Sjezdovky:
Otevřeno bylo vše kromě lokality u staré dvousedačky, za což patří
areálu velký obdiv. Mít v provozu vysněžené tratě do nadmořské výšky
600 metrů se v tento termín nepovedlo takřka ani severnějším českým
areálům, a když ano, tak jen stěží a na posledních pár dní, zatímco v
Rakousku, kde momentálně hranice alespoň nějak souvislé sněhové pokrývky
leží zhruba okolo 1 400 metrů, jde o opravdový unikát! Navíc zde jsou v
provozu tratě do údolí rovnou dvě.
Páteří areálu je rychlá a krytá šestisedačka, kterou již pohledem do
mapy obtéká takřka bezpočet variant sjezdů různých obtížností, na
jejich šířku nelze říct špatného slova. Zajímavá je lokalita pod
samotným vrcholem, kterou obsluhují dva krátké kotvové vleky. Zdejší
sjezdovky nabídnou členité tratě, avšak bohužel jen v malé délce.
Každopádně odsud lze ale odstartovat nekonečný sjezd do údolí, který
při využití pár objízdných traverzů červené sjezdovky ve spodním
patře areálu docílí úctyhodné délky 7,5 km. Ovšem dostat se zpět na
jeho start vyžaduje využití dvou lanovek a dvou kotev plus nějaký ten
přejezd, takže to taky není zadarmo.
Za zmínku
stojí ještě černá sjezdovka Hannese Trinkla, kde se také občas jezdí
svěťák, jinak rozhodně lepší ze dvou údolních variant sjezdů a v tento
den také v o mnoho lepším stavu než sousední červená. Svézt se lze hned
v několika úsecích skvěle po hranách, "výživná" pasáž je zde pouze
jedna, a to v délce pár stovek metrů.
Sněhové podmínky:
Zde to lze označit jedním slovem za tragédii, k teplotě 17 stupňů v
údolí se postupně více a více přidávalo i slunce a teplota i ve
vrcholových partiích stoupala přes 10 stupňů. To bylo často již moc i na
freeridy s takřka 10 cm pod patou. Někde sníh vyloženě tahal za nohy, jinde
se již dělaly kaluže, našlo se kupodivu ale i pár pěkných úseků.
Nicméně povětšinou hluboká břečka, která mnoho potěšení neskýtala.
Pár hezkých úseků se dalo najít právě třeba na údolní černé
sjezdovce nebo u kotev pod vrcholem. Sněhu je zde ale stále dostatek, hlína
ani kameny se neobjevily nikde.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Komu nevadí zouvat lyže do kabin, nemůže si stěžovat, nicméně i
příznivce "pohodlného" lyžování může těšit, že především údolní
kabinka skýtá možnost opravdu dlouhých sjezdů, takže člověku ani tak
nevadí dole lyžet sundat a v kabince si odpočinout. Jinak je třeba zdržovat
se u šestisedačky, která ale stejně většinu vrcholových svahů
obslouží, případně pak u staré dvousedačky, toho času mimo provoz,
zřejmě z důvodu nedostatku sněhu na přilehlých svazích. Zázemí je zde v
pořádku, toalety se nachází v horní i spodní stanici údolní kabinky,
dále pak v restauracích.
Zalidněnost:
Ač množství aut na parkovišti mohlo od návštěvy odrazovat, v areálu
se lyžaři až překvapivě rozprostřeli a žádné fronty ani zdržování
nebylo na pořadu dne. V lanovkách jsme jezdili sami a kotvy se točily
povětšinou naprázdno.
Občerstvení a aprés-ski:
Nezkoušeli jsme, ale v chatách (především pak na centrálním
"náměstí" skiareálu) to žilo hudbou, probíhala opalovačka na lehátkách
a podobně. Na jedné ze sjezdovek šlo také pro zpestření využít tréninku
skoků do nafukovacího pytle. Výhodou pro lyžaře nehledající přepych či
náročné hlavní chody, je i supermarket Adeg, umístěný hned vedle
nástupní stanice kabinky.
Doprava do střediska a parkování:
Doprava až z údolí Lungau nebyla problémová, ale i tak 2 hodiny zabere.
Parkování je možné na rozlehlém parkovišti u údolní kabinky, vyjet je
ale možné i úzkou klikatou silnicí až do prostředního patra areálu. Zde
je také stále možnost využít upravených běžeckých tratí, a to v délce
přes 4 km. I na spodním parkovišti šlo dopoledne nalézt místo pár
desítek metrů od kasy bez problémů, skoro polovinu návštěvníků zde
nepřekvapivě tvořili krajané.
Cesta do Prahy pak s nulovým provozem i bez rakouské dálniční známky a
využití tunelů za zhruba tři a tři čtvrtě hodiny, navíc velmi pěknou
krajinou samotného začátku alpského hřebene, navrch okořeněnou západem
slunce.