Risoul Vars aktuální report z 12. - 19.03.2016

Sjezdovky:

Výhodou střediska je slušná rozmanitost zdejších sjezdovek i jejich rozmanitá orientace. Není problém si najít prosluněnou modrou, nebo si naopak užívat kvalitního sněhu na severně orientované červené. Sjezdovky se nacházejí jak nad, tak i pod hranicí lesa, takže se dá jezdit i za špatné viditelnosti. Úprava sjezdovek je bohužel taková francouzská zvláštnost - některé se neupravují skoro vůbec (už nejen černé, ale i některé červené a modré, naštěstí je to na mapce vyznačeno), a i ty upravené se nedají srovnat s precizností některých italských středisek. Na poslední chvíli jsem se jednou ráno vyhnul díře o rozměrech 1 m x 0,5 m hluboké 25 cm na manšestrové červené...
Asi nejlépe jsme si zajezdili na sjezdovkách v okrajových částech střediska - L'Homme de Pierre a Peynier, kde bylo většinou minimum lidí a slušný povrch, ale daly se najít i pěkné a téměř prázdné sjezdovky přímo v centru dění (např. kolem vleků Razis, Melezet).

Sněhové podmínky:

Sněhu na sjezdovkách byl dostatek a byly sjízdné i návratové cesty až dolů do střediska. Ty byly ale pokryty z větší části technickým sněhem a při slunečných dnech s vyššími teplotami se tam odpoledne tvořily hromady naškrábaného mokrého sněhu. Pro jezdce na 'dospělých' lyžích to bylo bezproblémů sjizdné, ale chudáci na slalomkách a jiných kraťasech docela trpěli.
Sníh ve volném terénu byl bohužel ne moc kvalitní, poslední vydatnější sněžení (přes 30cm) bylo týden před naším příjezdem, takže všechno bylo už rozježděné a na svazích vystavených slunci navíc pokryto krustou. Něco málo čistého prašanu jsem našli v lesích na severních svazích. Poslední dva dny, kdy se dost oteplilo, se navíc dalo jezdit na pláních v rozměklém jarním firnu (což je pořád lepší než sedět v práci ).

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Ve středisku jsou lanovky od velmi historických až po rychlé moderní, na méně frekventovaných místech jsou dost často jenom pomy. My jsme bydleli ve vesnici St. Marie, přimo u nástupu na stejnojmenou rychlou čtyřsedačku, která přímo navazuje na moderní šestisedačku Peyrol, takže ranní start byl rychlý a bezproblémový. Za ostudu bych ale považoval staré dlouhé a pomalé čtyřsedačky Mayt, Crevoux a Clos Chardon. Jízda na nich je opravdu otravně dlouhá a navíc se dost často zastavovaly. Historická dvojsedačka Peynier s mezistanici v údolí je naopak zajímavá rarita a vzpomínka na staré časy a pokud jí člověk nehodlá hoblovat celý den, tak se dá pomalá jízda vydržet.

Zalidněnost:

Díky pozdnímu termínu (už po francouzských prázdninách) nebyla zalidněnost nijak moc vysoká, bylo hodně slyšet češtinu, občas polštinu, maďarštinu, holandštinu. Počet lidí na sjezdovce byl přímo úměrný slunečnímu svitu, když bylo pod mrakem, byli jsme na sjezdovkách prakticky sami. Za jasného dne si musel člověk občas počkat, až odjede 'chumel' lidí. Fronty u lanovek jen velmi vyjímečně a maximálně na 6 minut.

Občerstvení a aprés-ski:

Je výběr ze spousty hospod a hospůdek na kopci, my jsme volili většinou ty menší a trochu zapadlejší, hlavně pro lepší atmosféru, než mají velkovýkrmny u hlavních tahů. Cenově je to všude ve Francii bohužel horší než třeba v Rakousku, dávat si pivo za 6-7 eur je už docela zoufalost, stejně tak jídlo stojí přes 12 eur. Velké kafe, čokoláda se šlehačkou nebo svařené víno jsou už trochu přijatelnější, za 3-4 eur.

Doprava do střediska a parkování:

Jeli jsme autobusem s cestovkou, takže dopravu jsme moc neřešili. Jediná drobná nepřijemnost byla, že autobus nenechali zajet až těsně k ubytování, takže jsme museli věci odnést asi 300 m z parkoviště.