Engadin Svatý Mořic aktuální report z 12. - 19.03.2022

Sjezdovky:

Areál se skládá ze čtyř samostatných středisek - Corviglia, Corvatsch, Diavolezza a Zuoz, která nejsou vzájemně propojená.

Zuoz - asi nejmenší středisko. Středisko budete mít v podstatě sami pro sebe a na těch červeno-černých sjezdovkách v dobrém profilu si krásně zalyžujete. Jen pozor na sjezdovky u novější (pravé) lanovky, sjezdovky jsou hůře značené a několikrát prudce zatáčejí, aniž byste to čekali. Takže jedna paní tam vyletěla mimo a já jsem párkrát také brzdila na poslední chvíli. Pokud by byly dobré podmínky, tak je tady spousta prostoru pro jízdu mimo sjezdovky. V areálu je třikrát sedačková lanovka (dvě jsou novější - z toho jedna s krytem, jedna je stará a pomalá, plus kotva). Nedoporučuji za špatného počasí (hlavně větru a mrazu).

Diavolezza - už cesta z Mořice sem je zajímá. Jsou tu nádherné výhledy na ledovce, "velehory", na jezero a do Itálie. Za dobrého počasí rozhodně doporučuji navštívit už jen kvůli těm výhledům. Ve středisku jsou v podstatě jen dvě sjezdovky - buď si sjedete Diavolezzu nebo Lagalb. "Ostatní" sjezdovky jsou jen o tom, že vždy nějaký úsek hlavní sjezdovky můžete vzít o kousek vedle, ovšem většinou je to užší a s horším profilem, takže středisko projedete velmi rychle. Oba sjezdy jsou dlouhé, takže si je náležitě užijete. Oba kopce obsluhuje velkokapacitní kabinová lanovka, což je únavné a nepohodlné. Diavolezza - větší nával na lanovce, může se stát, že čekáte i přes 30 minut. Z vrchu jsou nádherné výhledy na ledovec a okolní hory. Ledovec si můžete i sjet - nezkoušela jsem, protože bylo málo sněhu, takže místy by to bylo kličkování mezi balvany. Navíc na konci vás čekají skoro 3 km z mírného kopce po běžkařských trasách k vlaku. Nahoře je i jedna na místní poměry kratší sedačková lanovka. Sjezdovka z Diavolezzy se mi velmi líbila - široká, dlouhá. modro-červená. Z Diavolezzy se dá na lyžích přejet na Lagalb. Tady bývá na lanovce menší nával a jezdí v 10minutových intervalech, takže se tady tolik nečeká. Sjezdovka je užší a prudší, spíše červeno-černá. Odtud se zpět na Diavolezzu dostanete jen skibusem (jezdí po 30 minutách), nebo šlapete asi 15 minut pěšky do kopce.

Corviglia - celkem velké středisko, ale pokud jste rychlí a nebudete se zdržovat, tak se dá za den projet. Perfektní jsou dlouhatánské, široké sjezdovky v západní části (od El Paradiso po Plateau Nair), tady je to čistá radost z lyžování. Nevýhoda ovšem je, že jsou zcela vystavené slunci a jakmile je nad nulou, tak sníh rychle měkne. Naopak sjezdovky ve zbytku areálu jsou (sice více schované proti slunci) spíše takové přejezdy - užší, střídá se prudký kratší úsek s rovinou až protikopcem. Takže si moc nezalyžujete, protože spíš pojedete šušem, aby jste se na rovině nezastavili. Ale pokud má někdo rád skicross, tak by se mu to mohlo líbit. Černých sjezdovek se nebojte, většina mi přišla spíš jako červená. Spojení na Corvatsch na lyžích není, musíte autobusem. Ještě doplním, že zde jsou dvě velkokapacitní kabinové lanovky a jeden vláček (ty ale využijete spíš výjimečně), všechno ostatní jsou sedačkové lanovky.

Corvatsch - neuvěřitelné výhledy. Neustále budete objevovat další a další zajímavé výhledy z různých koutů areálu, ať už na ledovce, údolí s jezery nebo horu Corvatsch a budete se prostě jen kochat. Z hlediska sjezdovek mi přijdou dobré v podstatě jen tři sjezdovky - červené sjezdovky č. 1 a 10, které vedou z hlavního vrcholu podél velkokapacitní kabinové lanovky až dolů a pak další červená (12), která se k nim připojuje zprava. Ještě je pěkná č. 22, ale ta je krátká a je u ní jen kotváč. Všechny ostatní sjezdovky jsou z lyžařského hlediska nic moc - úzké až spíše cesta než sjezdovka, neustálé roviny a protikopce. Možná, kdo má rád skicross, tak by se mu to mohlo líbit. V areálu jsou tři velkokapacitní kabinové lanovky (na Surlej bývá nával, ve Furtschellas nikdo není). Zbytek jsou sedačkové lanovky a nevyhnete se ani jízdě na kotváči. Z Corvatsch se sice dá teoreticky dojed na lyžích do Corviglia (ta černá není nikterak prudká, jen si dejte pozor, aby měla dost sněhu, protože jinak je to na těch šutrech fakt blbé), jenže když dojedete dolů do města, tak musíte 300 možná i více metrů po rovině a pak pěšky podchodem po silnicí a k lanovce na další straně, takže je asi pohodlnější jet autobusem.

Sněhové podmínky:

Během našeho pobytu bylo sněhu málo, takže pár sjezdovek bylo zavřených a na některých dalších místech koukaly kameny. Většina sjezdovek je nad hranicí lesa na kamenitých svazích, takže bohužel to není o tom, že by koukala hlína a občas někde ležel kamínek, ale na sjezdovkách leží i vetší kameny, případně v horším případě koukají vrcholky balvanů či skály, což může být nebezpečné. Lyže jsem tam docela servala.

První čtyři dny byl sníh perfektní, pak ovšem začala teplota stoupat nad nulu a sníh se rychle zhoršil. I když předpověď udávala maximálně 3 stupně nad nulou, tak v 2 700 m n. m. bylo plus 8. Když jsou teploty nad nulou, tak určitě doporučuji Corvatsch nebo Diavolezzu, kde je mnohem lepší sníh než na jižních svazích Corviglie a Zuozu.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Překvapilo mě, že na to, že se má jednat o luxusní středisko, tak lanový park je velmi zastaralý. Člověk se vrátí někam do 90. let a ještě dále. Dokonce jsem v Corviglia objevila starou dřevěnou lanovku podobné původní lanovce na Sněžku.

Převládají starší, tvrdé sedačkové lanovky (většinou s krytem). Novějších sedačkových lanovek je v celém areálu Engadinu asi osm. Sedačkové lanovky jsou doplněné několika velkokapacitními kabinami. Kabinové lanovky jsou sice novější, to ovšem nemění nic na jejich nepohodlí - abyste se dostali ke kabině, tak se vždy dost projdete po schodech, v kabině stojíte a většinou se i mačkáte s dalšími desítkami lidí a strkáte do sebe. Navíc se vám může stát, že musíte 20 a více minut čekat (když je na kabinu nával a vyjde na vás až třetí v pořadí), nebo proto když nával není a jezdí v 20minutových intervalech a před nosem vám ujede. Nicméně nával lyžařů, kdy člověk musel čekat byl jenom jeden den na Diavolezze, a pak ještě jednou chvilku kolem desáté na Surlej.

Co se týče sociálního zařízení, tak to je sice čisté, ale také spíše staršího data. Navíc většinou bývá někde ve sklepě, dál od lanovky, takže se docela naběháte.

Zalidněnost:

Na sjezdovkách nikde nikdo, člověk má sjezdovky zcela pro sebe (a to i v případě, že je na kabinových lanovkách nával). Žádné kličkování mezi lidmi a lyžařskými školami. Prostě to pustíte a frčíte v plné rychlosti až dolů. Další výhodou samozřejmě je, že díky tomu vydrží sjezdovky ve velmi dobrém stavu až do konce. Není výjimkou, že se ještě v deset či jedenáct hodin svezete na manžestru. V 16 hodin tady sjezdovky vypadají jako jinde v 11 hod. Dokonce v případě střediska Zuoz (velikostně asi jako Harrachov) máte celé středisko jen pro sebe - většinu času nás tam lyžovalo 20, ve chvíli největšího "náporu" padesát.

Občerstvení a aprés-ski:

Po svazích je rozeseto několik chat, řekla bych, že jich je méně, než třeba v Rakousku. Pokud máte rádi italskou kuchyni, tak si pochutnáte. Ceny: pití 5,5 CHF, polévka 10-14 CHF, hlavní jídlo 22 - 24 CHF. Ceny jsou v podstatě stejné, ať jste na sjezdovce, nebo jdete do restaurace dole ve vesnici.

Doporučuji bazén s wellness v Pontresině. Vstup za příznivou cenu (bazén 11 CHF, bazén s wellness 26,5 CHF - pokud máte kartu hostu, tak dostanete slevu). Součástí bazénu je tobogán a venkovní vyhřívaný bazén s vířivkami a výhledem na hory. Ve wellness zase najdete krásné relaxační prostředí se čtyřmi saunami, chladnými bazénky, pitím, ovocem a krbem.

Určitě doporučuji i sáňkařskou dráhu mezi Preda a Bergün, která je asi 6 km dlouhá. Dráha je vhodná i pro děti, ale pokud to pustíte, tak můžete jet (dle radaru) i přes 40 km/hod. Je to opravdu krásná dráha - všude kolem strmé hory, proplétáte se s jedním z nejkrásnějších úseků železniční trati rhétské dráhy (tunely, viadukty) a potokem. V Predě je jen železniční zástavka, ale Bergün je zajímavá "středověká" vesnice.

Pokud běžkujete, tak určitě můžete vyrazit na jednu z mnoha tras, které se denně upravují (denní poplatek 10 CH, případně týdenní 30 CHF). Několik tras vede do postranních údolích, které se zařezávají několik kilometrů mezi hory, takže si můžete zajet třeba k ledovci (Morteratsch, Val Roseg).

Na jezerech v údolí je navíc možnost bruslit, vyzkoušet další méně obvyklé zimní sporty. Ve vesnici Pontresina nabízely např. i výlet na sněžnicích, canyoning v zamrzlém korytě, či slézání ledopádu.

Doprava do střediska a parkování:

Do Mořice jsme přijeli nočním vlakem z Prahy (vše v pohodě, čisté, pohodlné, z Prahy vyrazíte v šest večer a druhý den v deset už sjíždíte kopce). V ceně vícedenního skipasu máte i veškerou dopravu na velkém území Engadinu. Můžete využívat jak autobusy tak vlaky až do noci (včetně vyhlídkových vlaků rhétské dráhy). Vlaky jezdí jednou za hodinu, autobusy jednou za 30 minut. Vlak mi osobně přijde pohodlnější, protože tam mají i držáky na lyže, a většinou z něj jsou i hezčí výhledy. Když se vlak šplhá z Pontresiny na Diavolezzu, tak je to zážitek sám o sobě. Delší intervaly jak (autobusů i vlaků) ovšem znamenají i jisté nepohodlí. U Zuoz propagovali parkoviště zdarma, na dalších místech ceny nevím, ale plochy byly většinou poloprázdné.

My jsme bydleli v Pontresině, odkud to bylo veřejnou dopravou 15 minut na Corviglia a Diavolezza, 37 minut na Corvatsch a 45 minut na Zuoz. Myslím si, že autem by se všechno dalo zvládnout do 20 minut.