Článek vyšel v časopise NORDIC 63 (prosinec 2024) a je reprízován v původní podobě.

Rovnováha mezi výkonem a učením

Zde je jeden z modelů koučování: poskytněte hodně podrobných instrukcí s velkým množstvím zpětné vazby a zaměřte se na rozvoj konkrétních dovedností, jednu po druhé, pomocí opakovaných cvičení. Tím se maximalizuje krátkodobý výkon, sportovci budou v tréninku vypadat dobře. Pokud však chcete zdůraznit dlouhodobé učení, měli byste postupovat opačně: poskytovat nižší úroveň výuky a zpětné vazby a nepředvídatelně kombinovat různé dovednosti. Sportovci si dovednosti neosvojí tak rychle, ale lépe si je zapamatují a budou na nich stavět.

V souvislosti s vytrvalostním tréninkem existuje podobný kompromis mezi krátkodobým výkonem a dlouhodobým nárůstem kondice. Trénující vrcholoví sportovci často subjektivně poznají zlepšení kondice ne nutně tím, že se tréninky zrychlí, ale že se začnou zdát snazší. Pokušení závodit v trénincích bývá známkou toho, že dáváte přednost okamžitému výkonu. Stejně tak kontrola hodinek každou minutu vám může pomoci trénink zvládnout, ale tato častá zpětná vazba může bránit tomu, abyste se postupně naučili vnímat správné tempo.

Přednost kvality před kvantitou

Záměrný trénink je pojem, který vytvořil psycholog Anders Ericsson a který označuje trénink systematický a usilovný, zaměřený na slabé stránky a s vhodnou zpětnou vazbou. Ericssonův klíčový bod spočíval v tom, že pouhé hromadění tréninkových hodin nezaručuje, že se budete stále zlepšovat. Na kvalitě tréninku záleží stejně jako na jeho kvantitě.

Zjištění charakteristik kvalitního tréninku se však ukazuje být složitější než původní Ericssonova definice a zůstává oblastí aktivního výzkumu. Mezi klíčové pojmy patří: rozdíl mezi záměrem a realizací. Těžší nebo rychlejší neznamená vždy lepší. Jaké byly vaše cíle pro trénink a jak blízko jste se jim přiblížili?

Také u motorických dovedností platí, že nejproduktivnější tréninky nebývají ani extra těžké, ani moc snadné. Možná zde fungují některé univerzální principy učení: Williams a Hodgesová dokonce citují studii z literatury o počítačových vědách a strojovém učení, podle níž je optimální míra chybovosti přibližně 15 %, aby se maximalizoval přínos tréninku.

Simulujte specifičnosti

Mnoho svědomitě trénujících sportovců se nevědomky ocitá v pasti, když na první pohled dobře zvládají cvičení a úkoly zadané v tréninku, jen aby zjistili, že vlastní soutěž je zcela jiná. I když vaše tréninky povrchně napodobují soutěž, úzkost daného okamžiku a nepředvídatelně zvyšovaná intenzita v průběhu vlastního závodu mění způsob, jakým zpracováváte informace a provádíte pohyby.

To neznamená, že by každý trénink měl být simulací závodu. Ale nalezení způsobů, jak simulovat výzvy, kterým budete čelit, může zlepšit to, jak dobře se váš trénink přenese do soutěže. Williams a Hodgesová doporučují procvičovat dovednosti „vysoce variabilními a dynamickými způsoby“, spíše než opakovanými a předvídatelnými cvičeními. Praktický příklad: atletický trenér občas nečekaně přeruší intervalový trénink a nechá běžce deset minut sedět na lavičce, když už byli rozcvičení a chystali se na start. Pak se po zdržení pustí rovnou do tréninku. Tím je připravuje na zdržení a přerušení, s nimiž se na závodech nevyhnutelně setkají.

Podporujte samostatnost

Éra trenéra jako diktátora ještě zcela neskončila, ale všude existují známky toho, že sportovci už nejsou tak ochotní nechat se komandovat. Z hlediska získávání dovedností to dává smysl. Vědecká literatura naznačuje, že silně preskriptivní, praktické koučování snižuje pravděpodobnost, že si sportovci uchovají to, co se učí. Cílem, jak navrhují Williams a Hodgesová, by mělo být podporovat vnitřní motivaci a vlastní objevování a poskytovat minimální množství instrukcí a zpětné vazby nezbytné pro stimulaci pozitivních změn.

Když na střední škole začala jedna z mých spolužaček vážně trénovat, absolvovala se svým atletickým trenérem a jeho tréninkovou skupinou jeden, nejvýš dva intervalové tréninky týdně. Protože byla dojíždějící, po zbytek týdne jí trenér dával obecné pokyny – měla běhat většinu dní, udržovat poměrně klidné tempo, nediktoval jí však žádné podrobnosti. Postupem doby trénovala s jinými trenéry, kteří jí určovali týdenní kilometrové cíle, ba dokonce diktovali přesné tempo a vzdálenost každého běhu. Podle jejích slov vždycky cítila, že tato její raná samostatnost jí pomohla v rozvoji samostatně uvažující sportovkyně a je jedním z důvodů, proč ráda běhá dodnes.

Respektujte individuální jinakost

Všechny výše uvedené návrhy vycházejí z průměrné skupinové odezvy na intervence ve výzkumných studiích. Většina sportovců si osvojuje dovednosti efektivněji při nízké úrovni instrukcí, vysoké variabilitě tréninku a omezené zpětné vazbě. Mohou však existovat jedinci, kterým se daří v opačných podmínkách. A pravděpodobně záleží i na kontextu: nováčci mohou potřebovat explicitnější instrukce, aby se správně naučili určité dovednosti; elitní sportovci mohou potřebovat podrobnější a jemnější zpětnou vazbu, aby se zdokonalili v dlouho procvičovaných pohybech.

A nejde jen o technické dovednosti. Lidé mají různé temperamenty, různé motivace, různé osobnosti. Patnáctiprocentní míra neúspěšnosti může pro počítač znamenat optimalizaci učení, ale pro některé lidi může být příliš demoralizující nebo pro jiné příliš nudná. Trenéři musí tyto rozdíly sledovat a reagovat na ně a ti z nás, kteří koučují sami sebe, musí najít svá vlastní specifika.

Mnohé z tohoto zní jako zdravý selský rozum, ale návrh na omezení instrukcí a zpětné vazby se zdá být až kontroverzní; vypadá to jako opak toho, co by měl dobrý kouč dělat. Bylo však zajímavé, jak rychle se mi vybavila vzpomínka na jeden výjev z atletického tréninku, jemuž jsem byl přítomen – kdy trenér sebral mladé svěřenkyni uprostřed série intervalů z ruky hodinky, aby si přestala tak obsedantně kontrolovat mezičasy. Trenéři a sportovci se mohou od vědců, kteří studují získávání dovedností, hodně naučit, ale – jak Williams a Hodgesová ve svém článku přiznávají – učení jde oběma směry.