Nejde jen o pár korun navíc. Lyžařská sezóna se stává dražší víc, než by odpovídalo běžné inflaci, a to především v komerčních střediscích. Ačkoliv základní náklady na vybavení nebo dopravu se sice také zvyšují, skutečná tíha cen dopadá na provozovatele areálů a následně na lyžaře. Jaké faktory táhnou ceny vzhůru a proč to nejvíce cítíme právě tam, kde se točí ekonomika zimních hor?
O co lyžování stojí a proč to nestojí na vesnici
Každá jízda vlekem, každá hodina práce instruktora i každý metr zasněženého svahu má svou cenu. V pozadí stojí obrovské investice a provozní výdaje, které se v malých střediscích nezdají tak dramatické – ale v moderních skiareálech je počítají v desetitisících až milionech eur.
Moderní lanovky nejsou levná záležitost. Instalace samočinné kabinky nebo rychlé čtyřsedačky může stát miliony, přičemž roční údržba a bezpečnostní kontroly jdou do stovek tisíc. Pokud připočteme další nezbytnosti – údržbu terénu, úklid, techniku, sněžná děla – je jasné, že provoz celého areálu se neobejde bez vysokých příjmů ze skipasů.
Další velkou kapitolu tvoří lidská práce. Areály najímají stovky sezónních zaměstnanců – od obsluhy vleků přes učitele lyžování až po personál restaurací a hotelů. Nábor, ubytování a motivace pracovníků v sezónních oblastech je nákladná, protože většina horských lokalit čelí nedostatku dostupného bydlení a musí nabízet vyšší mzdy a benefity, aby přilákala kvalifikované lidi.
Bez sněhu to nejde
Závislost na přírodním sněhu se v posledních letech významně snižuje – bohužel za cenu větších nákladů pro provozovatele. Technické zasněžování je drahé a energeticky náročné. Přesto, když příroda neplní svoji úlohu, resorty musí investovat do technologií, které zajistí minimální provozní standard. Světla, pumpy, kompresory a tisíce litrů vody – to vše dohromady znamená další miliony vstupujících do rozpočtu.
Tyto náklady se přímo promítají do cen skipasů. Zatímco ještě před pár dekádami stačilo zaplatit pár stovek korun nebo desítek eur za den na horách, dnes běžná cena jednodenního lístku v populárních oblastech často přesahuje i trojnásobek dřívějších částek – a to bez započítání ubytování, dopravy nebo stravování.
Pod tlakem trhu a korporací
Když se lyžařské podnikání stalo atraktivním pro velké investory, začaly vznikat obří korporace ovládající desítky resortů. Firmy jako Vail Resorts nebo Alterra kupují jednotlivá střediska a nabízejí sezónní pasy, které umožňují přístup k celé síti areálů. To má své výhody – lyžaři dostávají širší portfolio hor, ale zároveň se tento systém stal nástrojem cenové strategie, která může vytlačit menší hráče z trhu a zvýšit tlak na jednotlivé spotřebitele.
Pro menší, nezávislá střediska je dnes těžké konkurovat. Musí zvyšovat ceny, aby pokryla stejné typy nákladů a zároveň zajistila dostatečnou kvalitu služeb. Velké pasy jako Epic nebo Ikon sice mohou nabízet hodnotu při delší sezóně nebo více dnech na horách, ale pro příležitostné rodiny nebo začátečníky stále představují problematicky vysoké vstupní náklady.
Když se to poskládá dohromady, dostáváme obraz lyžařství jako sportu, který funguje na hranici mezi zajištěním kvality a neustálým zvyšováním nákladů. Největší díl cenového koláče připadá na provoz areálů – a to je odpověď na otázku, proč se lyžování zdá být nejdražší právě tam, kde se točí lanovky a skipasy.
Kudy ven z cenové pasti
Pro lyžaře existují způsoby, jak se s těmito postoji vypořádat – od nákupu skipasů mimo sezónu přes využití menších, často komunitních areálů, až po alternativní formy lyžařského pohybu jako běžecké, backcountry nebo touring. Zůstává však faktem, že pokud chceme lyžování jako službu v dnešní podobě, ceny, které vidíme v areálech, jsou do značné míry odrazem ekonomické reality provozu zimních hor.
