Sjezdovky:
Jezdila horní část u kotvy v cca dvoutřetinovém profilu. A až dolů se
dalo sjet v asi 8m šířce. Vzhledem k tomu, že dolů jezdilo minimum lidí,
tak jsem si tam občas sjel, ale jízda ultrapomalou lanovkou nahoru ve větru a
sněžení nic moc.
Sněhové podmínky:
Na otevřených částech bylo sněhu dost. Sníh v horní části byl
přijemně utažený a jezdilo se fakt výborně. Asi 50 m nad kotvou byl náhle
sníh dost měkký, takže přechod z tvrdého do měkkého nebyl nic moc.
Sjezdovka vydržela upravená až do konce, jen občas v kraji u lanovky malá
ledová plotnička.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Horní kotva je docela rychlá a nástup i výstup jsou v pohodě. Lanovka
jezdila ještě pomaleji než normálně, protože nebyl v provozu nástupní
pás, což jsem moc nepochopil.
Zalidněnost:
Lídí bylo odhadem tak 50 až 70, takže pohodička a žádné čekání. Na
sjezdovce pravda jezdilo pár šílenců, kteří neřešili, že tam nejsou
sami. Ale to je bohužel nešvar všech českých středisek. A o snb
človíčkách sedících za zlomem potmě asi nemá smysl vůbec psát, prostě
klasika.
Občerstvení a aprés-ski:
Otevřená byla jen restaurace, kde tentokrát chyběla jak polévka, tak
sladké věci. Výběr byl omezený asi na tři jidla, takže jsem zůstal u
čaje.
Doprava do střediska a parkování:
Z okraje Prahy cca hodina cesty, vzpomínaná objíždka se mě nijak
nedotkla, protože touhle trasou jezdím na Monínec odjakživa. Parkování pod
lanovkou díky včasnému příjezdu.