Tento článek vyšel v časopise 129 (únor 2021).

Od té dávné doby, kdy jsem pracoval v lyžařské škole v Hinterglemmu, jsem každou zimu objevoval nejlepší resorty Francie, Rakouska, Itálie a Švýcarska. Projel jsem Alpy křížem krážem ze všech světových stran, a lyžování a cestování v těchto ohromujících pohořích mně nikdy nepřestalo bavit.

Jedním z aspektů sezónního života je opravdovost, se kterou prožívám přirozený cyklus roku. Když je nejtužší zima a teploty klesnou až k –15 °C, sníh je nadýchaný a lehký jako prachové peří. Miluji ty chvíle, kdy nebesa otevřou brány a sesypou na zem několikadenní dávku zářivě bílého sněhu.

Když ale tuhé mrazy přejdou, jsem stejně nadšen z tajících sněhů, které odhalí první jarní zeleň. Jarní lyžování je zcela odlišná disciplína, v Alpách má překrásnou atmosféru. Noci jsou stále chladné, takže sníh je po ránu přimrzlý firn, ale jakmile jej zalijí první sluneční paprsky, vrchní vrstva povolí a vytvoří skvělý podklad pro lyžování.

V takových podmínkách mi neupravené svahy připomínají lesklý taneční parket, zvlášť když s příchodem teplejších dní odložím teplé oblečení a lyžuji jen v košili. Na vrcholcích je ještě hluboká vrstva sněhu, ale v nížině už prozpěvují ptáci a bují zeleň.

Na rozdíl od ptactva se já s přicházejícím jarem stěhuji do vyšších poloh, abych našel poslední bílé pláně, na které ještě údolní teplo nedosáhne. Takové hledání si užívám – přejíždím z rozkvetlých údolí do bílých pustin, abych se pak večer zase vrátil do tepla.

Únik za lyžařským jarem

Bylo 12. března. Sníh na svazích okolo Saalbachu, kde jsem pobýval, pomalu odtával. Ve vesnici bylo teplo, pár stupňů nad nulou, a na předpovědi déšť. Naložil jsem do auta zimní výbavu a rozhodl se přesunout do vyšší oblasti – na západ kolem Innsbrucku a pak na jih přes Brennerské sedlo. Jakmile jsem přejel italskou hranici, mraky se rozplynuly a mne oslepil sluneční svit. Stáhl jsem okénko a vůz zaplavil středomořský vzduch a mé srdce vlna nostalgie.

Měl jsem za sebou skvělou zimu, hodně prašanových dní a dlouhou epizodu mrazů, takže mi přicházející jaro připadalo jako starý kamarád, se kterým se shledávám po dlouhé době. Teploměr hlásil 24 °C. Po sněhu ani památky. Vinice na okolních svazích se už zelenaly, ptáci prozpěvovali a místní po vesnicích chodili v šortkách.

Směr Courmayeur

V Milánu jsem zahnul prudce na severozápad. Se západem slunce jsem si užíval výhled na okolní kopce, stále bylo 21 °C. Abych našel pěkný sníh, rozhodl jsem se tentokrát zamířit co nejvýš, na střechu Alp – k Mont Blanku (4 807 m) do resortu Courmayeur.

Courmayeur je italskou verzí Chamonix – leží na úpatí nejvyšších alpských vrcholů, jen ale na jejich jižní straně. Se dvěma přáteli jsme se ubytovali v malé vesničce Entreves, v dochozí vzdálenosti od staré lanovky, která šplhá na Pointe Helbronner do 3 462 m. Místo je to pitoreskní jako z Hamleta – staré kamenné domy s břidlicovými střechami a úzkými, kamenitými uličkami. Přesně taková, jakou si představujete ve svých horských snech.

Courmayeur byl už několik dní zalit sluncem, i náš první den byl bez mráčku. Vyjeli jsme třemi lanovkami až na hranici mezi Itálií a Francií.

Na ledovec Toula

První sjezd byl celkem vyzývavý – ledovec Toula vede až do údolí, ale nejdřív se musí sestoupit asi 250 železných schodů, jinak se ke sněhovému poli nelze dostat. V lyžařských botách a s lyžemi v ruce jsem se snažil alespoň přidržovat zábradlí, zatímco jsem potkával lyžaře, kteří by zřejmě byli radši, kdyby ráno nevstávali z postele, protože by se nemuseli lopotit po těch prudkých schodech. Pak se schodiště měnilo v žebřík... Výsledná lokalita ale za tu námahu stála – před námi se objevil zářivě modrý, čistý led. Ledovec je lemován granitovými stěnami Mont Blanku a ostrými hroty Aiguilles Noire.

Jarní sníh byl měkký a mokrý. Projížděli jsme pod krásnými modrými séraky – zatímco obdobné sjezdy do Chamonix jsou přelidněné, zde jsme po odjezdu z úvodních schodů už nepotkali nikoho a užívali si samotu a ticho hor. V nejnižší části ledovce kdysi bývala sjezdovka, zavřena byla v roce 1991, kdy tam po pádu laviny zemřelo 12 lidí. Až k jejímu bývalému konci jsme ujeli skoro 2 000 výškových metrů. Dole jsme nejprve občas narazili na nějakou tu trávu nebo hlínu, až nakonec jsme lyže sundali a posledních pár set metrů do města došli pěšky.

Cestou jsme si zchladili hrdla vodou, která odtékala z ledovce. Nasávali jsme vůni borovic a čerstvě rostoucí trávy, až jsme se usadili na verandě první hospůdky. Protější kopce se postupně halily do načervenalých odstínů zapadajícího slunce.

Pointe Helbronner

Druhý den nás průvodce vyvezl na vrch Pointe Helbronner. Před dlouhým sjezdem do Chamonix jsme si ještě trochu přišlápli na pásech, abychom se vyhnuli nejfrekventovanější trase. Sjezd začínal v sedle Col d’Entrèves (3 527 m), do lyží jsme nastoupili přesně na hranici Itálie a Francie a pak už jsme se spustili prudkými svahy nad údolím Courmayeur.

Sníh byl různorodý, něco mezi perfektním prašanem a příšernou břečkou. V horní pasáži jsem našel prostor pro pár dobrých oblouků, brzy jsme se ale napojili na frekventovaný sjezd Vallée Blanche a po firnu jsme dojížděli společně s mnoha dalšími lyžaři.

Sjezd Vallée Blanche je jedním z nejznámějších v Alpách vůbec, a proto je i hodně zalidněný. Sdílení údolí s ostatními ale nezastiňuje jeho krásu. Poprvé jsem Vallée Blanche sjel před více než 40 lety, a i když si klimatické změny ukously velký kus ledovce, stále jde o silně spektakulární zážitek. Často narazíte na křišťálově čistý led a séraky a trhliny místy vzbuzují až závratě.

Lyžování zde není nijak náročné, ale hrozí tu trhliny. Proto bylo příjemné mít za zády zkušeného průvodce, který navíc znal i další specialitky a zavedl nás do masivní ledovcové jeskyně, v níž jsme si dali rychlou svačinu.

Na konci ledovce nás čekal dvacetiminutový pochod vzhůru z údolí do La Buvette, odkud jsme mohli slyžovat až dolů do Chamonix. Odměnou za dlouhý den nám bylo chlazené pivo na verandě restaurace Les Planards. Změřili jsme, že sjezd měl 2 500 výškových metrů – z Aiguille du Midi do Chamonix to je metrů 2 800, a jedná se tak o nejdelší sjezd na světě, který je obsluhovaný lanovkou.

Cresta d’Arp

I třetí den vydrželo skvělé počasí. Vydali jsme se prozkoumat terény v bočním údolí pod Cresta d’Arp (2 755 m). Většina sjezdů je orientována na sever a jsou poměrně náročné. Při mojí minulé návštěvě jsme do těchto míst nebyli puštěni bez horského vůdce.

Vyhledávali jsme hlavně stinné svahy. Široké a prudké pláně přecházely v úzké kuloáry a v nižších partiích zase v řídké les, což nakonec udělalo 1 500 výškových metrů dlouhý sjezd velmi pestrým a zábavným. Své přidala i sněhová krusta, která byla dostatečně tlustá, aby nás dlouho podržela, ale v nejméně očekávaný moment se propadla a dokonale nás rozhodila. Na konci se změnila v měkký jarní sníh, a čím níž jsme sjížděli, tím více příměsi bahna sníh dostával. Až jsme dojeli k dlážděné cestě, která vede zpět do města, k vlekům. My jsme ale ještě neměli dost. Nechali jsme se vyvézt tentokrát na Cresta Youla (2 624 m). Po dlouhém traverzu jsme se dostali na hranu sjezdu Arpvieille. Shora na nás shlížel masiv Mont Blanku. Po širokých pláních jsme dojeli k verandě chaty Zerotta, kde jsme si dali pozdní oběd – už jsme byli značně unavení, a syté těstoviny, spláchnuté půllitrem piva, nás úplně dorazily. Na chvíli jsem se zasnil o svazích, které jsme ten den sjeli: jaké asi jsou, když v zimě napadne čerstvý prašan? Nyní ale bylo jaro a sezení na verandě v tričku při západu slunce mi prašanové zážitky dostatečně vynahradilo.

Ostatně, za poslední tři dny jsme lyžovali na nejkrásnějších místech Alp, a to za hudebního doprovodu ptactva a bez jediného mráčku na blankytné obloze. Svačili jsme pod majestátními séraky ledovce Mer de Glace a každý oblouk zapili hltem chlazeného piva.