Nová norská legenda
Když Klæbo vstupoval do světa elitního běhu na lyžích, málokdo tušil, že jeho jméno bude v budoucnu skloňováno ve stejných větách jako Dæhlie, Bjørndalen či Bjørgen — tři jména, která dlouho představovala absolutní vrchol v počtu olympijských triumfů.
Na předchozích dvou olympiádách Klæbo nepoznal přemožitele. V Pchjongčchangu 2018 si připsal tři zlaté, v Pekingu 2022 další dvě. Jeho sbírka tak vstupovala do sezony 2025/26 jako jeden z nejsilnějších argumentů, že právě on bude hlavní hvězdou her v Itálii.
Skiatlon poprvé
První velký moment ve Val di Fiemme přišel v závodě ve skiatlonu (10+10 km) — disciplíně, která je zkouškou nejen rychlosti a síly, ale také taktické vyzrálosti. Závod se dělí mezi klasickou a volnou techniku, což klade mimořádné požadavky na všestrannost. Klæbo celý závod držel tempo ve vedoucí skupině a v rozhodujícím okamžiku ve finiši zrychlil tak razantně, že se soupeři ocitli bez odpovědi. Zvítězil s přehledem a přidal do své sbírky šesté olympijské zlato.
Bylo to první olympijské zlato, které získal na „delší“ trati. Celý závod se stal ukázkou toho, co dělá z Klæba sportovce výjimečného: schopnost kontrolovat tempo, umění načasovat útok a výbušná síla v závěru, která dokáže soupeře definitivně odpárat.
Sprint je jeho pevností
Jen o dva dny později potvrdil Klæbo svou dominanci i v jeho zřejmě nejsilnější disciplíně — sprintu klasickou technikou. V krátkém závodě, který rozhoduje každá vteřina, začal ostře a rychle odřízl soupeře už v náročném stoupání svým pověstným úprkem s lyžemi na nohou; s přehledem si pak ležérně doklouzal pro sedmé zlato kariéry.
Tento triumf měl i symbolický rozměr: Klæbo vyhrál sprint na třetích zimních hrách v řadě, což je senzační série, kterou v moderní době těžko někdo další dokáže zopakovat.
Statistiky patří jednomu světu, skutečná převaha Johannese Klæba však začíná tam, kde čísla končí. V závodě trvajícím sotva několik minut dokáže v jediném klíčovém stoupání vyrobit náskok, o jakém si vytrvalci na dlouhých tratích mohou nechat zdát. Fanoušci i komentátoři se shodují, že v kopci i v závěrečném spurtu působí, jako by kolem něj žádní soupeři nebyli — a to, co vypadá jako optický klam, výsledkové listiny jen suše převádějí do vteřin.
Před branami nesmrtelnosti
Sedm zlatých olympijských medailí jej staví do společnosti absolutních rekordmanů zimních her. Před Klæbem stojí na vrcholu žebříčků Ole Einar Bjørndalen, Marit Bjørgen či Bjørn Dæhlie s osmi zlatými. Johannesova sbírka ale stále roste a zbývá mu ještě několik příležitostí, jak norský historický rekord překonat — včetně závodů na dlouhé distanci či týmových štafet, kde je jeho role stejně klíčová jako individuální.
Klæbo přitom není pouhým strojem na vítězství. Jeho cesta k vrcholu je výsledkem pečlivé přípravy, systematického tréninku a mentální odolnosti, jež se projeví právě ve chvílích, kdy ostatní ztrácí dech a nervy. Jeho styl běhu je technicky precizní, ekonomický a zároveň explozivní: dokáže šetřit síly, ale když přijde čas útoku, přepne na nejvyšší převod a soupeře nechá daleko za sebou.
(Foto: Facebook)
Norsko jako továrna na vítězství
Klæbo vyrůstal v prostředí, kde běh na lyžích není sportem, ale kulturní normou. Jeho dědeček Kåre byl olympijským běžcem, rodina žila v Trondheimu v krajině, kde se lyže berou stejně samozřejmě jako boty. Norský systém, založený na objemu tréninku, práci v terénu a důrazu na techniku, dal Klæbovi pevné základy. Přesto se od počátku vymykal. Nebyl to typický vytrvalec, ale atlet s výbušností sprintera, který měl v nohách sílu hokejisty a v hlavě šachistu.
Jeho vstup do Světového poháru v roce 2016 byl okamžitý. Ne jako tiché učení se, ale jako náraz. Vyhrával sprinty způsobem, který soupeře znejistěl: nečekal na poslední rovinku, ale rozbíjel závody už v klíčových pasážích tratě. Zatímco jiní si rozvrhovali síly, on diktoval tempo. A co bylo nejdůležitější, dokázal vítězství opakovat. V běhu na lyžích není nic cennějšího než schopnost vyhrávat znovu a znovu, v různých podmínkách, proti různým soupeřům.
Od sprintera k univerzálovi
Klæbo byl dlouho považován za specialistu na krátké tratě. Jeho krok byl lehký, kadence vysoká a finiš bezchybný. Jenže skutečná velikost se pozná podle toho, zda dokáže překročit vlastní škatulku. V posledních sezonách se systematicky posouval k delším tratím. Ne skokem, ale metodicky. Přidal objem, posílil horní polovinu těla, změnil strukturu tréninku. Výsledkem nebyl zázrak přes noc, ale postupná proměna: z muže, který čeká na spurt, se stal závodník, který je schopen závod kontrolovat.
V tom spočívá zásadní posun jeho kariéry. Klæbo dnes není jen tím, kdo má nejrychlejší nohy, ale tím, kdo umí nejlépe číst závod. Sleduje soupeře, ví, kdo je unavený, kdo se bojí nástupu, kdo se schovává. Jeho závody připomínají partii pokeru, v níž vidí karty ostatních. Když zaútočí, není to impuls, ale rozhodnutí.
(Foto: Facebook)
Technika jako podpis
Styl Klæba je rozpoznatelný na první pohled. Krátký, rychlý krok, vysoká frekvence, minimum zbytečných pohybů. V klasice má odraz pevný, ale ne těžkopádný, v bruslení se pohybuje jako na pružinách. Nejde o krásu pro oko, ale o efektivitu. Každý pohyb má smysl. Z hlediska biomechaniky je jeho technika blíže sprinterům na atletickém oválu než tradičním severským vytrvalcům. Síla není rozložená do dlouhého tahu, ale do krátkých, ostrých impulsů.
Tato technika má i psychologický účinek. Soupeři vidí, že vedle nich jede někdo, kdo se pohybuje jinak, rychleji, jistěji. V rozhodujících chvílích to vytváří tlak, který se těžko snáší. Klæbo nevyhrává jen nohama, ale i tím, jak působí. V balíku lyžařů je cítit, když je přítomen.
Psychologie vítěze
Nejtěžší část jeho kariéry nepřichází na trati, ale mimo ni. Vyhrát jednou je radost. Vyhrávat pořád je povinnost. Klæbo se už několik sezon pohybuje v prostoru, kde se od něj čeká vítězství automaticky. To mění vztah ke sportu. Každé druhé místo je vnímáno jako selhání, každá chyba jako důkaz slabosti. Tlak médií, fanoušků i vlastního týmu se sčítá.
Zásadní je, že Klæbo tento tlak nezlehčuje. Nemluví o něm s banalitou, ale jako o součásti práce. Otevřeně připouští, že je třeba učit se prohrávat, aby bylo možné znovu vyhrávat. Jeho mentální příprava dnes zahrnuje nejen motivaci, ale i práci s frustrací. Učí se přijímat, že legenda nemůže vyhrát všechno, a přesto musí zůstat hladová.
Klæbův příběh dnes není uzavřený. Je v bodě, kdy se z úspěchu stává otázka. Jak dlouho lze být nejlepší? Jak se mění sportovec, který už nemá co dokazovat, a přesto musí dokazovat pořád? Odpověď přijde až v dalších letech. Ale už teď je zřejmé, že Johannes Høsflot Klæbo není jen šampionem své doby. Je zrcadlem, v němž se odráží celý moderní běh na lyžích: rychlejší, tvrdší, taktičtější a psychologicky náročnější než kdy dřív.
Jeho rozpoznatelná jízda po sněhu není jen honbou za medailemi. Je to pokus o rovnováhu mezi vítězstvím a smyslem. A právě v tom spočívá jeho skutečná velikost. Ne v počtu triumfů, ale v tom, že každý další musí obhájit nejen proti soupeřům, ale i proti vlastnímu stínu.
