Tento článek vyšel v časopise SNOW 114 (leden 2019).
Ach, prérijní světla jasná jsou, chinookský vítr duje, zítra se zas vrátím do Alberty, i když jsem dělal, co jsem mohl, stejně jsem nebyl šťastný, přesto se zas vrátím do Alberty.
Ani oko jednooký nezapomene, západ slunce nad Rocky Mountains, jsem rád, že se vracím do Alberty, těším se na rodinná setkání, řeknu jim, jak je mám rád, zítra, až se vrátím do Alberty.
Erik řídil a já sledoval, kdy přejedeme hranici Britské Kolumbie, ale ve sněhové bouři šlo sotva vidět na silnici. Ubytovali jsme se v hotelu Wolf’s Den přímo na sjezdovce a brzy únavou usnuli.
Fernie je maloměsto o asi čtyřech tisících obyvatelích. Bylo vystavěno před stovkou let jako těžařské město. I když lyžařský turismus později přinesl pár změn, těžba uhlí je stále hlavní náplní většiny místních. Centrum se skládá z úzkých uliček, obklopených jedno- a dvoupatrovými cihlovými domky, tak typicky starobylé jako většina západokanadských městeček, jejichž architekturu pomalu vytěsňují moderní technologie.
Vítr sílil i ráno a většina z devíti lanovek ve Fernie byla zavřená. Navíc je Fernie v nižší poloze, takže sněžení plynule přešlo v déšť. Překvapivě však vrchní polovinu areálu pokrýval čerstvý, sametový prašan.
Nejvýše položené části areálu nabízí prudké sjezdovky, čím níže se prolyžujete, tím mírnější svahy jsou, až se nakonec ponoříte do řídkého lesa a luk jako na Sibiři – právě díky tomuto terénu má Fernie skvělou freeridovou pověst.
Velká část Fernie je dostupná z vrcholu White Pass Quad, a protože právě tam vedla jedna z otevřených lanovek, začali jsme s Erikem prozkoumávat svahy. Na plakátcích střediska se dočtete, že „ve Fernie si zalyžuje každý“, a není to lež. Variabilní svahy v části Lizard Bowl byly prudší i na mě, zatímco nižší části jsou placatější. Odpoledne otevřely i další lanovky, sotva jsme ale do konce dne stihli prozkoumat jejich část. Snad se do Fernie vrátím, až budou o něco lepší, nejlépe prašanové podmínky.
Kicking Horse
Asi 325 kilometrů severně od Fernie se táhne podél soutoku řek Colombia a Kicking Horse další, podobné městečko: Golden. Kousek za ním je proslulý areál Kicking Horse. Na rozdíl od těžařského původu Fernie vzniklo Golden jako zastávka na trase Pacifické železnice.
V roce 1986 město rozhodlo koupit použitou lanovku a vytvořilo první sjezdovku na kopci White Tooth. Nazývat to však skiareálem můžeme jen s nadsázkou, neboť sloužila spíš jako zimní hřiště pro děti, které rodiče chtěly zabavit, aby si nevšimli toho, že berou drogy. Expanze přišla až s novým tisíciletím. Dnes jde už od pohledu o resort velkých rozměrů: lanovka Golden Eagle Express a gurmánský restaurant Eagle’s Eye tvoří dojem lukrativního střediska, ale atmosféru se zde nějak podařilo udržet přátelskou, až rodinnou. Možná díky tomu, že se o resort starají právě lidé, kteří vyrůstali na sjezdovce White Tooth, a mají tak k místu vřelý vztah. Ať je to jak chce, jeden z nich, Shane Lehmann, nás vzal pod ochranná křídla a provedl nás svým celoživotním hřištěm.
Terén a orientace jsou podobné jako Fernie, rozdíl je však ve výšce – lanovka Stairway to Heaven vás vyveze do 2 450 metrů, což je o více než 500 metrů výš než nejvyšší bod ve Fernie. Většina místních svahů je dost strmých, areál je tak vhodný spíše pro experty. Začátečníky osloví pouze 20 ze 127 označených sjezdovek, pokročilé jen 16. Zbylých 91 tratí se předhání v prudkosti a náročnosti.
Sledovali jsme, kam nás Shane vedl. Čas od času jsme si už mysleli, že sletíme z vysokého srázu, abychom se pak zanořili do hlubokého zářezu mezi skály. Ač poslední dvě noci vydatně sněžilo, v Kicking Horse je to samý fanoušek freeridingu, takže prašan je dost rozježděný hned první den po sněžení. Museli jsme se tak spokojit se zbytky, což v místním dialektu znamená svahy, kde se na jeden oblouk zanoříte do 70 centimetrů prašanu, pak zakopnete o starou zmrzlou stopu a nakonec vás rozhodí ledová krusta. Zkrátka stále musíte čekat něco nepředvídatelného, a to všechno v difuzním světle. Druhý den nás přivítal nádherným slunečným počasím, což však znamenalo konec i těch zbytků prašanu. Plyne z toho tedy poučení – jet do Kicking Horse, když sněží, a i tehdy vstávat brzy ráno.
Revelstoke
Dvě hodiny západně po cestě zvané právem Powder Highway je Revelstoke. Bylo postaveno jako kombinace těžařského i železničního města. Revelstoke Mountain Resort leží pár kilometrů za městem a je nejnovějším lyžařským areálem Severní Ameriky – vznikl v roce 2007. Také je areálem s největším vertikálním převýšením: celých 1 713 výškových metrů!
Městečko leží v údolí řeky Columbia, která je hranicí mezi dvěma horskými masivy, vyhledávanými hlavně pro heliskiing: Monashees a Selkirks. Zde se, stejně jako v Revelstoke, roční úhrn srážek pohybuje mezi 12 a 18 metry sněhu za sezónu. Navíc se zde v ideálním poměru prolíná lyžování s pomocí lanovek, helikoptér a roleb, takže každý den můžete zkusit jinou formu zábavy. A ačkoliv lanovky jsou zde postaveny nově, region je kolébkou heliskiingu i catskiingu, a proto je prašanovými nadšenci vyhledáván už dlouhou dobu a má pověst prašanového ráje. Stavba lanovek byla tedy jen otázkou času, chytrého nápadu a bohatého investora.
Spolu s přáteli Erikem a Georgem jsme se vyškrábali k lanovce a těšili se, že ochutnáme to, o čem nám léta dychtivě vypráví prašanoví maniaci a naši lyžařští přátelé. Po celém dni lyžování jsme se shodli, že atmosféra střediska je značně odlišná od předchozích. Předtím jsme byli v útulné Kanadě, kdežto teď lyžujeme v Kanadě korporátní. Spolu s velkolepými plány na rozšiřování střediska byl nepřehlédnutelný i obchodní duch a zaměření na zisk.
Také jsme zde nenašli žádné kamarádské místňáky, kteří by nás provedli nejlepšími liniemi. Místo toho se na svazích hordy freeriderů předháněli v závodění, kdo první rozjezdí panenský prašan. Toho na druhou stranu bylo v areálu bohatě, ale také bylo zřejmé, že areál cílí právě na pokročilé freeridery – pro začátečníky jako by nebylo místo a i středně pokročilých lyžařů jsme potkali jen pár.
S koncem tohoto road tripu jsem došel k prozření. Že nejlepší prašan pro freeriding je v malých, rodinných střediskách Alp, na to jsem přišel již dávno. Teď však přidávám poznání, že nejlepší lyžování na sjezdovkách najdeme často na prázdných tratích údajných prašanových rájů Severní Ameriky.
