Sjezdovky:
V provozu byla hlavní cca 800m dlouhá červená sjezdovka, kterou jsme
však jeli pouze při první a závěrečné jízdě. Ve všech ostatních jsme
to v polovině vzali doprava na modrý objezd, který ji jednak o nějaký ten
metr natáhne, ale hlavně je rozmanitější svým profilem. Horní část byla
sice uzavřena, ale stejně se prašanem pouštělo dolů docela dost lidí.
Sněhové podmínky:
Během noci připadlo cca 15 cm přírodního sněhu. Když jsme
přijížděli, zrovna rolby dokončovaly ranní úpravu. Prvních několik
jízd tak bylo skutečným zážitkem. Postupem času se však začaly tvořit
velké muldy, takže bylo třeba dávat pozor. V místě, kde se nahoře
odděluje modrá sjezdovka byl krásný hluboký prašan, kde se děti vyblbly.
Museli tam zapadnout a vyválet se při každé jízdě. Jediným negativem pak
byla 2 puštěná sněžná děla pod horní stanicí.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
V provozu hlavní čtyřsedačka s nástupním pásem a malá pomička pro
začátečníky. Později pustili i kolotoč pro nejmenší a pojízdný pás,
který hojně využívali malí i staří sáňkaři.
Zalidněnost:
Zezačátku minimum lidí, postupně se sjezdovka plnila i kvůli několika
ski oddílům různých výkonností. Pod lanovkou trénovaly mladě polské
olympijské slalomářské naděje, mezi lidmi se pak proplétalo několik hadů
se svými instruktory. Ale vždy se místo našlo, nebo stačilo chvilku
počkat, než zastaví na kraji. Na lanovce téměř bez čekání po celou dobu
návštěvy.
Občerstvení a aprés-ski:
V provozu bar u horní stanice i stylová gorolská krčma dole.
Doprava do střediska a parkování:
Nejhorší byl úsek do Těšína, na polském území mokré odklizené
cesty až téměř na parkoviště. U nás klouzačka s vrstvou rozježděného
sněhu. Nevím, kde udělali soudruzi v ČR chybu. 