(co když) Lepší už to nebude?

Kdy to skončí?

Zřejmě vinou své původní profese (burzovní trading) dostávám občas od známých otázky, které (zvlášť, jsou-li dokola stejné) mě docela dráždí. Vloni to bylo samé „Myslíš, že už ta krize došla i k nám? Přijde ještě vůbec?“ Není divu – v médiích v té době naši politici bezostyšně predikovali výrazný ekonomický růst i na další léta a (cožpak nevzpomínáte?!) ještě na konci loňského roku o Česku mluvili jako o ostrůvku stability uprostřed recesí zmítané Evropy. Jen aby s novým kvartálem v tichosti ve svých prognózách začali měnit znaménka a z optimistů se přebarvovat na škarohlídy. Asi je to jejich džob, snažit se držet optimismus mezi lidmi stůj co stůj, na němž na konci pomyslného dne závisí jejich flek u koryta. Anebo není? Každopádně, přeškoda, že paměť lidí je tak krátká a staré noviny také už někde pryč z očí.

Letos známí s tou otázkou přestali. Mají novou – tentokrát týkající se odrážení se ode dna. Zajímá je, kdy jim bude líp, a nejradši by se už dnes z druhé strany dívali na rychlou, ve tvaru ostrého „V“ právě překonanou recesi. Dávám jim jedinou pravdivou odpověď, kterou jim dát dokážu, a kterou má kuráž veřejně vyslovit smutně málokdo. Nevím. Nikdo neví. Jsme už poblíž dna, či to ještě bude padat? Čertví.
Klidně buďme lyžařsky hraví – nemáme ani páru, sjíždíme-li po prudké černé, nebo mírné modré, nevíme v jaké části svahu zrovna jsme a dokonce ani to, zda nás po zbytek jízdy čeká milosrdně vodivý manžestr, anebo rozboulovatělé a přemrzlé voraniště. Tenhle typ starosti nakonec není až tak podstatný. Posuďte ale tohle – hody hojnosti, které jsme jako západní společnost zažívali poslední dvě dekády, se už nevrátí.

Mimochodem – tento text, asi více než kterýkoli jiný můj, bych měl preventivně a zcela dobrovolně ocejchovat formulí, že názory autora nezbytně nevystihují názory a postoje redakce. Spíš než normální, ucelené a nic podstatného nepřehlížející analýze (neuměl bych takové dát hlavu ani patu) tady čelíte pouhému přemýšlení nahlas (netvrdím, že nudnému) někoho, kdo má k „normálnosti“, jak ji tento svět vyznává, sakra daleko. Či o to aspoň usiluje. Jednu, a ne marnou, jistotu přesto nabízím: to, co píšu, netrpí šikanou politické korektnosti, která dusí zdravý rozum a brání na problémy byť jen ukázat, natož je chtít řešit.

Stop spekulativní výstavbě

Pojďme k lyžování. Asi nikde není vážnost a rozsah dopadů současného ekonomického klimatu vidět zřetelněji, než v Americe. Například i bohatí turisté (roční výdělek půlmilion dolarů a vyšší) v loňském roce jak na povel přestali obnovovat členství v uzavřených privátních Country klubech – podle statistiky agentury Ypartnership jich zůstalo členy pouhých 15 % – nejméně ve stoleté historii. 89 % dotázaných uvedlo, že při svém budoucím cestování plánují vyhledávat (a požadovat) 50 % slevy z cen, které doposud platili. Nebudou se zdráhat rezervovat si cesty až v poslední minutě a sbírat superlevné výprodeje. Jinými slovy, i vyšší střední vrstva se začala chovat stejně, jako kdokoli jiný pod ní.

V resortech napříč Státy zůstávají trčet rozestavěná torza megalomanských projektů. Banky developerům logicky uškrtily financování něčeho, pro co přestal doslova přes noc existovat trh. Postižena pochopitelně nejsou jen lyžařská střediska, ale plošně celá realitní branže. Letos v létě jsem nevěřil vlastním očím situaci v Kalifornii a Nevadě; tolik opuštěných domů, často kompletních bloků i ulic, jako ve Vegas, ale i nahoře v Renu a v centrech okolo jezera Tahoe, jsem v životě neviděl. Celé uplynulé půlstoletí jak srdce krev hnala Američany touha deklarovat svůj společenský status vlastnictvím druhého domu či bytu, často pořizovaného právě v horách. Nyní v těžkých časech se lidé těchto investic zbavují první v řadě.

V kaliforském South Lake Tahoe na úpatí resortu Heavenly chátrá na kouzelném místě mezi vysokými smrky rozlehlá základová deska se stovkami rozbetonovaných sloupů plánovaného komplexu The Chateau, největšího ve městě. Investor tady utopil miliony dolarů v základech něčeho, co nyní připomíná absurdní americký hřbitov; na samotnou stavbu mu už nikdo nepůjčil. Spoluvlastník Vail Resorts si raději připsal milionové ztráty a ze společného projektu se zdejší radnicí se vyvázal. Město pochopitelně nemá na dostavbu obřího 500pokojového luxusního komplexu zdroje.

Další zamrzlé kalifornské projekty, o nichž vím: mamutí areál Ritz-Carlton za miliardu dolarů v Mammoth Moutain, apartmány Thunder Mountain Lodge v Kirkwoodu, nebo další Ritz-Carlton v Northstar. Vše rozestavěné a opuštěné zívá v těch nejlukrativnějších částech středisek. Nemusíme však zůstat jen v Kalifornii, či Americe. I u nás letos v každém větším městě lze najít dost prázdných komerčních novostaveb buďto čerstvě dokončených, anebo nedostavěných a poslaných k ledu.

Jde o to, že onen lehkomyslný byznys koncept „postavme něco a lidi přijdou“ už, myslím si že nikdy, nebude plošně fungovat. Samozřejmě, na této planetě dál budou exkluzivní lokality, kde nepřestává fungovat ani dnes a nepřestane zřejmě nikdy – v duchu roztomilého amerického rčení, že zemská plocha se už dnes nevyrábí. Nicméně stavět dnes naslepo, spekulativně, aniž by developer znal budoucí nájemce či vlastníky, s tím je nadobro konec. Nejen z důvodů malé či žádné poptávky, ale i nesnází najít pro takový typ dobrodružství financování.

Tamarack: ani popáté

Za zvláštní zmínku v této souvislosti stojí Tamarack resort v Idahu. Ten vloni požádal o ochranu před věřiteli (psal jsem o jeho situaci v loňském Nordicu 10), jednu sezónu pod ní dokázal živořit - ale s novou provozní ztrátou přes $ 3 mil. – a tak letos 4. března zavřel nadobro – paradoxně uprostřed sněhově impozantní sezóny. Jen bance Credit Suisse zůstalo v Tamaracku viset 270 milionů dolarů; resort zůstává nedokončen – k dostavění by potřeboval dalších $ 60 milionů, které nemá kde vzít; nadto Credit Suisse zvažuje demontáž a rozprodej čerstvě instalovaných lanovek, dokud jsou jak nové, a do aukce chce poslat pozemky golfového hřiště resortu.

V Tamaracku mimochodem utopili miliony ze svých tenisových úspor slavní manželé Andre Agassi a Steffi Graf, kteří zde plánovali provozovat 300pokojový luxusní hotelový komplex pod frančízou Fairmont, k jehož dokončení též nedošlo. Celebrity jejich kalibru však takovou eskapádu vydýchají, aniž by jim to nějak znatelně ovlivnilo živobytí. To samé se nedá tvrdit o desítkách vlastníků domů a apartmánů v nedokončené a nyní opuštěné vesnici – ti mají na krku celoživotní hypotéku na předraženou a naráz beznadějně neprodejnou nemovitost v místě bez fungující infrastruktury, kde se nedá žít a odteď zřejmě ani lyžovat.

Tamarack je prvním nově postaveným megaresortem od dob otevření utahského Deer Valley v roce 1981. Na projekčních prknech vznikal už od osmdesátých let, a čtyřikrát (!) se od té doby projekt někdo pokoušel, vždy bezúspěšně, odstartovat. Povedlo se to až Francouzi Jean-Pierre Boespflugovi, který část resortu v roce 2005 otevřel k provozu. Avšak po čtyřech letech je tento prokletý projekt, zdá se, poražen popáté.

Proč prokletý? Není v něm vidět žádný zdravý selský rozum. Je záhadou, proč by zrovna Tamarack měl prorazit do nejvyšší extraligy luxusních destinací, na což si zjevně činil ambice. To bylo patrné doslova na každém tamním rohu a každé cenovce; chtěl být dalším Sun Valley v Idahu. Jenže. Jeho lyžování neposkytovalo naprosto nic výjimečného; dokonce nepředčilo (vyjma ceny) ani nejbližšího souseda, půlhodinu vzdálený areál Brundage u McCall. Další konkurující resort, Snow Basin v Utahu, a ten samý příběh: vyšší kopce, víc sněhu, nižší ceny.

Hlavní rána osudu pro Tamarack spočívá nejspíš v tom, že v Idahu je všude daleko. Stejné platí pro Sun Valley, jenže tam jde o prvoplánovou, žádanou sekluzi; s touto myšlenkou izolovanosti bylo Sun Valley ve 30. letech založeno. Z nejbližšího letiště v Boise je to do Tamaracku dalších 150 nelehkých a zasněžených kilometrů. Než by se lidi dotrmáceli po kluzkých cestách do Tamaracku, mohou už celý den lyžovat kdekoli jinde v Utahu či Coloradu – a to v lepším sněhu, terénech a za míň peněz. Tak proč by to dělali?

Je to všude

Ekonomickou virózu bylo už v loňské sezóně cítit prakticky v každém větším severoamerickém resortu. A nedá mi to necitovat celoživotního šéfa nevelkého montanského Showdownu George Willetta (69), viz loňské SNOW 46: „To jsme ještě nic neviděli, důsledky krize naplno poznáme až v olympijské sezóně“… a tenhle zkušený moudrý chlápek ví, co mluví.

Realita 2008/09? Populární resort Alpine Meadows u Lake Tahoe, obvykle zavírající na konci května, letos zastavil lanovky už v půli dubna. Sněhu spousta, lyžařů však tak málo, že by tržby od nich nestačily pokrýt ani provozní náklady, jak odůvodnili na svém webu. Sun Valley, Idaho – o 20 % méně lyžařů než rok předtím, stejně tak kalifornský Kirkwood. Vail, Colorado – o 17 % nižší návštěvnost a plošné snižování platů všem zaměstnancům o 10 %. Šéf Vailu Robert Katz se zavázal rok pracovat zadarmo…

Loňská sezóna začala v Americe nešťastně drahým benzínem ($ 4 za galon) a krizí aerolinek. Ty ji řešily drastickou redukcí svého letového řádu a zvedáním cen letenek i ostatních služeb, včetně pro lyžaře citlivého nadlimitního zavazadlovného. Coloradský Denver i nevadské Reno přisly zhruba o pětinu kapacity všech sedadel, podobně ostatní lyžařské letové uzly. Některé resorty se snaží sympaticky svým lyžařům pomáhat: Jackson Hole ve Wyomingu vrací každé aspoň 4členné rodině, která k nim přiletí, $ 500 v hotovosti na ruku. Většina ostatních snižuje ceny skipasů; letos nabízí řada středisek nejlevnější lyžování za poslední dekádu. Dobře to ilustruje olympijský Whistler: neomezený sezónní skipas má letos za 1 100 kanadských dolarů (navíc nově s Peak-to-Peak gondolou), vloni stál 1530.

Severoamerické resorty vždy lákaly spoustu cizinců, zejména z Británie, Německa a Japonska. Vloni však vinou špatné hospodářské situace i v těchto zemích, v kombinaci se silně zredukovanými a zdraženými transatlantickými lety se jejich standardní příliv nekonal; letos to bude ještě o mnoho horší. Významně také ubyly extravagantní lyžařské zájezdy movitých byznysmenů, například finančníků z bohatého východního pobřeží, kteří utráceli 15 až 20 tisíc dolarů za týden.

Panika v obchodech

Aniž bych nějak uceleně studoval statistiky prodejů lyžařského artiklu, vím, že téměř každé odvětví vloni vykazovalo oproti předchozímu roku nižší tržby řádově o desítky procent. To navzdory zkreslujícímu faktu, že dost vystrašených obchodníků nasadilo výprodejové ceny hned zkraje sezóny a ony špatné tržby tak prakticky realizovali obratem vyšší kvantity zboží při nízkých, občas i záporných, maržích. Největší zásah utrpěly prodeje nového materiálu: v uplynulé sezóně se podle zdroje SkiPressWorld v USA prodalo o 75 000 méně alpských lyží, o 8 000 méně běžek, a o 34 000 méně snowboardů.

I přes absenci (jen dostupnosti anebo existence?) podobných statistik u nás – ČSÚ v tomto ohledu totálně selhává – je zjevné, že situace u tuzemských obchodníků není jiná, rozhodně ne lepší. Už tak tristní nakupování zejména upmarketového artiklu tak bude v Česku ještě víc frustrující anabází, než doposud. Řada internetových prodejců, avšak nejen jich, si údajnou dostupností řady položek pouze přikrášluje svou image, přičemž dobře ví, že je nebude schopna dodat. Toto mi na českém nakupování (či výstižněji v socialistickém slangu „shánění“) příšerně vadí. Jistě, náš trh má jiné potenciály než třeba německý nebo americký a od toho se řada věcí odvíjí. Nicméně i na sebemenším trhu lze operovat čestně, bez záměrných nepravd a triků. To mám na mysli.

Nic moc vyhlídky na prahu nové sezóny, souhlasím. Vypadá to, jakoby obchodníkům i resortům napříč hranicemi nezbývalo než doufat v opravdu parádní, na sníh štědrou zimu. Včasný a hojný sníh totiž doposud vždy býval snad tím nejspolehlivějším indikátorem, zda půjde o návštěvnicky dobrý rok či nikoliv, nezávisle na ekonomických časech.

Chamtivost bez konce

Píšu tento text právě v době, kdy se připomíná rok od pádu americké investiční ikony Lehman Brothers, což dnes média houfně označují za spouštěč globální ekonomické krize. Nám, co jsme opravdu aktivní na kapitálových trzích a snažíme se tam vydělat si na živobytí (na rozdíl od novinářů, analytiků a ostatních ekonomických „expertů“), se při čtení něčeho takového nutně musí uvnitř varovně rozblikat bullshit detektor.

Už dávno před kolapsem LB bylo jasné, že konjunktura skončila a sinusoida ekonomického cyklu se přelila přes svůj vrchol. Každý trochu znalý poměrů kroutil hlavou nad tím, jak americké banky vnucují hypoteční půjčky doslova každému, včetně narychlo a kdovíjak zlegalizovaných přistěhovalců. Bez velké nadsázky každé pokladní ze supermarketu běželo několik hypoték na několik domů, které držela ze spekulativních důvodů – z vybíraného nájemného doufala splácet hypoteční úvěr.

Jde o to, že dnešní dolary nejsou kryté žádnou prací (zlatem už dávno také ne) – jsou pouze a jen kreditem. Všechny naše peníze byly virtuálně vytvořeny bankami, když poskytly nějakou půjčku. Současná krize začala zamrznutím kreditů na Wall Streetu už v roce 2007, kdy se sesypal podvodný systém na neustálý výkon a růst orientovaných nenažraných vrcholných bankéřů (kteří za množství poskytnutých úvěrů brali milionové provize). Ti přišli na trik zneužít vysokých ratingů elitních investičních bank jako LB, pod jejichž záštitou mohly legálně dál ve velkém půjčovat a sekat špatné úvěry pod minimálním zajištěním (opravná položka banky 10–20 % vůči 100 % u riskantních úvěrů). Když se na trik přišlo (jak jinak než raketovým nárůstem nesplácených hypoték), byly banky vládou přinuceny přeúčtovat svůj majetek do standardní normy „Mark-to-market“ (detaily na Wikipedia.org) ze svých dřívějších vlastních pravidel „Mark-to-fantasy“. Spoustě z nich nezbývalo než vyhlásit bankrot, nebylo co přeúčtovávat. Naráz vyschly půjčky, tím příliv peněz do rozežrané ekonomiky. Vše ostatní už je řetězec následků.

Hašení požáru benzínem

Podobně tak je dnes jisté, že žádný konec krize nenastává. Pokud kdokoli doufá v ať už brzký, anebo jakýkoli jiný návrat starých dobrých časů, tedy toho, co jsme měli to historicky bezprecedentní štěstí zakusit v průběhu uplynulých dvou dekád, ať na takovou bláhovost v klidu zapomene. Tento text píšu v září 2009, a jsem si jist, že po zbytek roku budeme svědky dramatického českého propouštění a míra nezaměstnanosti se nadlouho začne zapisovat dvouciferně. Řada českých firem teprve nyní začne zjišťovat, do jak závažných problémů jejich hospodaření tone. Platební morálka mezi firmami bude zažívat deja-vu našeho podnikatelského Divokého Východu zpočátku devadesátých let. Vzpomínáte na tvar ostrého „V“ zmiňovaný v začátku článku? Realističtější bude uvažovat písmeno „L“ – až spadneme na skutečné dno – a raději s pořádně dlouhou vodorovnou nožičkou.

Mezi námi, když už se i elitářská J&T Banka začíná poohlížet do nižších segmentů klientely a posuzuje i klasický bankovní retail... The Times They Are A-Changing.

Prognózy a odhady budoucího vývoje, kterými se to už nyní v médiích hemží a nepřestane, raději ignorujte. Jde o to, že prakticky všechny předpovědi nejen bank, investičních či poradenských firem, ale i vlád a státních institucí jsou striktně účelové. Jejich primární a mnohdy jedinou snahou, vždy mistrně maskovanou, je ochránit svou vlastní zadnici – ať už v investiční oblasti, na jakémkoli trhu, u politického koryta či na teplé úřednické židli. A všechny ty státní intervence, ozdravné balíčky, šrotovné a podobné úplatky jsou nejnahatějším důkazem těchto sobeckých motivů.

Takové šílenosti pouze drží finanční a bankovní model napojený na dýchací přístroje v komatu o trochu déle. Ve skutečnosti jen krize protahují a propady prohlubují. Globální ekonomický problém trvá, jen přes něj přehodili deku. Jediným efektem jsou prošustrované miliardy (v případě Obamy už přes bilion dolarů) a depresivní fakt, že volný trh bude dostávat třeba rok falešné signály o skutečné poptávce. Výsledkem současných vládních „stabilizací“ bankovního sektoru pak je, že z bank „příliš velkých na bankrot“ se stanou ještě větší; jen jim zmohutní už tak přerostlé ego a s ním i problémy.

Spousta bank se nepřestala rizikově chovat, anebo znovu začala. Však také liška mění srst, ne zvyky. Současný bankovní systém zůstává špatně funkčním vinou mnoha přesofistikovaných pákových investičních instrumentů, vlády jsou paralyzovány astronomickými dluhy – finančními i ekonomickými, které už dnes sekají za dob hubených i hojných. Už se je ani nesnaží splatit, než se cyklus převrátí a udeří krize nová, logicky obvykle horší té předcházející. Státy už nejsou schopny dělat to, co se jim doposud dařilo a na co jejich pokladny spoléhaly – tedy prodávat dluhopisy za smysluplnou cenu. Arnieho Kalifornie se už kvůli tomu letos v létě fiskálně zhroutila. Každým dnem se můžeme dočkat nového případu dalších Lehmanů. Nikde v západním světě se totiž nestalo nic, co by v budoucnu mohlo podobné situaci zabránit.

Modla konzumu

A ani se nestane. Lidská civilizace je existenčně založena na neustále stoupající produkci a konzumu. Společenský systém se snaží přinutit svého občana, aby nakupoval jak smyslů zbavený. Prostředky manipulace s lidmi jsou stále rafinovanější a pronikají úplně do všeho. Jde už o vysoce specializovanou psychologickou disciplínu, do níž běžný smrtelník nemá šanci vidět (což je i jejím účelem). Ekonomie je na prvním místě všude na planetě. To podle ní náš svět hodnotí úroveň národů. Současná krize však není jen hospodářská. Je mnohem závažnější. Naší době, naší společnosti schází stará dobrá střídmost. Ta, kterou jsme schopni upřímně ocenit u válečných a předválečných generací našich prarodičů, ale málokdo je ochotný se k ní svým vlastním způsobem života přiblížit, natož ji začít praktikovat.

Vždyť co by se stalo, kdyby si naráz lidé uvědomili (mimochodem pravdivou skutečnost), že vlastně nepotřebují větší dům, nové auto, dovolenou, lednici, televizi, pračku a cokoliv dalšího, a že si vystačí s těmi stávajícími, dokud jim budou sloužit? Civilizace by zkolabovala. Co nevidět bychom tu měli krachy podniků, epidemicky rostoucí nezaměstnanost, pády bank, bankroty celých států. Politici i ekonomové to vědí, a právě proto dělají to, co dělají. Podobně jako každé kasino vyčlení díl peněz (vytažených z kapes hráčů, nikoli svých) a takticky zvedne v prostorách teplotu a rozlévá hostům bezplatné pití, ony státní pobídky nejsou ani o mrť ničím jiným. Nebojte se lidi, utrácejte, žerte, přežírejte se! Kupujte víc, než opravdu potřebujete! Na tomhle stojí globální lidská společnost, takzvaně vyspělá. Neustálá expanze. Kam ale?

A tak stále více výrobků bude mít v budoucnu stále precizněji načasovanou (jak to ksakru dělají?!) funkční životnost. To je jedna z mála jistot dneška. A my dál budeme ustrašeně vyhlížet krizi další, novou. Svět je dnes v každém ohledu natolik propojený, že bychom se sakra neměli ptát, komu že to bude zvonit hrana příště. Nám všem.

Samozřejmě, jako individuality se každý z nás můžeme z tohoto otroctví vymanit, odmítnout jej a svobodně se rozhodnout, jak žít. Já, vy. Jenže většina lidí se svobody bojí a nechce ji. Rádi se nechají stimulovat, pobízet, manipulovat, zas a znovu. Lidi budou vždy věřit na zázraky, zvlášť pokud jde o peníze či materiální statky. Ono tak snadno se věří tomu, čemu věřit chceme, že? Hloupé kavky k oškubání tu budou pořád, co se svět bude točit. Politici to vědí, ekonomové, banky, obchodníci i podvodníci. Moc jsem nevěděl, jak slova v předchozí větě seřadit, ale to je fuk – ony se v čase prolínají. Vždyť kdo byl Bernie Madoff před rokem, a kým je dnes? Jeff Skilling z Enronu o pár let předtím? Starší si možná vzpomenou na „československého Brita“, lorda Roberta Maxwella… a tisíce, tisíce dalších mezi nimi.

Nový normál

Následuje to, čeho se mnozí děsili se dočíst. Předcházející období hospodářského blahobytu nebylo normálním stavem ekonomiky. Byla to doba degenerace tržních vztahů, založených na zdravém rozumu a odvěkém (a jediném pravdivém a fungujícím!) principu: poptávky a nabídky. Nesmyslně levné a téměř vnucované úvěry, záměrně překomplikované finanční instrumenty, umělý přebytek ničím nekrytých peněz v ekonomice falešně nafukující bubliny v libovolném oboru, bezhlavě utrácející zákazníci. Nic z toho nebylo normální.

Současný stav, který nazýváme krizí, pak není oním vykolejením, nýbrž právě návratem zpět do dráhy. Jenže vyhlídky na bezstarostnou jízdu se nekonají, na kolejích zůstala nakladena spousta překážek. Naší západní společnosti ve snaze o vybruslení z ekonomických potíží nepomůže, nýbrž ji drasticky ztíží, dlouho předpovídaný fenomén demografického úpadku, který se co nevidět počne bolestně projevovat. Na Západě v příštích letech začne do důchodu odcházet poválečná generace babyboomerů a bude odčerpávat veřejné finance, které v řadě případů státy ve svých pokladnách mít nebudou. V Americe navíc tito čerství důchodci začnou houfně likvidovat svá 401K spoření a další typy investičních fondů, protože si budou chtít své peníze užít - další pohroma pro systém. Současně, vypadá to, poroste nezaměstnanost mladých, s jejichž daněmi se počítalo na tyto důchody. A nezaměstnaní nejenže neplatí daně – namísto toho sami vyžadují sociální podporu.

Babyboom a Gen-X

Abych se vrátil k lyžování. To již na babyboomery spoléhat nemůže – to dělalo uplynulá tři desetiletí. Nyní se naděje lyžařské branže upírají na potomky babyboomerů, demografy pojmenovanou „Generaci X“. Těmto lidem, narozeným mezi lety 1964 a 1978 (v Česku obdoba tzv. „Husákových dětí“) je nyní mezi 30 a 45 lety a je jich řádově o polovinu méně, než babyboomerů. Byli svědky pádu Berlínské Zdi, zavedení internetu a vyrostli na videu a MTV. Jsou vzdělanější než jejich rodiče, 40% jich má vysokoškolský diplom. Jsou technicky zběhlí – surfují a poslouchají rádio na internetu, používají iPody, mobily, hodně sms-kují. Generace X také vydělává víc, než babyboomeři, ale jsou též o 75 % zadluženější – převážně v dlouhodobých hypotékách na bydlení. Do svých zálib proto mohou investovat významně méně peněz, než jejich rodiče; navíc možností k zábavě a zálibám jim doba nabízí neporovnatelně víc.

Tato generace už do lyžování přinesla viditelné změny. Zatímco babyboomeři povětšinou chápali lyžování jako luxusní kratochvíli a rádi jezdili na drahé týdenní lyžařské dovolené se vším všudy, jejich potomci preferují hodnotu, nikoli zážitek. Nezajímají je luxusní chaty a kulinářské umění v nóbl restauracích; chtějí fungující vleky, co nejlevnější skipasy a ideálně i slevu na dopravě – číhání si na last minute výprodeje považují za běžnou praktiku, placení plné, inzerované ceny za stupiditu. Myslím, že na horách je již tento trend nějaký pátek zřejmý.

Článek v plném znění naleznete na https://kovboj.cz/…z-to-nebude/