Článek vyšel v časopise NORDIC a je reprízován v původní podobě.

Už od konce sedmdesátých let se na mezinárodní scéně objevovaly záblesky jiné než klasické techniky, zejména v podobě jednostranného bruslení, zvaného též Siitonenův krok. Američan Bill Koch byl významným průkopníkem tohoto nového stylu, když s jeho pomocí vyhrál celkové pořadí SP 1982. Lyžařská komunita nevěděla, co si o tom všem myslet; jednostranné bruslení v nesprávné části závodní trati tehdy vedlo k diskvalifikaci. Vše se ale změnilo na jediné schůzce trenérů, která bezprostředně předcházela prvnímu závodu seefeldského MS 1985.

Sněhové podmínky v rakouském Seefeldu byly v lednu 1985 lyžařsky záludné – teploty kolem nuly a starý mokrý sníh. Použití stoupacích vosků (tehdy se jimi mazalo do každého závodu) bylo náročné: teplý sníh vyžadoval měkké lepivé vosky, které rychle zachycovaly nečistoty ze silně špinavého sněhu. Vše ústilo v příšerně pomalé lyže.

Na poradě trenérů před prvním závodem padl návrh možnosti použít tzv. volnou techniku, kdy by se závodníci mohli pohybovat jakýmkoli způsobem bez omezení po celé délce trati. To bylo v mezinárodní soutěži FIS do té doby něco nevídaného.

Aby bylo možné nařídit použití klasické techniky (a tím i mazání stoupacími vosky), muselo by být rozhodnutí trenérů jednomyslné. Hlasovalo se v abecedním pořadí států, a Austrálie jako první hned hlasovala ve prospěch volné techniky. Ostatní státy – již jen formálně – odhlasovaly stejně; proti byli jen konzervativní Norové.

Volná technika běhu na lyžích byla oficiálně na světě.

.<>
Seefeldská bruslící technika byla plná přehnaných a zbytečných pohybů; zde v provedení Švéda Thomase Wassberga (Foto: Facebook)

Následující den, 17. ledna 1985, se mužské pole postavilo na start vůbec prvního závodu volnou technikou na 30km trati. Jen málo lyží, pokud vůbec nějaké, mělo nanesen stoupací vosk. Většina závodníků na nic podobného nikdy netrénovala, norští trenéři dokonce svým lyžařům slíbili, že v Seefeldu se bruslit nebude. Najednou se den před závodem staly dlouhé běžecké hole tak nedostatkovým zbožím, že se v týmech muselo upřednostňovat, kteří závodníci je dostanou – dodavatelé jich nedokázali mít k dispozici dost pro všechny. Nakonec však stejně vítězili ti nejlepší – mezi nimi i Gunde Svan a Anette Bøe.

Každý soutěžní den byl pro závodníky, trenéry i technické týmy novou zkušeností. Po každém závodě se trenéři vydávali na soutěžní trať, aby se naučili co nejvíce před dalším závodním dnem. Například po prvních závodech se v každém strmějším stoupání objevovaly stopy po výbězích stromečkem, stejně jako u tradiční klasické techniky; později v týdnu se začaly ve stromečkových výbězích objevovat náznaky prvních klouzavých kroků – zárodku střídavého bruslení, slangově též bauerovského pavouka.


Pohybová studie tehdejší světové jedničky, Norky Anetty Bøe (Foto: Facebook)

Seefeldský šampionát končil 27. ledna velmi zasněženou mužskou padesátkou, při níž se už nepokrytě bruslilo na parafínovaných lyžích – nejen dosud dominujícím jednostranným Siitonenem, ale už i ranými verzemi dvoudobého bruslení, takzvaného pajdáku. Až do tohoto závodu se vedly nekončící debaty o tom, zda je bruslení správnou volbou, zda se s ním má počítat. Nyní už nebylo pochyb. Bruslicí techniku už nešlo zastavit.


V závěru šampionátu se již strmá stoupání vyjížděla klouzavým pavoukem (Foto: Facebook)

Hned v létě 1985 se začala rozšiřovat efektivní technika jednodobého bruslení (tzv. jedna-jedna), když závodní týmy najížděly pomalé objemy na rovinatých pláních ledovců.

Překotným tempem se v té době vyvíjelo i vybavení. Ne všechny nápady se osvědčily; třeba první Fischerovy lyže na bruslení měly kovové hrany, které však nefungovaly ve studených podmínkách. Hole byly zprvu příliš dlouhé. Materiálové pokusy a omyly však pomáhaly posouvat mladou disciplínu správným směrem. Lyže se zkrátily, profilově ztuhly a snížily se jim špičky. Ztvrdly i bruslicí boty, na nichž se objevily kotníkové manžety.

Vybavení a technika se nepřestaly vyvíjet ani v následujících dekádách, i když umírněněji. Nové materiály a technické objevy umožňovaly, aby lyže, hole i boty byly stále lehčí, rychlejší a účinnější. I technika bruslení se dál zdokonalovala s cílem dosáhnout většího výkonu a účinnosti. Zmizely dlouhé kroky a mnoho zbytných pohybů, záběry se zkrátily, frekvence zvýšila.

Při zpětném pohledu na to, co se v běžeckém lyžování odehrálo za posledních čtyřicet sezón, je nemožné ignorovat roli, kterou ve vývoji disciplíny sehrálo seefeldské MS 1985. S trochou nadsázky – kdyby tehdy bylo chladné počasí a nový čerstvý sníh, kdo ví, zda by se ještě dnes dál nejezdilo jednostranným Siitonenem!

Ale na kdyby se v lyžování nehraje. A proto: „Hodně štěstí, zdraví…“