Výsledek je pokaždé stejný: běžkařská stopa, která měla sloužit stovkám lidí, je během několika minut znehodnocená.

Nejde přitom jen o běžkaře. Nejde ani o lyžování. Jde o něco mnohem obecnějšího – o vztah k prostoru, který sdílíme, a k práci, která není vidět.

Křehká práce, kterou je snadné zničit

Zejména my dříve narození a už za socialismu lyžující si dobře pamatujeme, že upravená stopa není žádnou samozřejmostí. Nevzniká sama od sebe. Někdo musel vstát brzy ráno, nasednout do stroje, projet kilometry tratí, zaplatit naftu, servis, čas. Často z peněz, které se skládají po stokorunách. Dobrovolně. Bez nároku na zisk. Jen proto, aby se dalo dobře si zalyžovat; klouzat krajinou plynule a bezpečně.

A pak přijde někdo, kdo si řekne: „Je to přece cesta. Veřejná. Můžu tudy.“

Právně možná ano. Morálně sotva.

Protože běžkařská stopa není jen vyježděná dráha ve sněhu. Je to křehká infrastruktura. Funguje jen tehdy, když ji ostatní respektují. Stačí pár otisků bot v prudším sjezdu a je z ní past. Stačí průjezd těžkého stroje a je z ní rozrytá brázda, která se už tu zimu nejednou nespraví.

Pohodlí jako univerzální výmluva

Často se debata zvrhne k těm nejviditelnějším viníkům: k motorům. Ke čtyřkolkám, skútrům, autům. Ano, jejich stopa je brutální a neomluvitelná. Ale nebylo by poctivé předstírat, že problém končí u nich.

Stejně destruktivní dokáže být i lidská bota. O to hůř, že si její majitel často myslí, že vlastně nic špatného nedělá. Vždyť jde jen kousek. Vždyť se přece taky chce projít. Vždyť ten sníh je tady pro všechny.

Ano. Sníh ano. Ale stopa ne.

Stopa je dohoda. Tichá, nepsaná. Dohoda, že když už někdo věnuje energii, peníze a čas tomu, aby něco fungovalo, ostatní to nezničí jen proto, že by se jim vedle šlo o něco hůř. Že když existuje alternativa – byť nepohodlná – zvolíme ji. Protože komfort jednoho nemůže stát nad bezpečím a radostí druhých.

Zarážející je, jak snadno se tahle hranice překračuje. Jak rychle se z „nevěděl jsem“ stává „je mi to jedno“. Jak často vítězí pohodlí nad ohleduplností. A jak málo si uvědomujeme, že tím neničíme abstraktní stopu, ale konkrétní lidskou práci.

V diskuzích pak padají silná slova. Volání po likvidačních pokutách, zabavování strojů, exemplárních trestech. Emoce jsou pochopitelné. Když někdo zničí něco, co máš rád, co považuješ za křehké a vzácné, těžko zůstaneš klidný.

Jenže zákony samy o sobě tenhle problém nevyřeší. Cedule ho nevyřeší. Policie ho nevyřeší. Od 1. ledna 2026 sice vstoupila v účinnost novela lesního zákona, která poprvé výslovně chrání upravené lyžařské trasy – úmyslné poškození běžecké stopy je nově přestupkem, za který lze uložit pokutu až do 10 000 Kč. Tuhle právní úpravu ale bez změny společenského přístupu nelze brát jako samo o sobě řešení. Pokud se nezmění základní nastavení: vědomí, že ne všechno, co je legální, je zároveň správné.

Když selhávají i ti „na správné straně“

A pak je tu ještě jedna kapitola, o to nepříjemnější, že se netýká „těch druhých“. Ne motorů, ne chodců, ne náhodných návštěvníků hor. Týká se běžkařů samotných. Těch, kteří do stop vyrazí se psem – nebo se psy – i tam, kde je to výslovně zakázané. Vědí to. Vidí cedule. Čtou mapy. A přesto jedou. Protože pes přece patří ven. Protože „on mi nikam neuteče“. Protože „to přece nějak nevadí“.

Vadí. A často víc než jedny boty pěšího turisty.

Psí tlapy stopu nerozšlapou nahodile, ale systematicky. Rozbíjejí ji přesně tam, kde má držet. A když se ozve upozornění, reakce bývá stejná jako jinde: podrážděnost, uraženost, obranné řeči o svobodě a přehnaných pravidlech. Přitom nejde o pravidla. Jde o respekt.

Možná je to ten nejčistší obraz sobectví v horách: člověk, který ví, co stopa znamená, kdo ji používá a potřebuje, a přesto ji obětuje vlastnímu komfortu. Ne z neznalosti, ale z rozhodnutí. Ne protože musí, ale protože nechce slevit ani o krok.

Právě tady se kruh uzavírá. Napovídá, že problém není v tom, kdo na čem jede nebo jde. Ale v tom, jestli dokáže ustoupit. Jestli je schopen přijmout, že ne všechno v krajině je tu primárně pro něj – ani když má na nohou běžky.

Skutečná hranice nevede mezi běžkaři a chodci, mezi lyžaři a motoristy. Vede mezi lidmi, kteří dokážou respektovat prostor, jenž jim nepatří, a těmi, kteří ho berou jako kulisu pro vlastní pohodlí nebo zábavu.

Zima je v horách čím dál křehčí. Sníh není jistota, ale dar. A stopa, která po něm vede, je možná jednou z posledních civilizovaných forem tichého pohybu krajinou. Bez hluku, bez zápachu, bez dominance.

Možná bychom si měli častěji položit jednoduchou otázku: Když tohle zničím, komu to beru? Pokud na ni nedokážeme odpovědět jinak než pokrčením ramen, nejde o stopy, sníh ani zákazy. Jde o naši schopnost respektu.