Sölden

Sölden - lyžování

Hlavním městem údolí Ötztal je Sölden, jež by se dalo označit za velkoměsto lyžařů. Hlavní ulice neustále lomozí, v podvečer pak duní zdejší apres-ski bary doslova vycpané lyžaři. Lyžaři se tu promenují více než polovinu roku a hotely jsou obsazené i v době, kdy v mnoha střediscích jsou už vleky dávno vypnuté. V Söldenu je prostě všeho lyžařského hodně – kromě klidu, ten hledejte jinde.

Sölden má z celého údolí nejvíce sjezdovek, které se rozprostírají na východně orientovaném svahu nad městem. První patro svahu je strmé, řídce zalesněné a klikatí se jím hlavně užší dojezdy sjezdovek do údolí. Hlavní terény se rozléhají až nad hranicí lesa, tedy zhruba nad dvoutisícovou hranicí – zatímco na Giggijochu převládají mírné, jen místy středně strmé pláně, pod Gaislachkogelem jsou svahy o stupeň prudší, takže se po jejich spádnici rozbíhají spíš poctivé červené a černé sjezdovky. Ještě o patro výše se pak rozkládá ledovec, vlastně dva ledovce, vzájemně propojené tunelem a s hlavním söldenským areálem soustavou lanovek.

Jednou ze tří hlavních lokalit je Gaislachkogl, třítisícový vyhlídkový vrchol, odkud se spouští dlouhá červená trať vysokohorského charakteru, ve střední části svahu se pak rozlévají širokánské a spíš strmější dálnice.
Giggijoch má dlouhé mírné dálnice vystélající dno horské kotliny (Rotkogljoch), ale i přehlednou černou trať ze strmějšího okraje kotliny (Hainbachjoch).
Ledovce Rettenbach- a Tiefenbachglet­scher nabízejí mírné a široké modré ledovcové pláně, načervenalá je jen trať podél vleku Seiterjöchl a krátké horní úseky vleků na Tiefenbachu a velmi strmý je samozřejmě také „svěťákový“ hang na dojezdu z Rettenbachu.

Kromě Giggijochu a ledovce nejsou v Söldenu přirozeně lehké sjezdovky – ty modré jsou často mírné jen za cenu vydatného šněrování svahu zatáčkami. Výukové hřiště lyžařské školy se soustředí na Giggijoch anebo do údolí – do söldenské čtvrti Innerwald.

Sölden je vybaven výkonnými, expresními a pohodlnými lanovkami, jediným „úzkým“ místem jsou pouhé dvě přístupové lanovky (Gaislachkogl, Giggijoch), které zásobují celý areál s hodinovou přepravní kapacitou přes 60 tisíc osob – při ranním výjezdu se i přes svou ohromnou výkonnost (cca 8 000 os./hod.) mohou poněkud zahltit. Přesun na ledovec soustavou sedačkových a kabinkových lanovek zabere zhruba hodinu. Oba ledovce jsou kromě vleků obsloužené výkonnými kabinkovými lanovkami, z nichž dosáhnete na většinu sjezdovek – ke kabinkám by mohla směřovat snad jediná výtka: jsou méně prostorné, než si diktuje dnešní komfort. I některé z „bublinových“ sedaček v zimním lyžařském areálu jsou z nejstarší generace, tedy bez polstrování a zvýšené opěrky zad. Sjezdovky jsou rozložené po opravdu velkém území s pěti vrcholy, nicméně přejezdy mezi nimi jsou pohodlné a bez plochých úseků, jen na lesních dojezdech někdy dost zúžené.

Kdo se vydá na projížďku söldenským areálem podle doporučené „rituální“ trasy – z Gaislachkogelu přes Giggijoch na ledovec a zpět, ten může kromě slušných výškových metrů „skalpovat“ i všechny tři třítisícové vyhlídkové platformy. Na Gaislachkoglu, kde je i neobyčejné panoramatické WC, dosáhnete po krátkém výšvihu po strmých kovových schodech malé kamenité plošinky s výhledem hlavně na Ötztalské údolí a söldenské sjezdovky. Z ledovcové visuté platformy na Tiefenbachkoglu zhlédnete nejvyšší tyrolskou horu Zugspitze. Nejlepší je ale vyhlídka Schwarze Schneid, kam se přitom dostane nejméně návštěvníků – je totiž dosažitelná jedině 20minutovým výšlapem od horní stanice kabinky s 90m převýšení, za což se vám odmění panoramatem od Dolomit přes Ortler až po Wildspitze (volně k dispozici je interaktivní dalekohled s názvy hor).
A Sölden má samozřejmě ještě nepočítaně více atrakcí – od soutěžního „desetiboje“ Adrenalin Cup přes koncerty na sněhu až po monstrózní divadelní show Hannibal, která se koná na ledovci každý lichý rok.