Údolí Zillertal je neodolatelnou vábničkou lyžařských maximalistů. Všechny vícedenní skipasy automaticky platí v celém údolí, takže můžete podle libosti skalpovat sjezdovky jednu po druhé, analyzovat sněhové podmínky na různých svazích, plánovat trasu podle předpovědi počasí nebo prostě jen tak bloudit nekonečnými pláněmi. Všude najdete vyšňořené horské chaty s tyrolskou gastronomickou klasikou, když vám budou náhodou docházet síly.

Lyžařská „fabrika“ velmi vysoké úrovně

Veškerá lanovková infrastruktura v Zillertalu je moderní a kapacitní, ale všude je také „šrumec“ a chvíli trvá, než se lyžař zorientuje a najde si místo, které mu vyhovuje. Sjezdovky jsou rovněž vesměs kapacitní, tedy široké, často doslova „mnohaproudé dálnice“, a to jak hravé s terénními nerovnostmi, tak zplanýrované do rovné plochy. Každá druhá sjezdovka má navíc nějakou atrakci – měřený slalom, video z jízdy či překážky a vlny.

Nástup před osmou ranní

Kdo se chce ulyžovat do němoty, může si pořádně „naložit“ v kterémkoliv ze tří zdejších velkoareálů, přičemž jedno z nejvydatnějších a krajinově nejrozmanitějších safari čeká na konci údolí Zillertal, resp. v údolí Tuxertal. Lyžařské území mezi Mayrhofenem a Hintertuxem je rozsáhlé, poměrně dobře propojené, a to přirozeně svádí náročnější lyžaře k tomu, aby ho důkladně projezdili. Navíc se do toho mohou „pustit“ už od osmé hodiny ranní, kdy se rozjíždějí lanovky z údolí a následně i ty navazující ke sjezdovkám. Na samostatně situovaný vrcholek Ahorn se můžete vydat dokonce už v půl osmé.

Lyžařské terény Hintertuxu se rozléhají v kamenité vysokohorské pustině, završené ledovci, které stékají po svazích Gefrorene Wand, Olperer a Kaserer. Z nejvyššího vrcholu Gefrorene Wand (3 250 m) klesají po západně orientovaném ledovcovém svahu přímé a svižné červené sjezdovky slalomového charakteru plus jedna černá, obsloužené kotvami a starou dvousedačkou.
Protilehlé svahy pod Olpererem (3 200 m), obsloužené rovněž kotvami, jsou mírnější, vesměs modře značené, avšak tratě přímo podél vleků mají strmější střední pasáž, zakončenou rovinatým dojezdem k vlekům.
Oba ledovce se stékají na plošině, po níž roluje červená sjezdovka do mezistanice Fernerhaus (2 660 m) – zprvu je spíše plochá, postupně se ale rozbíhá a závěrečný hang je již strmý, má proto i lehčí serpentinovitou objížďku.
Po hřebenové a poctivě červené trati Spannagel, z níž se brzy odpojí ještě varianta Moräne, lze z Fernerhausu sjet až pod Sommerbergalm, k němuž z dojezdu tratí stoupá krátká 6sedačka.
V nejvyšším patře ledovcového areálu se rozléhá ještě ledovcová pláň pod vrcholem Kaserer (3 220 m) s rovnoměrnými modrými i červenými carvingovými magistrálami. Zdejší sjezdovky jsou ideálním carvingovým hřištěm bez hluchých míst.
Na jižní straně hřebene z hlavního ledovce se rozlévá ještě zbytek ledovce Schlegeis (2 750–3 050 m) – červená sjezdovka je zpočátku poměrně strmá, její dojezd k pomalé 3sedačce je ale naopak téměř plochý. Z přestupní stanice Sommerbergalm (2 100 m) vyjíždí ještě expresní 4sedačka s modře značenou, ale svižnou a hravě zvlněnou sjezdovkou pod Tuxerjoch (2 460 m).
Ze Sommerbergalmu se dá sjet do údolí (1 500 m) po zasněžované a příležitostně upravované, ale místy dosti strmé, úzké a neposedné ski-route anebo po dlouhé vyhlídkové, červeně značené sjezdovce Schwarze Pfanne, která odbočuje z Tuxerjochu. Po úvodním plochém traverzu se trať začíná propadat, v nejstrmějším úseku by jí slušelo i černé značení, v poslední třetině pak opět převážně jen traverzuje.

Výletní okruh Gletscher Runde se 7 700 m převýšení

Vzhledem k tomu, že lanovky se táhnou po svazích Horbergu, Penkenu, Rastkogelu a Eggalmu jako řetěz na vánočním stromečku, dají se během výletu „tam a zase zpátky“ projet prakticky všechny sjezdovky. Výletní trasa, zvaná Gletscher Runde neboli Ledovcový okruh, slibuje zdolat během jediného dne 15 000 výškových metrů – jedná se ovšem o součet převýšení z výjezdů lanovkami i sjezdů, přičemž „čisté“ lyžařské převýšení je zhruba 7 700 metrů. To se ovšem dá odbočkami na sousední sjezdovky, nezapojené do hlavní trasy okruhu, bezproblémově protáhnout i hodně přes 10 000 metrů, což je zhruba hraniční dávka denních výškových metrů, nad níž se pohybují jen velmi zdatní a nezastavitelní pokořitelé svahů, jednoduše řečeno lyžařští maniaci. Okruh zahrnuje i ledovec Hintertux, k němuž je bohužel třeba popojet čtvrt hodiny skibusem – je to však zároveň atraktivní cíl výletu, neboť skýtá „o patro vyšší“ výhled, „sněhovější“ sníh a koneckonců i jiný charakter lyžařského terénu.

Nad Mayrhofenem, Finkenbergem a Lanersbachem se lyžuje především na horských pláních nad hranicí lesa, řídký porost má jen kotlina pod Penkenem a nižší partie Eggalmu. Na Penkenu převládá střední a vyšší obtížnost, naopak sousední Rastkogel je převážně nenáročný a pohodový, příjemně středně strmý svah má i nejvzdálenější Eggalm. Hintertux nakonec lyžařský maraton završí svými mírnými i příkřejšími ledovcovými dálnicemi s vysokohorskou scenérií.

Rušnou kotlinu pod Penkenem spojuje 150místná kyvadlová kabina přes vrchol Wanglspitz s jižními svahy Rastkogelu (2 550 m), které se mírně až velmi mírně svažují směrem k Vorderlanersbachu (1 300 m). Páteřní lanovkou je krytá 8sedačka Horbergjoch, již obtékají nenáročné červené a modré sjezdovky. Dlouhou přejezdovou cestou lze dojet ke kryté 6sedačce Lämmerbichl se strmějšími a spletitějšími převážně červenými sjezdovkami, od jejíž nástupní stanice pokračuje úzká cesta do sousedního areálu Eggalm.

Nejlepší sjezdovky pro lyžařské nezmary

Lyžaře, kteří rádi pociťují sílu gravitace, určitě zaujme dlouhá černá „direttissima“ z Horbergu, přímá a opravdu strmá trať, na jaře trpící svou jižní orientací. Za zajížďku stojí také nová sjezdovka podél nově vybudované přístupové kabinky z osady Mösl – původně červeně, nově již černě značená trať klesá prostorným lesním průsekem, místy ve velmi strmém sklonu, je perfektně zasazena do terénu, takže i při své přirozené členitosti dovoluje svižnou jízdu.

„Povinný“ sjezd na Penkenu představuje i černá Harakiri, která se po mírnějším nájezdu prudce láme do přímého a často „ledového“ hangu, jenž trestá jakoukoliv chybu „spláchnutím“ jezdce do hlubiny na úpatí svahu – nejpříjemnější je trať při čerstvě „nastříkaném“ povrchu ze suchého technického sněhu nebo při povoleném jarním firnu. Lyžařsky mnohem přívětivější, přitom sportovní jsou ovšem sousední červené sjezdovky, proplétající se řídkým lesem – navíc čím dále od lanovek, tím méně frekventované.

Penken (2 095 m), areál rozložený na stejnojmenném oblém hřebeni a dále na protějších vrcholech Horberg a Wanglspitz, je všestranný a přitom příjemně kompaktní. Do kotliny stékají v řídkém lese strmější červené a černé tratě, mírné dálnice školního charakteru se rozlévají po východním úbočí směrem k Mayrhofenu. Z Wanglspitzu (2 500 m) putuje dlouhá vyhlídková červená hřebenovka, z níž se později odděluje strmý černý rukáv. Po jižním svahu Penkenu směrem k Finkenbergu se roztahuje širokánské červené letiště, z něhož se odděluje nenápadná lesní červená trať k 6sedačce Katzenmoos. Z druhé strany k ní z Penkenu padá osamělá černě značená sjezdovka s dlouhým plochým dojezdem o úzké cestě.
Jižnímu svahu Horbergu (2 278 m) dominuje černá „direttissima“ podél 6sedačkové lanovky Schneekar, směrem k východu stéká široká pohodová červená k 6sedačce Gerent, od níž lze pokračovat velkým obloukem občasnými serpentinami zpět pod Horberg, anebo po nové černé trati Mösl prostorným lesním průsekem, místy ve velmi strmém sklonu, směrem do údolí. Na odvrácené straně Horbergu se mělkou kotlinou k Unterbergalmu vine ještě přímá červená sjezdovka.

Lákavá je i černě značená trať směřující k 6sedačce Katzenmoos – po strmém úvodu se ale změní v mírnou až plochou „šněrovací“ cestu. Panoramaticky neodolatelný je „hřebenový“ sjezd z vrcholu Wanglspitz, který si lze v závěru zpestřit černě značenou „zkratkou“.

Širé a převážně mírné pláně Rastkogelu lyžařské „nezmary“ nejspíš dlouho nezdrží, naopak sportovně laděné červené tratě na Eggalmu i díky jejich slabšímu ruchu mile překvapí.

Hintertux potěší především přehlednými terény pro rytmické stejnorodé oblouky s pevným vodivým sněhem, který díky slabší návštěvnosti v zimě vydrží v perfektním stavu až do odpoledne. Mimo jeho sjezdovky se přitom rozkládá i rozmanitý terén pro freeride, a to jak lehký pro nesmělé odskoky, tak náročnější, a dokonce i výpravný pro ty, kdo se chtějí zcela „ztratit“ z dosahu lyžařského ruchu. Ve vrcholu zimy jsou velmi příjemné freeridové svahy přiléhající ke 3sedačce Schlegeis, neboť jsou jižně orientované, a tedy slunečné, naopak na jaře vábí spíše severní svahy pod Gefrorene Wand a Olpererem. Zážitkovou „tečkou“ za lyžováním na Hintertuxu je pak sjezd do údolí po červeně značené, místy ale i strmější výletní trati Schwarze Pfanne z Tuxer Jochu, která „mizí“ daleko od lanovek a vleků do tiché horské kotliny.

Eggalm (2 300 m) je nejklidnějším areálem celé houpačky, po jehož severovýchodním svahu stékají přímé i členitější, pohodovější i strmé červené sjezdovky, rolující po horských loukách i lesem. Sportovnější sjezdovky stékají k 6sedačce Eggalm Nord, naopak 6sedačku Lattenalm obtékají mírnější modro-červené zvlněné dálnice. Z údolního Lanersbachu vyjíždí 4místná kabinka, k níž z Eggalmu sjíždí strmá červená trať s plochým traverzovitým dojezdem.

Lyže, sauna, večeře a pořád dokola

Návrat z Hintertuxu na Penken zabere bez čekání na skibus a při optimální trase nejméně hodinu času, přičemž provozní doba lanovek končí poměrně striktně v 16 hodin, jen kabinky svážející do údolí jezdí déle. Nejpozději mezi druhou a třetí hodinou je tedy potřeba vydat se na cestu zpět. Aspoň tak „maniaci“ stihnou saunu či trochu après-ski, pak večeři a spát. A zítra nanovo. Vždyť třeba v Zillertal Areně na protilehlém svahu čeká dalších více než 140 km sjezdovek...

Klady

  • tři velké lyžařské arény se společným skipasem
  • výkonné, pohodlné i luxusní lanovky
  • sněhově spolehlivé lyžování po celou sezónu

Zápory

  • podobný charakter mnoha sjezdovek
  • často nutný sjezd do údolí lanovkou
  • velmi navštěvovaná oblast s rušnou dopravou

www.zillertal.at

www.snow.cz/stredisko/204