Tento článek vyšel v časopise SNOW 160 (listopad 2025).

Bachmaro je jakási rekreační vesnice nebo lépe oblast v okolí horského průsmyku posetá široko daleko množstvím staveb, hustě i řídce a bez ladu a skladu. Odhaduje se, že tam stojí až tisíc domů, avšak i místní zdroje upozorňují, že legálních staveb je tam jen několik. Pro Evropana něco nepředstavitelného. Přesto by se to místo dalo označit typově něco jako švýcarský Davos. Jejich společným pojítkem je totiž čistý vzduch: Roku 1923 bylo Bachmaro oficiálně uznáno jako klimatické léčebné letovisko díky jedinečnému mixu mořského a horského vzduchu, který byl tehdy, před vynálezem antibiotik, metodou léčby hlavně tuberkulózy. Zatímco ale Davos včas vyvinul veškerou, zejména dopravní infrastrukturu, a proto tam dnes dojedete pohodlně autem i vlakem, v Gruzii, začleněné do Sovětského svazu, se přirozený vývoj horských lokalit jaksi zasekl. Do Bachmara sice vede velká silnice, ale kvůli klimatickým podmínkám (a jistě i kulturním a politickým, v Davosu také vždy padaly hromady sněhu) v Bachmaru nikdy nezaklíčil celoroční život, osada tak fungovala jenom v době, kdy příjezdové cesty byly sjízdné. A přestože se zimní využití místa řešilo už ve 30. letech minulého století, nic moc se nezměnilo ani v tom 21. Tedy až na jednu výjimku – Bachmaro si totiž na zimní období zprivatizují catski společnosti, takže rozlehlá obec z malých zasněžených domků se stane domovem lyžařů a roleb. Hustota zalidnění je tu v zimě skutečně minimální… Zato sněhu hromady.


Základna Čechy provozované společnosti Georgia-Trip, rolba čeká hned před dveřmi a jen kus dál obří nabídka různorodého prašanového lyžování

Něco jiného než mapa

Z Česka to je překvapivě blízko. Přímý let Praha–Kutaisi trvá tři až čtyři hodiny, přičemž silniční trasa Kutaisi–Bachmaro není zdánlivě nikterak dlouhá. Mapy.com ukazují 93 km a něco přes hodinu a půl jízdy autem. Ovšem teorie je věc jedna, gruzínská praxe druhá.

A taky záleží, kdy zrovna letí letadlo. Letos se lítá ráno, to je lepší, my letěli navečer, odlet 20:20, přílet ale už 2:55, protože se přičítají dvě hodiny k českému času. Dlužno říct, že cestou zpátky se vám tento časový vklad zase vrátí. Přestože vše klape jako po drátkách, cesta ubíhá pomaleji, než by optimista očekával. Silnice jsou klikaté, hned jak se uhne z centrální nížiny, a to tím víc, čím blíže jsme k horám. Od určitého bodu se stoupá serpentinami vyfrézovanými v šířce jen pro jediné auto, byť silnice se zdá být dimenzovaná velkoryse. Náš minibus – s vytuněným disko-interiérem, jak to mají v těchto krajích rádi – se do dráhy vyčištěné na asfalt vejde, jen v ostrých zatáčkách občas zaplave ve sněhových mantinelech. Setrvačnost ale funguje, řidič se s tím nepárá, tak se už leckdo těší, až přestoupíme do rolby. Což se stane zanedlouho. Dva kässbohrery nás pak vezou dále po téže zapadané horské silnici ještě skoro 20 km vzhůru do zastavěné oblasti v průsmyku, která se jmenuje Bachmaro. Trvá to ještě asi hodinu či déle, takže ve chvílích, kdy míjíme první domky, začíná svítat.


Sotva existuje něco, co přinese více radosti než jízda v prašanu

Bachmaro v mlze

Venku není úplně jasno, okénka korby jsou přimrzlá, takže vidíme jen fragmenty reality venku. Zástavbu pak lehounce přehlédneme až po výstupu, počasí i únava nás ale žene spíš se ubytovat. Vítají nás Češky, Jana a Kristýna, a taky guide Pepek Milfajt. Nebýt specifické architektury a stavební konstrukce, cítili bychom se jako doma – náš hotýlek vypadá jako nový, jen sem tam podfukuje sníh pod lacinými plastovými okny a vůbec je znát, že gruzínské stavebnictví moc nepočítá se zimními podmínkami, a třeba tepelnou izolaci a vychytávky proti sněhu vůbec neřeší. Je tu ale samoobslužná pípa, kávovar plněný zrny z pražírny Volk Kafé, prosklená lednice plná všeho možného pití od džusů po dobrá vína… Vše na dobré slovo k dispozici vždy, a kdo si co vezme, zapíše si na svou stranu notesu.

Pokoje jsou dostatečně komfortní hlavně tím, že poskytují soukromí, dva oddělené pokojíčky mají společnou sociálku – jednoduchou, ale dostatečnou. Máme úvodní mítink, kdo potřebuje, vyfasuje lavinový batoh, něco málo posnídáme a jdeme na tři hodinky do postele, abychom ještě ten den stihli nějaké lyžování.

Prašanový předkrm

Vejdeme se do jedné rolby, takže je to jednoduché. Ještě před tím fasujeme erární lyže, široké Lusti v designu základny se velmi osvědčily napříč snad všemi účastníky. Čili pokud před cestou budete váhat, jestli si komplikovaně vozit lyže své, buďte bez obav. Pepek nás s pomocí lokálního řidiče vyveze nedaleko nad náš hotýlek, abychom si sjeli první prašanové lajny. Trochu padá, trochu fouká, občas prokoukne slunce, ale i tak hned první den ochutnáváme porce prašanu podávaného za jízdy rovnou do úst (a nejen tam). Nikterak to nepřeháníme, dáváme tři sjezdy a vracíme se na oběd na základnu, abychom pak vyrazili ještě na protější kopce na dva skromné lesní sjezdy. To už normálně sněží, šeří se a viditelnost klesá. Vracíme se a s určitou nejistotou sledujeme předpověď – blíží se několik dní těžkého sněžení v kuse.

Pepek

Pepek je na místě celou sezónu, už několikátou, takže místo dobře zná. I mezi ostatními guidy napříč catski společnostmi platí za respektovanou osobu a rozhodně tvoří jeden z vícero pilířů kvality celého výletu se značkou Georgia-Trip. V průběhu týdne se stává, že nasněží, cesty se musí prohrnovat, Pepek vybere kopec, kam jedeme první, dáme jednu dvě jízdy a nalepí se na nás další rolby od konkurence. Konkurence naštěstí v uvozovkách, protože tady guidi drží při sobě, alespoň v základních věcech. Ne, že bychom v průběhu týdne nezažili na kopci zácpu, když se na jednom spotu sejdou naráz třeba tři rolby, jede se lesem, jehož průchodnost je malá. Ale je to spíš výjimečný – vlastně se to stalo jen jednou. Každopádně, není to nikdy tak, že by naše rolba jela za někým, ale naopak ostatní rolby se to valí za námi. Důvěra v horského vůdce je důležitá. A Pepek ji má.

Jídlo, pití, pařba

Po takřka probdělé cestovní noci se těším do postele. Jenže toto mé očekávání naráží na neprůchodnou překážku. Nejprve nás čeká večeře, typicky gruzínská, což se pozná podle toho, že stoly jsou plné jídla natolik, že není kam si položit vlastní talíř. Jednotlivé body menu se den co den mění, ale stoly jsou pořád stejně přeplněné. Jestli je něco, čeho se člověk v Bachmaru by Gerogia Trip nemusí bát, pak je to nejen hlad, ale absence gurmánského zážitku. Podobná je i snídaně, kde podle tradic východoevropské kuchyně nechybí ani teplé chody.

A žízeň… Na pípě je lokální pivo za 3 eura, ale vůbec ne špatné. Kdo bych snad chtěl lahvovou plzeň, zaplatí o jedno euro víc. Člověk si vezme vymražený půllitr, natočí sobě i kamarádům, zapíše čárky do sešítku a je to. Doplním, že lokální výborné víno vyjde na 10 eur a drahý není ani slavný gruziňák, pokud by nálada vystoupala až takto vysoko. Je to dost možné. V našem případě přišla na řadu i na zdi visící kytara, načež většina z nás absenci spánku a únavu z cesty vymazala z paměti…


Dobře zvolený typ rolby s prašanovými pásy si poradí s neuvěřitelným množstvím sněhu

Na korbě rolby

Předpovědi se dnes už moc nemýlí. Celou noc padal sníh a dost i foukalo, cesty byly zasypané, a to pak je pro rolby komplikace. Metrem nového prašanu se těžko prodírají i po rovině, natož do kopců. Sněžení s větrem snižuje viditelnost chvílemi až k nule i kvůli sněhu vířícímu od pásů rolby, což ztěžuje zase orientaci v místech nad hranicí lesa. Někdy se proto čeká, až některý smělý z catski operátorů jako první „otevře“ jednu z cest, a pak se na ni vrhnou i další rolby operující v oblasti – jet po vyjetém je snazší, bezpečnější, rychlejší i levnější. Celkem se v Bachmaru pohybuje víc strojů, byť my viděli na jednom místě u sebe maximálně čtyři. Náš Georgia-Trip provozuje rolby dvě, jednu má připravenou coby náhradní do foroty.

Člověk se na jízdu v boudě na korbě rolby docela i těší a očekává zážitek, ale není to nic pro lidi trpící kinetózou. Rolba cestou trochu cuká, na což si lze zvyknout, podobně každý cestující brzy zjistí, proč se má připoutat – při první akceleraci nebo i při jízdě do nebo z prudšího svahu se nepřipoutaní prostě sesypou do klína sedícím naproti. Dost kabin má proto sedačky orientovány jen směrem dopředu, ale ne tak naše. Má to zase výhodu, že můžete lépe komunikovat. Speciálně při výjezdech čerstvým prašanem se rolba často zahrabává, musí couvnout, aby pak překonala již zhutnělý sníh pod a před sebou. Znamená to, že jedete dopředu, dozadu, houpete se nahoru a zase prudce dolů a tak pořád dokola. V našem případě jsme navíc ani moc neviděli z okýnek, která rychle namrzala, i když zrovna venku byla náhodou nějaká viditelnost. Pokud je kinetóza způsobena zmatením mozku z nesouladu mezi tím, co vidí oči (tedy v našem případě interiér kabiny) a co vnímá vnitřní ucho, je kabina rolby ideálním místem pro trénink odolnosti. Kupodivu jsme to ale všichni dali bez problémů. Kdo si nevěříte, berte si pytlík.

Složitá může být i komunikace s řidičem, respektive guidem, který sedí vedle na místě spolujezdce. Druhý guide na korbě má sice vysílačku, ale jednou se nám povedlo nechtě přehodit kanál a měli jsme problém, protože z externí budky se do kabiny řidiče doboucháte složitě. Čurejte před cestou raději víc než míň.

Strašidelný den

Jezdíme lesy. Sněhu je tolik, že musíme volit adaptivní techniku sjezdu – Pepek jede první na svých nejširších lyžích šusem. Další jedou v jeho stopě, když naberou rychlost, můžou si odskočit na dva tři oblouky vedle, ale pak je zase potřeba se vrátit a opět se rozjet. Svět se zbláznil – už nehledáme prašan, ale naopak projetou stopu! Spadnout je nedoporučeníhodné, protože není snadné se vyhrabat. Sundat si lyže znamená malý průšvih – propadnete se někam hluboko, odkud se nesnadno dostává zpět. Bolestivé je i jenom vjet někam na rovinu – to pak musíte plácat ploutvemi a pomalinku se posouvat jakýmsi pohupováním se, protože opora holemi o sníh zrovna neexistuje, i když máte ty nejširší talířky.

Osobně se mi podařil i ukázkový tygr po hlavě do prašanu. Stačí jedna pod sněhem skrytá větev a z extatické jízdy je rázem hysterie. Doteď vidím, jak zbarvení sněhu přecházelo z bílé do temně modré s tím, jak jsem se nořil obličejem do sněhových hlubin. A co tam pak? Chcete se instinktivně vyhrabat, levou rukou mávám dokola a odhrnuji sníh, lapu po dechu stočen hlavou směrem k paži, kde čekám příliv čerstvého vzduchu – místo toho ale pořád jen sníh a sníh a dýchat není co. Nakonec se to povedlo, ale stálo to několik a možná i víc vdechů s příměsí prašanu, než jsem se konečně nadechnul samotného plynu. Pro ty, co mě pobaveně pozorovali zvenku, to asi byla chvilička, ale mě to upřímně zaskočilo a vystrašilo. Člověk o takových situacích moc nepřemýšlí, ani ho kolikrát nenapadnou… Měl jsem být trpělivý a jen si rukama vyhrábnout sníh z před úst? Šlo by to vůbec, aby se kaverna ihned zase nezasypala?

Sněží hustě, v lese je přítmí a není vidět daleko i kvůli porostu, pohyb v tom hlubokánském sněhu je hodně omezený. Dva z nás sjeli malinko stranou, a pak se možná dvacet minut brodili příliš málo strmým svahem k rolbě. Pro druhou holčinu, co taky uhnula z trasy sjezdu tentokrát na druhou stranu, vyrážíme rolbou. Sama zpátky do kopce by nikam nedošla. I nadšení z prašanu umí narazit na realitu. Sám prašan se může stát tou poslední pastí. Asi tak trochu chápeme, proč „normální lidi“ znají Bachmaro jen jako letní sídlo. Balíme to raději dřív – však se říká: „Když máš blbej pocit, nejezdi tam“. A Pepek dává domů signál, aby rozpálili saunu.

Relax

Pohoda na chatě je totální balzám. Člověka nikdo nikam nehoní, holky nás vítají s úsměvem na tváři a svačinou, pivo v pípě oddaně čeká. Je moc milé, jak komorní je atmosféra, lokální ženský personál je trochu ostýchavý, nenapadlo by mě, že místní víra je islám, což je asi i důvod, proč se kuchařky s turisty moc nedruží.

Sauna je malá boudička nějakých deset metrů za chatou, není to žádný wellness, pojme tak šest lidí, dostatečně na pokec a sdílení zážitků, i rozšiřování vědomostí – to když se s námi jde ohřát manažerka Kristýna, která nám ochotně vypráví o životě v Gruzii a zimním Bachmaru. Sauna s menší ochlazovací kádí, kam permanentně vtéká pramen, se nám stane častým večerním útočištěm a terapeutem těla i duše. Pořád sněží.


Svět se zbláznil – už nehledáme prašan, ale naopak projetou stopu!

Když už je i sněhu moc

I ráno. Nejdelší sjezd v okolí Bachmara, kam běžně rolby vyvážejí, má skoro 900 výškových metrů a délku nějakých 2,5 km. Známe to ale jen z vyprávění, protože každý den připadává po metru a sníh společně s větrem krajinu kolem neustále udržuje v nedotčeném stavu. Mění se jen obrazce sněhových návějí na pomalu mizejících objektech. Pepek už musí ráno vyrážet s rolbařem na testovací jízdy, aby zjistil, jestli jde vyšplhat za nějakým sjezdem, aby to bylo bezpečné nahoru i dolů. Po dlouhém večeru a krátké noci si můžeme ještě malinko přispat. Podobné počasí jsem nejednou zažil, nejvíce asi ve švýcarském Davosu, když už jsme na začátku článku nakousli to podobenství. Vím celkem jistě, že v podobných podmínkách už takřka všude vládne lavinová pětka, zastaví se nejen lanovky, ale dost často i vlaky, a čeká se, až se fronta přežene. Pak se odpalují svahy, které hrozí zasáhnout infrastrukturu, a až poté se postupně přikračuje ke zprovoznění středisek, postupně od těch lavinově nejbezpečnějších. V Bachmaru vyhlašuje lavinové riziko Pepek.

I tentokrát do toho jdeme a opět plně odkázáni na les. Podmínky nejsou vůbec jednoduché, to si uvědomují všichni, pokusný průjezd rolby nám předpřipravil cestu, což ovšem zanedlouho zpozorovali i další provozovatelé, takže po první pohodové jízdě se nahoře setkáváme s dalšími skupinami. Jsou chvilky, kdy rolbař nevidí a jede „po hmatu“, tak alespoň usuzujeme podle podivných pohybů, které v budce na korbě rozeznáváme. Noříme se dolů, nahoru, nakláníme doleva doprava, couváme… Rolbař to má ale plně v paži, takže vždycky přijedeme tam, kam je naplánováno. A zažíváme ten slastný po uši hluboký prašan, kterým se snažíme nějak probít do údolí. Pepek tu zná vychytávky, lesní průseky a průjezdy a umí to domluvit tak, že se v údolí vždy potkáme s naší rolbou. Obvykle ani moc nečekáme, spíš naopak, obzvlášť, když někdo zapadne do sněhových hlubin. Tree wells, obávané sněhové studny, tu jsou stejně nebezpečné jako v Kanadě, ale obvykle nejvíc zdržuje to, když někdo někde zastaví, přepadne do nadýchané šlehačky nebo si zasekne lyži pod nějakou větev. Bez asistence to nedá.


Studie prašanové jízdy v podání experta

Kalamita na západě Gruzie

Sněží pořád nonstop. Už to není jen velké sněžení, ale postupně přicházejí i varovné zprávy z údolí. Na západě Gruzie právě v těchto dnech (25.–26. února 2025) kulminuje mimořádná sněhová bouře: Paradoxně v Bachmaru, na horách, kde jsme na sníh zvyklí, se z toho nikdo nehroutí, horší je to ale v nížině. Bouře paralyzuje celé regiony, sníh prolamuje střechy a bortí vedení, stovky obcí jsou odříznuté a desetitisíce domácností bez elektřiny. Zavřené jsou školy i řada silnic, v Batumi se pod tíhou sněhu zřítil přístřešek hlavního vstupu na letiště a lety jsou rušeny či odkláněny do Kutaisi. Úřady později potvrdí nejméně tři mrtvé, jeden po zřícení střechy, druhý umrzl, třetí se nedočkal lékařské pomoci. Povolány jsou státní složky, ale až jaksi trochu pozdě, jak to v postsovětských oblastech bývá. Bouře se stala i tématem trvale za demokracii protestujících mas v Tbilisi…

Dáváme si den volna a většinu ho věnujeme lavinovému nácviku. Teoreticky by se dalo jít i do hospody, která prý v Bachmaru tak nějak funguje, ale vyrážet dál od domu nemá smysl ani s lyžemi – i s nimi se člověk propadá tolik, že nikam nedojde. Bez znalosti místa a v mizerné viditelnosti by i procházka centrem této obří aglomerace mohla znamenat velký problém. Musí se počkat, až sníh slehne, anebo až rolby vyjezdí ve sněhu široké bílé silnice.

Trvalo to dlouho…

…než se vítr utišil. Od neděle jsme čekali až do čtvrtka, abychom se konečně zeširoka rozhlédli po okolních kopcích. Abychom zjistili, jak rozsáhlé Bachmaro je – chatky a domky jsou nasázené po širokém okolí, všude… Převažují jednoduché domky, prý stojící na kůlech (což vidět nejde), často spíš trosky. V létě se skoro všechny obsadí svými letními obyvateli, kteří se zde podrobují léčebné kúře na zdravém vzduchu, většinou prý spočívající v odpočinku u chaty a obžerství. Čas od času někde vykoukne trochu větší stavba připomínající hotel. Právě takové tu využívají i tři catski společnosti, které zde operují. Češi tu byli jako druzí, hned po Švýcarech.


V hlavním údolním jádru Bachmara je prý 500–800 samostatných staveb, většinou malé dřevěné chaty či stodoly. Společně s širším okolím je objektů až tisíc

Vzpomeňme

V tento moment se hodí připomenout zakladatele zdejší české základny, Milana Wlasáka, na jehož energii a odvaze je projekt postaven. I když na tomto světě už fyzicky není – před několika lety zahynul tady ve „svých“ horách –, na všechno jako by pečlivě dohlížel a pomáhal s každým detailem: Třeba nabídka kávy z rodinné trutnovské pražírny Volk musí každého návštěvníka základny potěšit – kdo to nevíte, Tonda Volk, horský vůdce UIAGM a lektor lyžování, je také jedním z těch, komu se hory staly osudem – tehdy vedl Tonda svou poslední skialpovou výpravu ve Švédsku. A my na ně můžeme nyní v Gruzii vzpomínat v Milanově baště a s Tondovým šálkem kávy.

Luxusní lyžařský den

A samozřejmě, čeká nás konečně plnohodnotný lyžařský den naplněný nejen prašanem, ale i sluncem! Pořád s respektem z lavin – jednu, naštěstí nevelkou, utrhne ratrak při otočce za našimi zády –, ale troufáme si na delší a delší sjezdy, objevujeme nové kopce a nové pohledy na němou horskou krajinu posázenou bělostnou strukturou zasněžených domků v údolí, kde se jednou za čas zjeví monstrum supící někam na vrcholek. Je to jako cesta do neznáma, když se naše rolba odpojí od vyjetých tepen a s řevem motoru se prokusuje bílou plání někam, kam si dnes ještě nikdo netroufl. Mezi posledními skupinkami stavení se sápe vzhůru a podhrabává se pod elektrickým vedením, spletí drátů a kabelů mnohdy vypadajícími jako obří náhodně spletená pavučina. Když dráty rolbě kříží cestu, prostě si pod nimi vyhrabe cestu. Občas se kabel někde zahákne, ale zase se pustí, maximálně trochu rozhoupe, čímž opráší nejbližší podpěrné sloupy. A dočkáme se i největší atrakce pro pořádkumilovné Evropany: tohle vedení je příliš nízko na to, aby se dalo podjet, a tak přijdou na řadu… ano, velké štípačky. Řidič je má pořád po ruce, protože je to tady asi běžná praxe. Šmik, kabel padá a jede se dál…


Bachmaro je jen kolem 40 km vzdušnou čarou od Černého moře. Právě proto dostává extrémní množství zimních srážek

Začínáme chápat rozměrnost místních kopců a obzvlášť odpoledne, když se slunce trochu skloní, každého, předpokládám, přepadne jakási zvláštní omámenost z té krásy kolem, blyštivého sněhu, temně modré oblohy kontrastující s třpytivými krystalky poletujícími všude kolem, zvláštní vůně toho šampaňského vzduchu … Skoro by se chtělo spíš meditovat než skočit do posledních prašanových oblouků toho dne. Mráz ale neodbytně hlásí blížící se večer a nás zase čeká teplé objetí základny s děvčaty, pro které není nic problém, ani zpívat a hrát se svými hosty až do rána, což nejednou dokázala (určitě poproste Janu, aby vám zazpívala – i když je skromná, je to zážitek!). Útulná sauna, hromady lahodného jídla… To se člověk domů i těší, přestože je venku tak nádherně. Musím uznat, že lidské zázemí na základně je mimořádně příjemné, něco, co jsem zatím nikde na komerčním pobytu nepotkal.

Týden končí

Poslední lyžařský den, výhledy na Kazbek, dokonce Elbrus, a poslední večer. Někdy se lyžuje i v den odjezdu, my ale víme, že musíme jet brzy, dole je peklo. Silnice po dlouhé sněhové bouři nejsou protažené ani v blízkosti měst, natož na konci světa, kde se zrovna nacházíme.

Necháváme si navíc i časovou rezervu, abychom si stihli prohlédnout centrum Kutaisi a koupit dárky v tamní věhlasné tržnici. Jedeme ve dvou rolbách, které se snaží držet do svahu zařízlé silnice. Tentokrát dolů. Skoro 1 500 výškových metrů. Kulisy jsou stále silně sněhové, jako by sníh s ubývající nadmořskou výškou neklesal. Místo, kde jsme přesedávali z busu do roleb, leží pod sněhem, metrem až dvěma. Jedeme tedy dál rolbou. Ani dole v údolí to nejde jinak. Projíždíme vesnicemi, prostě po silnici, která je nějaký metr pod uježděným sněhem a kde nic než rolba nemá šanci. Až po třiceti kilometrech na korbě vidíme venku ruch, auta zahrabaná, a konečně aspoň mohutné čtyřkolky vypadají, že si se stavem silnice poradí. Místo autobusu na nás čekají dvě Mitsubishi Delica, dodávky na podvozku terénního Pajera. Do nich se naskládáme a pořád takřka nesjízdnou silnicí s vrstvou sněhu vyjetou do různě hlubokých kolejí pokračujeme k civilizaci. Z okénka vidíme sněhem poničená stavení, stroje i lidi bojující s následky sněhu, popadané stromy stržené sněhem a lavinami, v prvním městě Chokhatauri dokonce zborcenou moderní kovovou halu. Odstavená a zapadaná auta včetně náklaďáků, které své zboží nedovezly. Na vše už ale svítí slunce naděje.

Dálnice je uzavřená, takže nakonec čas na tržnici nezbyde. Naštěstí letiště Kutaisi, postavené díky grantu Evropské unie, funguje plně a letadlo domů startuje načas.


Některé sjezdy končí až v zastavěné oblasti. Ovšem živáčka tam nepotkáte