Článek vyšel v časopise SNOW 133 time (listopad 2021).


Wolfgang Kropik pak vyprávěl, že zatímco já se zaobíral psaním a focením, on na naší společné týdenní akci natáčel. O týden později jsem měl ve schránce flashdisk s padesátiminutovým filmem – záběry, o jejichž existenci jsem neměl ponětí, ve mně vyvolaly nostalgickou vlnu vzpomínek…

Byl to jeden z nejdobrodruž­nějších a také nejfotogeničtějších lyžařských zážitků mého života. Často zmiňuji, že se lyžařský svět rychle mění. Ale v horách Ťanšanu tomu tak není – věřím, že i dnes by byl heliskiing v těch odlehlých končinách stejným dobrodružstvím jako před lety s Wolfgangem.

Kde se čas zastavil

Už tehdy bylo znát, že se jihovýchodní cíp této obrovské země moc nezměnil od dob Fitzroye Macleana, diplomata a spisovatele, který v třicátých letech minulého století přijel do Almaty a své první dojmy popsal slovy: „Daleko na jihu, jen matně v dáli viditelné, tyčí se vysoko nad pouští mohutné pohoří – níže položené svahy zahalené v oblacích a mlhách, sněhem pokryté vrcholy třpytící se ve slunečním světle, jen tak zavěšené mezi zemí a nebem… Prudké svahy Ťanšanu jsou pokryté lesy, nad jejichž hranicí se otevírají pohledy k zasněženým vrcholům střední Asie.“

Zelené, stromy pokryté svahy, o nichž Maclean mluví, se ve skutečnosti nachází asi ve 3 000 metrech nad mořem a tvoří samy o sobě celkem rozlehlé pohoří. Přesto ve srovnání s přilehlým „Nebeským Ťanšanem“ působí jako bezvýznamné kopečky. Schody do světa velehor se otevírají až za nimi, na ledovcových pláních šesti- a sedmitisícových velikánů.

Ťanšan, to je skutečně drsná horská příroda

Tady v Kazachstánu, kromě širokého výběru z bezejmenných vrcholů, si také lze vybírat z neobyčejných výhledů do sousedního Kyrgyzstánu nebo Číny. V jednom ze směrů se například otevírá výhled na dvě nejseverněji položené sedmitisícovky na světě, mezi nimi ležící přes 50 km dlouhý ledovec a jezero plné ledových ker, které vždy v srpnu jako kouzlem zmizí, aby se další rok opět objevilo. A pokud výhledy k rozproudění adrenalinu nestačí, přichází na řadu lyžování mezi séraky věčného ledu, ve stínu 7 000 metrů vysokých monolitů.

Do Almaty jsem přiletěl v srpnu, splnit si lyžařský sen v Ťanšanu. Na letišti jsme spolu s Wolfgangem a dalšími asi osmi turisty nasedli do polorozpadlého kdysi vojenského vozidla společnosti Kan Tengri Mountain Service, které nás mělo provézt velmi obtížným terénem kazašského venkova. Podél cesty byly rozesety jurty kočovných nomádů, osamělé na rozlehlých náhorních plošinách, ztracené jako malá loďka v Pacifiku, daleko od veškeré civilizace. Večer jsme dorazili do Karkara Base Campu, malé enklávy o asi třiceti stanech, umístěné na krásné horské louce, 2 200 metrů nad mořem.

Travnaté louky kolem tábora byly pokryté divokou květenou. V Alpách tak vzácné protěže rostly v trsech, jako doma rostou sedmikrásky. Jinak byl tábor obklopen borovým lesem, který se s přibývající výškou snižoval na úroveň kleče, až hory konečně propustil a dál už stoupaly jen holé skály. Na jihu bylo vidět několik zasněžených vrcholků, přesně jak popisoval Maclean. Z mého stanu pak byl výhled na zelené údolí Karkara River, která tvoří hranici mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem a na jejímž břehu se občas vyskytne zapomenutá kyrgyzská vesnička, kam se dostanou místní jedině na koňském hřbetu. A zítra nás vrtulník dopraví ještě dál do nitra hor, kam se i dnes dostane jen málokdo.

Nejvyšší vrchol, kam lyžaře vyveze helikoptéra, je 5 816 metrů vysoké Mt. Semjonov

Jen hrstka lidí nahlédla do tak odlehlých končin, a těch, kteří se mohou nazývat místními znalci, jsou jen jednotky. Jedním takovým je Kazbek Valiyev, kazašský profesionální horolezec, který vystoupl na Mt. Khan Tengri (7 000 m) a Pik Pobědy (7 439 m) tady v Ťanšanu, ale také na Mt. Everest a dalších 19 sedmitisícovek. Valiyev založil společnost Khan Tengri Mountain Service, která dodnes působí v tomto odlehlém regionu a pomáhá horolezcům, turistům i lyžařům se zajištěním cesty. Pro lyžaře má Kazbek nejneobvyklejší heliskiing na světě – je totiž léto, a pokud počasí dovolí, doveze nás helikoptéra na vrchol 5 816 metrů vysoké Mt. Semjonov.

Profík na profíka

Složení návštěvníků basecampu odpovídá nedostupnosti těchto míst – u první večeře se potkáváme s Rakušany, Švýcary, Francouzi, Němci, Italy, Španěly, Rusy, Japonci, Američany a Australany, abychom nad tradičním ruským šašlikem strávili večer sdílením našich životních příběhů. Mluvil jsem třeba s Italem, který slyžoval Mustagh Atu, čínský kolos, jenž je se svými 7 546 metry považován za nejvyšší lyžování přející horu světa. Nebo jsem prohodil pár slov s náhodnou slečnou, vracející se z túry. Vyklubala se z ní Petra Kronberger, rakouská lyžařská zlatá olympionička.

I během lyžování jsem kolem sebe měl zajímavé lidi. Více než půlka z nich byli lyžařští instruktoři nebo horští vůdci z Alp, překvapivě vitální byli také manželé Hilde a Peter Braun z Německa. Na takovém dobrodružství mě starší šedesáti let překvapili, ale ukázalo se, že i přes vyšší věk byli ke sjíždění pětitisícového vrcholu možná kompetentnější než já.

Hilde lyžovala začátkem padesátých let v německé reprezentaci – v roce 1953 získala zlatou medaili ve slalomu, obřím slalomu i sjezdu na SP mládeže. A Peter u náročného sjezdu vypadal jako na nedělní procházce. V roce, kdy jeho manželka sbírala medaile, byl členem první expedice na osmitisícovou Dhaulágirí vůbec. Vylezli tehdy do úctyhodných 7 700 metrů.

Kazaši stále vědí, že život je krásný i s málem

Jimmy, nepadej!

Ráno jsme narovnali lyže do oranžové obludy s vybledlým nápisem „Kazakhstan Airlines“. Stroje Mi-8 MTB byly klíčové při válečných přesunech v afghánských horách, jelikož se dokážou udržet i ve vysokých nadmořských výškách. Taková helikoptéra dokáže vyvézt 10 lyžařů s výstrojí až do výšky 6 000 metrů! Půl hodiny po odletu jsme už stáli na vrcholu hory, vysoké asi jako Mt. Blanc. Když jsem se ptal Kazbeka, jak se vrchol jmenuje, opáčil, že na to, aby jej někdo pojmenoval, je příliš malý a bezvýznamný. Takže moje dýchání ztěžklo a hlava se mi zamotala na bezejmenném, 4 700 metrů vysokém vrcholu. Začal jsem se připravovat na lyžování – v takové výšce jsem potřeboval krátkou pauzu i po zapnutí bot. A i ten zbytek dechu, který jsem měl, mi vzaly okolní výhledy. Kazachstán má 2 700 ledovců a mně přišlo, že je vidím všechny. Leskle modré seraky, skrz něž prosvítá zlatavé slunce, ledovce pocuchané trhlinami jako by číhaly na nic netušící oběť, která se ocitne příliš blízko, aby byla navěky polapena.

Viditelné trhliny mě příliš neznervózňovaly, moje hlava ale kreslila představy o tom, kde všude mohou být trhliny schované pod sněhem. Kromě běžných lavinových vyhledávačů jsme byli vybaveni také úvazky s karabinami, naprosto nezbytnou součástí výstroje v ledovcovém terénu. „Jeď pěkně za průvodcem, dávej pozor, a hlavně nepadej!“, rozkazoval mi vlastní rozum. Pád, který by normálně nebyl závažný, tady může znamenat fatální komplikaci – sněhové mosty mezi trhlinami jsou místy jen pár metrů široké.

Úvodní pasáž sjezdu vede podél skalnatého žebra, napravo se ledovec láme do modrých séraků. Je začátek léta, ale v této výšce leží 15 cm prachového sněhu. Za hranou je ale sníh přefoukaný ve tvrdou desku, kterou mají naše užší lyže problém neprorazit a bojujeme tak s každým obloukem, zatímco zbytek skupiny ladně klouže po jejím povrchu díky lyžím širším. Neustále mi běží hlavou, že nesmím spadnout, a proklínám se za výběr užších lyží, které mi nedovolují si sjezd užívat. Jízda mne velmi vysiluje, a po pár stovkách metrů se obtížně soustředím na každý oblouk, až se mi nakonec zkříží špičky, jdu do záklonu, krátce ztrácím kontrolu nad jízdou… ustál jsem to, ale vůdce Roland už na mne křičí, čeho se i já obávám: „Jimmy, nepadej!“

Dál jsem se snažil vyhýbat nástrahám kopírováním stop kazašského vůdce Olega. Brzy jsme dojeli na rozlehlejší pláň, kde se bezpečně dalo jet vedle sebe, a každý jsme si tak napsali do prašanu vlastní stopu. Svah byl v závětří a sníh ležel tak, jak napadl – měkký a nadýchaný. Já už ale neměl dost šťávy. Deset oblouků bylo krásných, při dvaceti jsem se zadýchal a při třiceti se svaly zakyselily laktátem. Musel jsem zastavit a moje dýchání a hekání znělo v tu chvíli asi jako v béčkovém pornofilmu.

Stejné podmínky (krusta nahoře a pak už kvalitní prašan) panovaly i po zbytek dne. Absolvovali jsme dalších pět sjezdů, každý s převýšením okolo 600 metrů, a s koncem dne jsme byli řádně vyčerpaní, ale nabití zážitky. Když jsem v Karkaře ulehl k relaxu do svého stanu, cítil jsem se, jako bych absolvoval první den výcviku mariňáků. I když bylo lyžování nádherné, bál jsem se, zda další takový den ustojím.

S Čingischánem v sedle

Další dva dny se nad Karkarou zatáhlo a v horách padal sníh. Naše vrtulnaté bestie tak zůstaly připoutány k zemi a my je vyměnili za koňské hřbety. Kazaši jsou známí pro své jezdecké dovednosti a kůň je tady nejvyužívanějším dopravním prostředkem vůbec. Ráno se v kempu zjevil místní muž s karavanou koní, naložil nás na ně a zamířili jsme na rozlehlé louky nad hranicí stromů. Krajina je zde chudá a rozprostírá se snad donekonečna. Mohli bychom jet desetinásobnou vzdálenost než jen na horizont, a stejně bychom nepotkali známky civilizace. Místa, do kterých člověk ještě nestihl zasáhnout… Poslední velká výprava snad prošla těmito místy před staletími – když zavřu oči, slyším dusot koní, nasávám vůni mlhy a prachu, který se za nimi zvedá… to Čingischán vede své mongolské hordy do mých představ, jak projíždíme krajinou, které kdysi vládl. Byli jsme asi pátou skupinou, která v této oblasti vůbec lyžovala, i proto mi tento historický obrázek do mysli vplouval tak často a snadno.

Ve spárech laviny

Čtvrtý den byla obloha jasná a nový sníh se třpytil na všech okolních kopcích a naše vzdušné taxi už žhavilo rotory. Panorama bylo z helikoptéry úchvatné. Všichni jsme se nakláněli tu na jednu, tu na druhou stranu, jako pingpongové míčky, aby nám neuniklo nic z té nádhery. Přeletěli jsme vysokohorské pláně, hluboká údolí, ve kterých se kroutily toky jako stříbrní hadi, lesknoucí se na slunci. Brzy výhled na všech stranách zbělal, pod námi už nebylo než mohutné masy ledu a nad námi se tyčily Khan Tengri a Pik Pobědy. Při přistání na dalším bezejmenném vrcholku výškoměr hlásil 5 230 metrů nad mořem. Ale to už na nás křičel Kazbek: „Tohle bude jen rozcvička, pak půjdeme lyžovat na nějaké pojmenované hory!“

Podmínky byly podobné jako první den. Naštěstí jsem si půjčil pár širších lyží, ale vzhledem k nadmořské výšce jsem stále funěl jako dinosaurus v sauně. Lyžování se daleko víc podobalo normálu než heliskiingu – v takových podmínkách se lyžuje „na jistotu“, radši bezpečně než stylově. Co nejvíc šetřit energii, a hlavně nespadnout. Jednomu nebezpečí se ale ani nejopatrnější jízdou vyhnout nelze. Krátce po zahájení druhého sjezdu Oleg, který vedl skupinu, spustil poměrně velkou lavinu. S děsem v očích jsme sledovali, jak jej masa sněhu unáší kamsi dolů, do nedohledna. Lavina skákala po kaskádách potrhaného ledovce a my se modlili, aby Olega nespolkla nějaká trhlina. Při chaotickém sjezdu jsme se snažili kombinovat jízdu bezpečnou a rychlou a přes všechen spěch nám sjezd ve stopách laviny trval několik dlouhých minut. Když jsme konečně nahlédli přes ledovcový práh a uviděli Olegův osud, oddechli jsme si – náš vůdce vstával, trochu otřesený a bez lyží, ale v celku. Bylo to drsné připomenutí toho, že jde vlastně o docela náročnou expedici, ne o rekreační lyžování.

Odpoledne jsme doletěli na Pik Ignatiev (5 488 metrů), pro většinu z nás nejvyšší vrchol v životě. Po pár stech metrech začal rakouský kolega omdlévat, byl vyděšený a hyperventiloval. Další z kolegů, Peter Braun, byl ale kromě horolezce také lékař a uklidnil ho medikamenty i vlídným slovem, a tak mohl pokračovat ve sjezdu z Pik Ignatiev.

Jízda na ledovci v pěti tisíci metrech může být úžasná, ale nikdy to není zadarmo. Až dole člověka zaplaví pocit štěstí. Z toho, že přežil

Těžké ne

Po jednodenní pauze, vynucené intenzivním sněžením, přišel náš závěrečný den. Hlavní vůdce Roland rozhodl, že i přes vyšší lavinové nebezpečí zkusíme slyžovat Mt. Semanyov. Při rozhodování během snídaně jsem mlčel, moje zkušenosti však říkaly, že takové rozhodnutí je spíš než rozumem vyvoláno egem. Jídlo jsem jen mechanicky žvýkal, připadalo mi bez chuti. V mysli mi běžel chvíli obrázek mého malého syna a chvíli zase okamžiku, kdy bych zůstal dole a sledoval, jak se rozjařená skupina vrací z úspěšného sjezdu… Byl jsem na pochybách, můj mozek vytvořil kaleidoskop různých scénářů a já zvažoval, zda jet, nebo zůstat. Patnáct minut po snídani jsme vyrazili k helikoptéře. Okamžitě jsem byl zasypán zkoumavými pohledy a spoustou otázek, protože ostatním účastníkům neušlo, že k nim kráčím v teniskách a modrých džínách. Popřál jsem jim šťastný let a sjezd a vrátil se do basecampu, zatímco ozvěna vrtule se ztrácela mezi špičatými vrcholy.

Místo lyžování jsem se rozhodl pro vyhlídkový let a nastoupil do vrtulníku, zásobujícího okolní basecampy. Nejdřív jsme letěli nad magickým Lake Merzbacher, v jehož modravých vodách se rozpouštějí odlomené kry z ledovce North Inylchek. Navštívili jsme basecamp pod Pik Pobědy, oblétli Khan Tengri s jeho žlutavou severní stěnou, kterou někteří horolezci považují za nejhezčí na světě. Rozumím jim, zvlášť, když je osvícena zapadajícím sluncem, vypadá magicky, jako ze starodávných ság.

Celý let jsem nervózně myslel na svou lyžařskou skupinu. Při návratu do Karkary byli stále pryč. Dal jsem si drink a nervózně je vyhlížel. Až nakonec nad horizont vyplula helikoptéra, a vystupující skupina zářila úsměvy. V rychlosti mi shrnuli zážitky dne – hned při výstupu z vrtulníku spustili horští vůdci lavinu, která naštěstí nikoho nesmetla. Radši tedy z Mt. Semanyov ustoupili a zbytek dne strávili lyžováním na bezpečnějších svazích.

Měl jsem smíšené pocity – úlevu, že se skupina ve zdraví vrátila, ospravedlnění mých obav, které se ukázaly být oprávněnými, a závist, že mi utekl skvělý prašanový den v místech, kam už se asi těžko někdy podívám. Celkově jsem ale byl rád, že jsem dokázal dát na svůj úsudek, který říkal, že lyžovat v takových podmínkách na Mt. Semanyov je příliš nebezpečné.

Radost, že jsem přežil

Poté, co nad Karkarou zapadlo slunce, jsem měl pár hodin cesty do Almaty na zažití a uvědomění si zážitků. Bylo to lyžování, jaké jsem dosud nezažil – vysokohorské lyžování – kde hrozí zcela jiná rizika než při běžném lyžování. Odměnou není obvyklá radost z noření se do prašanu a bezstarostná lehká jízda. Naopak ve vysokých horách je lyžování často boj o každý oblouk v těžkých sněhových podmínkách a s jazykem na vestě, jak je vzduch řídký a tělu dochází kyslík. Stojí to ale za to – jednou odměnou jsou neskutečné scenérie okolo, druhou pocit, že člověk něčeho dosáhl a lyžoval tam, kde před ním do sněhu stopy napsalo jen pár lidí. Možná ale největší odměnou je fakt, že jsem prožil ohrožení – element, který je známý horolezcům, ale ne tak často lyžařům – a radost, že jsem přežil.