Bormio

Bormio - lyžování

Severní svah Cima Bianca (3 025 m) bičují tratě, jež nejvíce oscilují kolem středu pomyslné stupnice náročnosti, tedy převažují nejrůznější odrůdy červených tratí. Sjezdařskou lahůdkou je trasa z vrcholu Cima Bianca (3 012 m) až do údolí, k branám Bormia, která při troše fantazie skýtá nespočet variant: nahoře se po širokém hřebeni táhnou široké a jen lehce skloněné sjezdové magistrály, z nichž už se ale občas oddělí nějaký ten prudší rukáv. Hlavní proud tratí poté z mezistanice Cimino (2 636 m) nabere na sklonu a než se zanoří do lesa, rozvětví se v několik různorodých variant, z nichž jednou je i závodní trať pro sjezd mužů Stelvio. Již výše oddělený vedlejší proud sjezdovek olíže členitý západní svah hory a lesem se protáhne až na středobod areálu – hotelovou mezistanici Bormio 2000. Známá závodní sjezdovka Stelvio ji míjí a v prostorném lesním průseku klesá až na mezistanici Ciuk (1 600 m), odkud dalšími dvěma „padáky“ dosáhne dna údolí. Jednotlivé varianty sjezdu lze díky množství vzájemných propojek kombinovat tak, že úctyhodný 10kilometrový sjezd celé hory pokaždé absolvujete trochu jinak, a to přesto, že jinak není síť sjezdovek nijak příliš rozsáhlá (celkem 35 km).

Díky MS v alpském lyžování 2005 prošel přepravní park střediska rozsáhlou a efektivní rekonstrukcí, jejímž výsledkem jsou kapacitní přibližovací kabinka a tři expresní a polstrované čtyřsedačky s bublinou, které stačí obsáhnout celý prostor pavučiny sjezdovek.

Aprés-ski v Bormiu čerpá z městských výhod a navíc má i lázeňský rozměr: nedávno zrekonstruované termální lázně nedaleko centra využívají teplých pramenů, prýštících nad městem (u nich jsou druhé, „staré“ lázně), které prý objevili už Římané, když tudy táhli napříč Alpami.

Každý jen trochu neposedný lyžař neodolá tomu, co nabízí ve společném skipasu region Alta Valtellina, jehož je Bormio epicentrem. Po stránce infrastruktury i jistoty a kvality přírodního sněhu vede vysokohorský kotel s bezcelním střediskem Livigno (1 816 m), obloženém po obou stranách přehlednými sjezdovými dálnicemi – výtečnými, ale i trochu monotónními. Jeho 115 km sjezdovek zpřístupňují povětšinou moderní sedačkové lanovky, jak je v Itálii zvykem. Stejně silným lákadlem jako kvalitní lyžování je ovšem i bezcelní nákup cigaret, benzínu a hlavně lihovin. Lehce sportovní ráz sjezdovek převažuje i v Santa Caterině, účelově vystavěném rezidenčním středisku výše v údolí Valfurva, ve výšce 1 740 m n. m. Leží na úpatí stinného, severního svahu Cresta Sobretta, jehož dominantou je velkoryse projektovaná trať pro sjezd žen, obsluhovaná 8místnou kabinkou. Unikátem a pro mnohé nakonec i nejmilejším překvapením je areál San Colombano (dnes nazýván Cima Piazzi, dříve i Valdidentro), jehož vrcholek se krčí o zhruba 500 m níže než jeho okolních konkurentů: bývá ovšem zcela liduprázdné, sjezdovky mají pěkný, rodinně-carvingový střih a díky lesnímu porostu jsou přívětivé i za horšího počasí.