Tento článek vyšel v časopise SNOW 136 (únor 2022).
Tam se pak značil do etapních knížek razítkem boudy průjezd, stvrzený podpisem kontrolora, případně budařem. V předvečer závodů z Benecka přes hory do Nového Světa se do místa startu sjela k noclehu většina soudcovského sboru k doladění organizace. Mnohdy se rokovalo hodně přes půlnoc a do staničních knih přibývaly nejenom pokyny, ale navíc se i zdařile kreslilo; dnes už nevíme, kdo portrétoval startéra 50km závodu v roce 1922 Cínu Jelínka, snad to byl jeho přítel, malíř Ota Bubeníček.
Poněvadž prvotní svazová pravidla lyžařských závodů se tiskla až v sezóně 1913/14, byla regule konkrétního soutěžního podniku uvedena buď na propozicích, anebo, a to už jsme na půdě staničních knih, se organizátory vypsala přímo do knihy boudy, kde byl start. Někdy též i do knihy boudy, jejíž personál byl pověřen kontrolami, občerstvením a vytyčením tratě. Vlastním zápisem, který signovali všichni „soudci“ a rozhodčí, takže to bylo vlastně proškolení nových bafuňářských kádrů. Bez ohledu na to, šlo-li o nájemce boudy, domovníka či pikolíka.
Portrét startéra padesátky z roku 1922 Cíny Jelínka, kterého skicnul v knize kamarád malíř Ota Bubeníček
Nabitý víkend Josefa Krause
Pro citaci záznamů nemusíme chodit daleko – v první položené knize na Zlaté vyhlídce už v roce 1905 píše restauratér Jiří Kracík: „V pátek dne 3. února 1905 ve třičtvrtě na osum přijel ze závodu jeden pán, jméno neznáme. Za ním 10 minut přijelo jich ještě pět, kterým jsem knížky potvrdil razítkem Zlaté vyhlídky. J. K.“ Oním pánem „jméno neznáme“ byl vítěz první mistrovské padesátky ve střední Evropě, osmnáctiletý Josef Kraus, závodící za ČKSS Jilemnici. „Třičtvrtě na osum“ bylo večer, Kraus po cestě z hostince na Žalým upadl, ztratil hůl a nemoha ji ve tmě nalézt, chtěl po hostinském Kracíkovi půjčit hrabiště nebo aspoň tyč od záclon. Neměli, nemeškal tedy a kousek pod Zlatou vyhlídkou si od metru složeného dřeva vytáhl postranní kůl a s tímto sochorem dojel až do hotelu Modrá hvězda v Jilemnici, kde byl cíl. Celý týden nemohl mistr Kraus otevřít prsty, jak je měl oteklé a ztuhlé od jízdy s náhradní „holí“. Ta byla jako rarita vystavena ve výloze obchodníka R. Kazdy v Dolení ulici. Krausův výkon při nedělní padesátce byl veskrze obdivuhodný: v jednom dni, po sobotním vítězství na 10 km a slavnostní tancovačce daleko přes půlnoc, mrzl ráno v 7 hodin na startu – kdy rozhodčí ještě vyspávali, takže se vyjelo až v půl deváté –, pak absolvoval přeměřených 60 km závodu ve vánici přes hřebeny, kdy si téměř celou trať jezdci prošlapávali. Na trati byl jedenáct a půl hodiny, do cíle dorazil v noci po 21. hodině. Po dojetí všech soupeřů byl prohlášen vítězem a pak ještě na lyžích jel tmou domů do Hořeních Štěpanic. A ráno do práce v pekárně. Na straně Krausově je pět titulů mistra Svazu lyžařů v Království českém, po něm jich Hanč nasbíral sedm.
Cestou k závodu skautů na Benecku, koláž J. R. Ořovského. Soudci při tomto přeboru bylo členstvo Českého Yachtklubu, sdruženého ve Svazu RČS
Poslední zdar Hančovi
Zalistujme staniční knihou na Labské v předvečer památné tragické padesátky. Jsou Velikonoce, na boudu se sjíždějí závodníci, soudci, kontroloři. Přítomen je i Dr. Mézl, ten po odpoledním výletu vtipkuje na vrub špatného, rozbředlého sněhu: „O jé! Nechce to jezdit, ani když jsme si vyšlápli na Kotel – nechtělo to z něho fičet – jako bývá jindy. Dnes nemusí člověk naříkat: Horo, horo vysoká jsi, já mám na tě vylézt na ski, vzdálená jsi, já jsem dole, vezmu na tě obě hole!“ Hned následují podpisy Hanče, pod ním jeho švagra, osmnáctiletého Josefa Faistauera, Oswalda Bartela… Pokračuje písemný záznam závodního protokolu, včetně lékařské prohlídky s podpisy členů soutěžního výboru – Dr. Šimr, O. Bohutínský, ing. Fischer. V den závodu 24. března 1913 je nejdříve vepsán Aleš Lyžec, přijíždějící v protisměru závodu na Labskou: „Hodinu potom, když mezi Martinovkou a Labskou jsem naposled řekl Hančovi Zdar!“ To bylo v půl osmé, ačkoliv poznámka je až z pozdního odpoledne, kdy byl Hanč mrtev. Žádný jiný zápis se v den tragického Hančova skonu na Labské už neobjevuje. Osazenstvo – hostí bylo čtyřicet, ale postelí pouze dvacet; přednost měli závodníci mistrovské a turistické třídy – bylo jistě v šoku.
Vzpomínka Emericha Ratha
Další den, 25. března, se závodník Emerich Rath zpovídá. On při
hledačce Hanče nalezl a pokusil se ho zachránit: „Ráno v 9 hodin
postavil jsem kříž z lýže na místě, kde jsem přítele Hanče dopravil
na zádech. Bude mi to smutná upomínka, neb osud mi nepřál, bych zachránil
život přítele tak milého.“ Málokdy objevíme v knihách tak zevrubnou
reportáž, jakou zanechal Rath:
„VIII. Mezinárodní závody na 50 km byly pro prudký déšť a vánici
přerušeny. Závodníci, vysíleni a promočeni, se vzdali. Mistr Hanč,
vraceje se ze závodní dráhy, chatrně oblečen a do krajnosti vyčerpán,
klesl na Zlatém návrší – byl nalezen přítelem E. Rathem, který jej, jsa
znaven a nedostatečně oblečen, přes 500 m nesl a konečně, nemoha
sněhové bouři vzdorovati, dojel pro pomoc do Labské boudy. Záchranná
výprava nalezla Hanče ještě teplého. Byl co nejrychleji dopraven do boudy
– bohužel, přes usilovnou námahu, nenabyl již vědomí. Krátce potom, co
jsem našel Hanče, nalezl jistý Majwald, Krausebauden, č. 90, na tom místě,
kde jsem zabodl lyže Hančovy, mladého muže jménem Vrbata z Jilemnice bez
kabátu a čepice ležeti zkřehlého na lýžích, ale ještě při životu.
Jelikož Majwald nerozuměl česky, nemohl se dohodnout s Vrbatou, který
ještě dobře mluvil. Hanč asi potkal Vrbatu na Zlatém vršku a půjčil si
kabát a čepici a rukavice od Vrbaty. Jel asi za Hančem směrem k Labské
boudě, a když viděl zabodnuté lyže, hledal snad Hanče. Vichřicí
a vysílením zkřehnul. Majwald sám unaven, který se vrátil zpět na
Mísečnou boudu, potkal na cestě Glasera z Horních Mísečných bud, který
na lehkých sáňkách vezl zavazadla závodníků z Labské boudy zpět.
Glaser dojel k Vrbatovi, který ležel na zádech již co mrtvý. Naložil ho
na sáňky a dovezl ho do Mísečné boudy. Oživovací pokusy zůstaly bez
výsledku. Tak zahynul mladý život. Chtěl pomoci příteli a sám potom
sdílel smutný osud Hanče. Buď čest jeho památce. E. R. Berlin (dříve
Praha).“
Ořovského zobrazení jezdců v plné jízdě, dva první točí za pomoci jedné hole, nazývané tehdy ledoborec
Jak se připravoval mezinárodní závod
O způsobu, jak se připravoval mezinárodní závod Č. S. K. na 50 km dne 11. března 1922, na několika stránkách staniční knihy z Benecka informoval ing. Macháček: „9. 3. 1922 přišli z Vrchlabí o půl třetí ráno. V 8 hodin 0 stupňů C. O deváté vyjíždíme značkovati dráhu počínaje rovinkou přes Mísečky dále. Až na rovinku z Benecka musí vyznačit dráhu, kdo dnes večer přijede. Nutno vyznačiti trať od chaty po stráni ke Gollerovi, tam otáčka, sjezd přes Zlatou vyhlídku a výstup na Žalý a sjezd přes Zadní Žalý serpentinou dolů a přes sandplan k rovince.
Do včerejška byli hlášeni: Koldovský, Petruška, Boh. Josífek, Bím, Feistauer, Martin, Hevák, Kovář, Prokopec, Zelinka, Pepa R. Ořovský, Jos. Josífek, Erlebach, Jindříšek.
Benecko staví kontroly nad Gollerovu chatu, na Žalým, ev. sjezd na Z. Žalým, na rovinkách a na Černé skále. … Ke startu dostavilo se celkem 14 závodníků, třináct Čechů, jeden Němec, kteří při prohlídce lékařské, provedené Dr. Novákem, uznáni za zdravé. Za mlhavého počasí, ale celkem za dobrého sněhu (teploměr ukazoval nulu) a přítomnosti předsednictva Svazu lyžařů pp. Dr. Synáčka, J. Pilnáčka a ing. Jílka odstartoval malíř Cína Jelínek závodníky v 7.25 v následujícím pořadu v minutových přestávkách dle vylosování…
Tuší vypsány výsledky: 1. Koldovský K. Vysoké n/J. čas 4h 16 min… poslední závodník Petruška dojel do cíle v čase 6h 15 min 12 vt. Podepsán MUDr I. Mézl, lékař u cíle, s dodatkem: „Závodníci přijeli k cíli v dobrém stavu (až na malé výjimky).“ Dlužno dodat, že mezi startujícími bylo šest budoucích olympioniků, kteří o dva roky později reprezentovali RČS na 1. ZOH v Chamonix.
Jedna z prvních padesátek, jelo se ze Sněžky na Labskou v sezóně 1908, kdy závodila, a úspěšně, jediná žena Anda Hanušová. Kresbička s bandou soudců, tedy kdo se na Sněžce namanul, stal se rozhodčím
