V debatách na sociálních platformách se tak střetávají dva světy. Na jedné straně hněv, vulgarity, nostalgie po „našich horách“. Na straně druhé chladná ekonomická logika, která říká: davy nikdo nechce, riziko počasí je obrovské a předplacený skipas je jediný způsob, jak tenhle byznys dlouhodobě udržet při životě. Pravda neleží ani uprostřed – leží někde úplně jinde.

Předplacená jistota místo nahodilého štěstí

Multi-sezónky typu Epic nebo Ikon zásadně změnily DNA lyžařského byznysu. Dříve byl zimní areál rukojmím počasí, víkendů a náhodných návštěv. Dnes má značnou část tržeb inkasovaných ještě před prvním sněhem. Z byznysového pohledu brilantní tah: riziko se přesouvá z provozovatele na zákazníka. Když je špatná zima, firma přežije. Když je skvělá, vydělá dvakrát.

Někteří lyžaři to přijali bez výhrad. „Pomáháme resortům jistit se proti počasí,“ zní argument, který se objevuje překvapivě často. A skutečně: pro aktivního lyžaře, který jezdí často, plánuje dopředu a bydlí relativně blízko, nikdy nebylo lyžování levnější. V přepočtu na den, kilometr nebo sjezd.

Jenže právě tady se začíná lámat led.

Vítězové systému – a ti druzí

Multi-sezónka je ideální produkt pro oddanného uživatele. Pro někoho, kdo ví, že prolyžuje aspoň deset, lépe dvacet, třicet dní. Pro singles, páry bez dětí, flexibilní profese, místní. Pro ty je nastavený systém skoro až velkorysý.

Problém nastává u všech ostatních.

Rodiny, příležitostní lyžaři, lidé zdaleka, nováčci – ti se z hledáčku modelu vytrácejí. Denní skipas za tři sta dolarů není určen k prodeji. Je to odrazovací cena, jak to sami diskutující trefně pojmenovávají: „Nechceme vás, ale když už se musíte ukázat, pořádně zaplaťte.“ Výsledkem je, že člověk, který chce jet na lyže jednou za rok na tři dny, zaplatí víc než ten, kdo jezdí celou sezónu.

Ekonomicky to dává smysl. Společensky už méně.

Střední třída mizí ze svahu

Jeden z nejsilnějších motivů soudobých lyžařských debat není ani tak tradiční nevraživost vůči Vailu, jako pocit vyloučení. Lyžování bylo po desetiletí sportem střední třídy – drahým, ale dosažitelným. Dnes se čím dál víc štěpí na dvě skupiny: velmi bohaté hosty, kteří cenu neřeší, a velmi angažované lyžaře, kteří ji optimalizují do posledního dolaru.

Mezi nimi zůstává prázdno.

Není náhoda, že se v diskuzích mezi lyžujícími Američany stále častěji objevuje srovnání s Evropou. Ne proto, že by Alpy byly nutně levné, ale proto, že tamní model stále počítá s příležitostným návštěvníkem. S někým, kdo přijede, zaplatí, odjede – bez nutnosti nedobrovolně vstupovat do světa předplácených tarifů.

V Americe se naopak zdá, že kdo si „nekoupí členství“, do klubu nepatří.

Méně lidí, lepší zážitek?

Ironií celé situace je, že část lyžařů je s výsledkem vlastně spokojená. Méně lidí znamená kratší fronty, klidnější svahy, lepší zážitek. „Sounds good to me,“ zaznívá v diskusích často. A není to pokrytectví – je to logický důsledek systému, který odfiltruje ty méně odhodlané.

Otázka ale zní: co to udělá s rekreačním lyžováním jako takovým?

Pokud nový model odrazuje začátečníky a rodiny, odkud se budou rekrutovat budoucí lyžaři? Kdo bude jezdit za deset, dvacet let? Pokud se z hor stane uzavřený ekosystém pro zasvěcené, může být krátkodobě efektivní – dlouhodobě ale křehký.

Není to zlo. Je to volba.

Nejzajímavější na celé debatě je, že korporace Vail Resorts vlastně nedělá nic tajného ani nelegálního. Otevřeně říká, že nechce maximalizovat návštěvnost, ale hodnotu zákazníka. Že dává přednost stabilitě před chaosem. Že lyžování je luxusní produkt a bude se tak chovat.

Problém není v tom, že by to byla špatná strategie. Problém je v tom, že mění samotný prapůvodní význam hor. Z místa, kam se chodilo, když napadl sníh, na místo, kam se jezdí, když máte zaplaceno.

Co zůstane pod sněhem

Možná je to nevyhnutelný vývoj. Možná jen další fáze cyklu, který se jednou zase otočí. Možná se menší střediska stanou novými útočišti normálnosti a velké resorty luxusními parky klidu.

Jisté je jedno: současná veřejná averze vůči Vailu není jen o cenách, parkování nebo zákaznické lince provozované roboty. Je to emoční reakce na pocit ztráty přístupu. Na dojem, že něco, co bývalo otevřené, je teď podmíněné.

A hory, ač mlčí, si tyhle změny pamatují dlouho.