych jim nedělal těžkou hlavu. Už jsme dost nervózní, cíl pořád v nedohlednu, a kudy vede cesta, nám jasné není. Ve směru našeho putování jsou často nepřekročitelné mnohametrové návěje a my je musíme obcházet dlouhými traverzy. Několikrát znovu vytahujeme pásy a jdeme zase do kopce. Téměř se setmělo, v orientačně náročném terénu nakonec nacházíme stopy od cizích lyží. Vrátí se nám trocha optimismu, ale už fakt chceme být dole. Stopy pomáhají najít správnou cestu, která ale pořád není výhradně sjezdová – občas se prostě musí vystoupat po úbočí a neprostupná údolí objet. Začínáme chápat zdejší terén a jak moc ho během zimy promění sníh a vítr. Počet lyžařských brázd v okolí naštěstí roste. Hypnotizujeme všechny navigační přístroje a několikrát si říkáme: „Už jen támhle na ten kopeček a máme to.“ Ještě několikrát to ale není pravda, a jeden vydatný zážitek je stále před námi.

Konec dobrý, všechno dobré

U posledního takového kopečku přejíždíme překvapivou kompresi a jeden z členů výpravy, Honza, spadne na zadek. Tak nešťastně, že mu u toho vypnou obě lyže. Bez brzdiček se každá vydá na jinou stranu, do jiného údolí. S nedůvěrou vyrážíme obhlédnout, jak daleko mohly odjet. Obě naštěstí po pár desítkách metrů zastavily. Uf! Pak konečně přichází ten slíbený, mírný sjezd po cestě až k autu. Netušíme, že bude mít ještě přes pět kilometrů. Sněhu postupně ubývá, nakonec dojedeme až na hranici 1 300 metrů, kde na nás už pár hodin čeká řidič. Poslední zprávu dostal v pět odpoledne z vrcholu, od té doby nebyl signál. Je půl deváté. Oproti plánu jsme museli přidat přes osm set vertikálních metrů vzhůru, významnou část z toho až za vrcholem, v domnělém sjezdu. Celkově výlet měřil 37 kilometrů, měl přes 3 300 výškových metrů a od startu uteklo třináct hodin. Není asi lepšího shrnutí, než jak náš plán dopředu zhodnotil místní guru Chris: Zkrátka říkejme tomu „very nice project“. Obdobně jak už tomu u takových dobrodružství bývá, dočkají se jen minima opakování.

Méně ambiciózním skialpinistům bychom doporučili využít ke spojení moře a lyžování auto, anebo cestu absolvovat sice po svých, ale v opačném směru. Fyzicky tak bude celá výprava méně náročná a pozorovat západ slunce bude určitě příjemnější u moře než uprostřed opuštěných hor!

Geografická nápověda

Lefka Ori je nejrozlehlejší pohoří Kréty, nacházející se v jeho západní části. V překladu znamená „Bílé hory“. Nejvyšší vrchol Pachnes (2 453 m) je druhým nejvyšším vrcholem ostrova. Zatímco v letních měsících je oblast známá zejména díky nejdelší soutěsce v Evropě, kaňonu Samaria, v zimních měsících postupně získává na popularitě mezi skialpinisty. V oblasti se nachází jediná horská chata Kallergi.

Druhou skialpovou oblastí ostrova je masiv Psiloritis, kde najdeme i nejvyšší horu ostrova: Mount Ida měří 2 456 m, o tři metry více než nejvyšší vrchol Bílých hor. V této části se koná i závod Pierra Creta. Je třeba zmínit, že zásadním předpokladem k podniknutí podobné výpravy je důsledné plánování a určité zkušenosti. Vše se odehrává v oblasti, kde jsou v mapách pouze sporadicky dohledatelné horské turistické trasy a v zimních měsících je terén významně odlišný.

Tipy na ubytování:
Anopoli: Anopoli rooms
Kallergi: horská chata
Omalos: ubytování ve vesničce


Jediná horská chata na Krétě je základnou skialpinistů, správcuje ji Chris Paterakis (vlevo), který je zároveň hlavním aktérem krétské zimní turistiky či organizátorem skialpového závodu Pierra Creta (ten vpravo je Honza Klouček, spoluautor článku)

Pierra Creta: závod, kde čas nerozhoduje

Skialpové závody jsou zvláštní kratochvílí. Jako málokde jinde v nich totiž platí notně zprofanovaná (a možná překroucená) slova Pierre de Coubertina „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!“ Většině startujících v nich opravdu nejde o výsledek, ale o účast. O společný čas s kamarády, stejně bláznivými závodníky, o poznání nových míst a cest v neznámém horském terénu, o závěrečnou afterparty. A jestli můžeme o nějakém závodě napsat, že všechny tyto atributy naplňuje na 120 %, je to právě Piera Creta. Na ní jde vskutku o vítězství až na posledním místě.

Nápad uspořádat na Krétě nejjižněji situovaný skialpový závod na severní polokouli vznikl v roce 2014 a od roku 2015 se běhá každé plus minus dva roky. Že nejde o nějakou hurá akci, dokazuje fakt, že v roce 2022 proběhl již pátý ročník (2014, 2015, 2017, 2019) a na start přilákal necelých 200 účastníků. Startovat lze v jedné ze dvou tras, hlavní má délku okolo 15 km a převýšení 2 000 metrů. Účastní se týmy složené ze dvou až tří závodníků.

Potud popis závodu nijak nevybočuje z propozic podobných alpských podniků. Jenže Pierra Creta je vše, jen ne stejná jako ostatní. Její asi největší rozdíl je, že se řídí řeckým časem. Časem, který ubíhá jinak než ten náš středoevropský. Když máte být na prezentaci v sedm hodin večer, připravte se na to, že v půl desáté budou všichni na svých místech. Když se na start máte dostavit po osmé a výstřel bude v deset, nemá cenu vstávat před devátou. A když po poledni v palmovém háji, za zvuku živé hudby a tance Kréťanů konečně vystartujete, je jasné, že stopky v cíli mají pramalou důležitost. Naopak čas, který strávíte na závěrečném večírku, se bude počítat. Jídlo i pití je v ceně, takže běda, pokud odejdete před svítáním. Kolikátí jste doběhli, si pak můžete v klidu zkontrolovat na internetu. Výsledky bývají zveřejněny do pár týdnů…