Sjezdovky:
Využíváme hned první lano v 9 hod. na Hochötz. Delší sjezdy do údolí
však za to moc nestojí - č. 9 je zprvu příjemná, svižná, ale v druhé
části jen cesta, a č. 5 je vůbec jen cesta, která by měla mít modrou
barvu. Takže trochu litujeme, že jsme hned nevyužili vrcholového
manšestrového prašanu na sice kratších, ale zajímavějších horních
sjezdovkách. Dobře se dá rozjezdit na č. 1 a 2, které jsou jen asi 800 m
dlouhé, ale široké a poctivě červené pisty. Pak následuje přesun na
levou část, kde je kombinace jen o trochu delších modro-červeno-černých.
Slušný je pak černý sjezd č. 14 k dolní stanici.
Kühtai je zas jiné kafe. Většina sjezdovek má poctivý červený sklon.
Severní strana odpoledne již trochu klouzavá, ale dobré vyžití je na
straně jižní na Hochalteru, kde se spouští různé kombinace asi 2km a
slušně širokých sjezdovek (č. 16, 1, 2, 3, 4, 5). Protější černá
oblast je zklamáním - je sjízdná jen část a i tam občas již vydřeno.
Nejdelší je červený sjezd kolem Dreiseenbahnu.
Sněhové podmínky:
Na to, že jsme ve dvou tisících metrech nad mořem, tak je to poměrně
bída. Paradoxně Hochötz je na tom lépe, i když dojezd k Ötzerbergu (č. 5)
je již jen zasněženým pruhem na lesní cestě. Na Kühtai na tom byly
slušně jižní červené svahy z Hochalteru, kde nahoře i odpoledne podmínky
perfektní, držel prašan, nevydíralo se, díky lehce nadnulovým teplotám
nebyl ani led, držela rovná plocha. Jen asi posledních 300 m již hodně
měklo s tvorbou výrazných muld. Protější strana byla zejména kolem
Geiskogelbahnu dost vyfoukaná, trčely kameny, tráva či borůvčí. Některé
byly raději zavřené, ale i na otevřených občas vydřeno na trávu. Lépe
na tom byl Hohe Mut.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Hochötz má ze všeho trochu: dvě páteřní kabinky ze dvou stran,
moderní sedačky i dvě velmi obstarožní dvojky, nějaká ta kratší kotva.
Kühtai je vybaven moderněji - 2 kabinky, pak odpojitelné bublinové sedačky
či též kratší kotvy.
Zalidněnost:
Na pátek a údajně oblíbené středisko pro Innsbruck je lidí méně,
což umožnovalo svižnější jízdu, zvláště z Hochalteru. Jen dojezd k
Dreiseenbahnu se trochu zahušťoval. Čekání nebylo žádné.
Občerstvení a aprés-ski:
Tentokrát žádné velkokapacitní jídelny, ale pár alpských hospůdek s
běžným rakouským sortimentem.
Doprava do střediska a parkování:
Jelikož jedeme z Ötztalského údolí, tak se nabízí dvě možnosti. Buď
se hned vyvézt kabinkou z Ötzu na Hochötz, což však při touze dojet i na
Kühtai by přineslo logistické svízele, nebo v našem případě volíme
raději 10 km serpentin na Ochsengarten, kde je ráno pohodové zaparkování.
Ve 12 hod. jede skibus dalších 7 km do Kühtai, v 16:15 zpět. Klikatá cesta
byla suchá, žádný velký provoz.