Sjezdovky:
Na Moninci je vlastně jen jedna sjezdovka protoze Detska loucka pod hotelem
se nedá počítat. Hlavní sjezdovka ma poměrně slušnou šířku a v horní
části, kterou obsluhuje jeste kotvovy vlek, je s docela příjemným
cerveno-modrym sklonem. Spodni část je pak uz jen modrá, ale stále kromě
přemostění prijemne široká.
Sněhové podmínky:
Sníh jen technicky, první hodinu takova jarní odpolední konzistence.
Další hodinu se uz sníh změnil v sypky pisek. Dokonce i dcera to
komentovala, ze ma pocit, ze jezdí na poušti. Vydrena hněda mista se
objevovala uz hodne a na přemostění dokonce dřevěný základ mostu. Myslim,
ze pokud neklesne teplota nebo nenasnezi, bude uz pristi víkend velky problem
sjezdovku udržet.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Jedna docela pomalá ctyrsedacka Poma s rozbehovym pasem. Problem je, ze
často zpomaluje nebo uplne zastavuje. V horní části potom rychla kotva,
která obsluhuje tu zajímavější část moninecke sjezdovky.
Zalidněnost:
Čekací doba na lanovku žádná. Na sjezdovce občas docela husto, po osmé
se to vylidnilo. V restauraci uplne prázdno, kiosek v horní části ale docela
zalidneny.
Občerstvení a aprés-ski:
Moninecka hlavní restaurace u nástupu na lanovku si vzala za vzor alpské
obcerstvovaci samoobsluhy a nikdy nezklame. Vyber jídel slušný a prijemne
prostředí. Jen vstup ze sjezdovky přes bahno a nahazene větve byl uděsny.
Druha možnost je kiosek v horní části sjezdovky. Párek v rohlíku,
obložena houska apod. - problem je dlouha čekací doba.
Doprava do střediska a parkování:
Vzhledem k absenci sněhu příjezd bezproblémový, jen docela hodne
rozbité silnice, ale to je ve Středočeském kraji normální. Parkovali jsme
podél silnice pod lanovkou, druha možnost je velké parkoviště.