Ötztal - lyžování
Tyrolské údolí Ötztal je ostře vyřezané do třítisícových svahů a napěchované lanovkami, sjezdovkami i lyžaři – a umí ohromit nejen přírodními parametry. Jelikož údolí „vyřezával“ ledovec, jeho dno je ploché, i když úzké. Svahy jsou poměrně strmé, alespoň do výšky 2 000 až 2 500 m n. m., nad touto hranicí se už střídají otevřenější pláně a kotliny. Ötztalské údolí stoupá v několika stupních a mezi nimi jsou plošší patra, na nichž spočívají jednotlivé obce.
Centrem Ötztalu je Sölden (1 363 m), jenž by se
dal označit za velkoměsto lyžařů. Hlavní ulice neustále lomozí, v
podvečer pak duní zdejší apres-ski bary doslova „vycpané“ lyžaři. Ti
se v Söldenu promenují více než polovinu roku a hotely jsou obsazené i v
době, kdy v mnoha střediscích jsou už vleky dávno vypnuté. V Söldenu je
prostě všeho lyžařského hodně – kromě klidu, ten hledejte jinde.
Sölden má z celého údolí nejvíce sjezdovek, které se rozprostírají na
východně orientovaném svahu nad městem. První patro svahu je strmé,
řídce zalesněné a klikatí se jím hlavně užší dojezdy sjezdovek do
údolí. Hlavní terény se rozléhají až nad hranicí lesa, tedy zhruba nad
dvoutisícovou hranicí – zatímco na Giggijochu převládají mírné, jen
místy středně strmé pláně, pod Gaislachkogelem jsou svahy o stupeň
prudší, takže se po jejich spádnici rozbíhají spíš poctivé červené a
černé sjezdovky. Ještě o patro výše se pak rozkládá ledovec, vlastně
dva ledovce, vzájemně propojené tunelem a s hlavním söldenským areálem
soustavou lanovek.
Jednou ze tří hlavních lokalit je Gaislachkogl (3
058 m), třítisícový vyhlídkový vrchol, odkud se spouští dlouhá
červená trať vysokohorského charakteru, ve střední části svahu se pak
rozlévají širokánské a spíš strmější dálnice. Na vrcholu se nachází
luxusní zážitková restaurace ice Q a bondovské muzeum Elements 007.
Giggijoch (2 284 m) je rušný lyžařský bulvár s
dlouhými mírnými až středně strmými dálnicemi ve zvlněném terénu, ze
sedla Hainbachjoch na okraji kotliny se spouští i přehledná černá
trať.
Ledovce Rettenbach- (2 684–3 250 m) a
Tiefenbachgletscher (2 796–3 250 m) nabízejí jak
mírné a široké modré ledovcové pláně, tak načervenalé tratě podél
vleku Seiterjöchl nebo 6sedačky Seiterkar, strmější jsou také krátké
„rozjezdové“ úseky tratí na Tiefenbachu. Velmi strmý je samozřejmě
černý „svěťákový“ hang v dolní části Rettenbachu.
Kromě Giggijochu a ledovce nejsou v Söldenu přirozeně lehké sjezdovky –
ty modré jsou často mírné jen za cenu „šněrování“ svahu zatáčkami.
Výukové hřiště lyžařské školy se soustředí na Giggijoch anebo do
údolí – do söldenské čtvrti Innerwald.
Kdo se vydá na projížďku söldenským areálem podle doporučené
„rituální“ trasy – z Gaislachkogelu přes Giggijoch na ledovec a zpět,
ten může kromě slušných výškových metrů „skalpovat“ i všechny tři
třítisícové vyhlídkové platformy. Na Gaislachkoglu, kde je i neobyčejné
panoramatické WC, dosáhnete po krátkém výšvihu po strmých kovových
schodech malé kamenité plošinky s výhledem hlavně na Ötztalské údolí a
söldenské sjezdovky. Z ledovcové visuté platformy na Tiefenbachkoglu
zhlédnete nejvyšší tyrolskou horu Zugspitze. Nejlepší je ale vyhlídka
Schwarze Schneid, kam se přitom dostane nejméně návštěvníků – je
totiž dosažitelná jedině 20minutovým výšlapem od horní stanice kabinky s
90m převýšení, za což se vám odmění panoramatem od Dolomit přes Ortler
až po Wildspitze. Volně k dispozici je interaktivní dalekohled s názvy
hor.
A Sölden má samozřejmě ještě nepočítaně více atrakcí – od
soutěžního „desetiboje“ Adrenalin Cup přes koncerty na sněhu až po
monstrózní divadelní show Hannibal, která se koná na ledovci každý lichý
rok.
Dva propojené resorty Obergurgl (1 930 m) a
Hochgurgl (2 150 m) si trůní až na konci dlouhého
Ötztalského údolí – ne však jako zapomenutá končina, ale jako
„diamant“, dobře schovaný v krajině třpytivých ledovců a s velmi
luxusními hotely, kde je o poznání klidněji než v Söldenu. Návštěvnost
limituje vysoká cenová hladina zdejších hotelů i relativní odlehlost
střediska.
Svahy jsou v Obergurglu a Hochgurglu – jako v celém Ötztalu – přirozeně
poměrně strmé čili o sytě červené tratě není nouze. Takové bičují
hlavně svah Festkoglu nad Obergurglem. O málo mírnější je jen
širokánské náměstí okolo Festkogl Almu, níže se pak páteřní modrá
trať musí vtěsnat do prostorného traverzu a dolů po spádnici pokračují
jen černé a červené tratě. Okolo „náměstí“ jsou sjezdovky široké
tak, že není vidět z jednoho okraje na druhý.
Nad Obergurglem se tyčí ještě výrazný vrcholek Hohe Mut (2 653 m), z
něhož se rozbíhá prostorná červená sjezdovka, brzy přinucená
nejstrmější pasáž svahu úzce odtraverzovat. Je tak hlavně vyhlídkovým
výletním cílem lyžařů.
I do Hochgurglu, hotelového resortu usazeného na hranici lesa, dopadají
několikeré černé sjezdovky, zatímco ty modré si musí razit cestu
serpentinami. Druhé patro hochgurgelského areálu je ale přívětivější,
neboť do třítisícového Wurmkoglu (3 082 m) je vyhloubená prostorná
kotlina s plošším dnem, které vyplňují mírné carvingové dálnice.
Podél nich se spouští i nová funslope, hravá sjezdovka pro děti s vlnami,
tunely či skoky.
Okraje kotliny, přesahující třítisícovou hranici, jsou ovšem dosti strmé
– podél sedačky Wurmkogl II se řítí černá, podél kabinky Schermer
ostrá červená trať. Nejspodnější patro Hochgurglu ovládají černé
direttissimy podél 6sedačky Grosse Karbahn a níže pak červená
„klikatice“ až do údolí.
Obergurgl se z mnoha důvodů považuje za top resort. Jeho přepravní park byl
sice top moderní už před 20 lety, nicméně zánovní expresní a kryté
sedačky bez polstrování a vyhřívání slouží více než dobře a v
posledních letech se budují prostorné luxusní kabinkové lanovky namísto
původních vleků nebo sedaček (Kirchenkar, Rosskar). V sezóně 2015/16
nahradila 10místná kabinka Kirchenkar dlouhý vlek a později byla
prodloužena ještě o druhý úsek, čímž přibyla nová hřebenová
sjezdovka.
Na obědové posezení láká velká, moderní a útulně luxusní horská chata
s obsluhou na vrcholku Hohe Mut, kde se dá z terasy obdivovat více než dvacet
třítisícovek. Wurmkogl zase zdobí extravagantní bar Top Mountain Star s
ochozem s panoramatickými tabulemi a výhledem až na italské Dolomity.
Útulná a domácká je chata Kirchenkarhütte a rustikální dřevěná
Nederhütte je vyhlášená svými apres-ski večírky. Ceny jsou o něco
vyšší než v Söldenu.
I ta nejnablýskanější lyžařská oblast, jakou Ötztal je, má svá
„obyčejná“ místa – zde jím je menší rodinný areál
Hochötz, který je navíc skipasem a skibusem
propojen s obdobně velkým nedalekým Kühtai.
Hochötz se sice díky dlouhé přístupové lanovce z údolí z obce Ötz (820
m) tváří jako areál s úctyhodným převýšením, ovšem jednotlivé
sjezdovky, usazené v horním patře areálu, si musí vystačit se zhruba 200
až 350 m – o co jsou však kratší, o to pestřejší. Jediná dlouhá trať
s 600m převýšením se úzce prodírá lesem směrem k Ötzu, zpět vás
vytáhne stařičká dvousedačka, kdysi dokonce hlavní přibližovák z
údolí. Sjezdovky jsou roztroušeny do členitého a zčásti zalesněného
terénu kolem vrcholků Brunnenkopf (2 200 m) a Mohrenkopf (2 128 m), takže si
nelze jednoduše z jednoho místa udělat přehled – o to poutavější je ale
prozkoumávání jednotlivých zákoutí. Z centrálního vrcholku (2 020 m) se
nechá snadno svézt do Ochsengartenu (1 538 m), naopak do nejatraktivnější,
ale vzdálenější kotliny Balbach je třeba se pečlivě zorientovat – a
traverzovat, vyjet vlekem a nakonec znovu traverzovat. Členitá horská roklina
Balbach je lyžařsky nejvšestrannější lokalitou Hochötzu – luxusní
krytou 6sedačku Wetterkreuz obtéká prostorná červená sjezdovka s kratší
variantou černého „letmého kilometru“ a lehčí modrou tratí, která
nejstrmější pasáže přetraverzuje, v polovině hlavní sjezdovky si děti
mohou odskočit do lehkého freestylového parkuru s malými skoky a vlnkami
(parkur a poctivý dojezd červené sjezdovky obsluhuje ještě 2sedačka). Z
této rokle vás nad úroveň centrálního vrcholku vrátí 2sedačka, která
skrývá ještě jednu nenápadnou černou variantu, řítící se lesem zpět,
než vyústí do hlavní příjezdové cesty. Vynikající je
„jednohubkový“ slalomový svah Brunnenkopf – širokánská červená
sjezdovka s terénními nerovnostmi, zlomy i přehlednou a pravidelnou
pasáží, v ústraní obíhá ještě varianta, využívaná pro tréninky. Pod
centrálním vrcholkem se rozlévá široké, učebnicově červené náměstí
s lenivou 3sedačkou, od jejíž horní stanice do „náměstí“ ústí jak
strmý rukáv, tak lehčí přípojky. Při pohledu do mapy může lákat
červená sjezdovka do Ochsengartenu, nicméně jde jen o nudný, dlouhý a
úzký přejezd, zpět nahoru se vyvezete muzeální 4místnou kabinkou s
poschoďovými stanicemi a houpavými efekty během jízdy. Jako jediný areál
z okolí má plnohodnotné lyžování „v lese“, což může být
drahocenný úkryt při nevlídném počasí.
Okolo horní stanice kabinek jsou dětské parky a krátké cvičné louky,
modře značenými cestami se dá prošněrovat v podstatě celý areál a děti
mohou zlákat i četné atrakce (zvířátková cesta, dětský freestylový
park nebo divadélko). Rodiče malých nelyžařů zase mohou ocenit
„hodinovou“ školku přímo v areálu. Zpestřením je iglú vesnička, či
spíše „labyrint“, se sněhovým barem.
Velká kapacitní samoobslužná restaurace včetně dětské restaurace (pro
děti z lyžařské školy) se nachází na centrálním vrcholku, okolo
sjezdovek jsou i typické horské chaty. Hochötz je vystaven na „rohu“
údolí Ötztal, takže z vyšších poloh poskytne pěknou vyhlídku do údolí
Inntal, na pohoří Wetterstein a masiv Zugspitze. A má docela výhodné ceny
skipasů, zvláště v porovnání s nesrovnatelně větším Söldenem.
V Ötzu je velké terasové parkoviště přímo pod nástupní stanicí
kabinky, z Ochsengartenu pak jezdí skibus do Kühtai – přesun trvá zhruba
15 minut a linka jezdí každou půlhodinu.
Zimní sezóna v Ötztalském údolí i bez ledovců přesahuje pět měsíců, a dá se tak považovat za velmi spolehlivou lyžařskou adresu kdykoliv v sezóně, zvláště ale na jaře – nepříliš omezený provoz se tu totiž pěstuje ještě hluboko v dubnu. Kromě eldoráda sjezdovek je tu i výtečný freeride nebo relaxační ráj v podobě termálních lázní Auqa Dome v Längenfeldu. To vše se podepisuje pod značnou oblibu oblasti a samozřejmě i vyšší ceny, i když vzhledem k ubytovací kapacitě údolí se dají najít i velmi přiměřené cenové relace. Skipas na 3 a více dnů je společný pro celé údolí.