Meiringen - Hasliberg

Meiringen - Hasliberg - lyžování

Není snad ve Švýcarsku žádného místa, které by se neumístilo v žebříčku „nej“ anebo jím alespoň nekráčela historie. Údolím Haslital a městečkem Meiringen kráčel Sherlock Holmes, a to v detektivních příbězích Arthura Conana Doyla, což sem dodnes vede nemalé množství Angličanů. Lyžařskou slávu ovšem stíní sousední jedinečná oblast Jungfrau.

Městečko Meiringen na dně údolí Haslital je díky secesním stavbám dokonalou kulisou doby Belle Epoque – z jeho dřívější podoby Meiringenu se nedochovalo nic, neboť dvakrát krátce po sobě lehl popelem. Zlatá éra rozvoje turismu koncem 19. století přiváděla do kouzelné švýcarské krajiny zástupy zejména britských turistů, díky nimž v horách rostly luxusní hotely, či spíše paláce – jedním z nich je Parkhotel du Sauvage přímo v centru Meiringenu, jehož tehdejší majitel podle románu Holmesovi a Dr. Watsonovi poradil vycházku k osudnému vodopádu. Ve vodopádu Reichenbahfall měl slavný detektiv najít smrt při údajné potyčce se svým úhlavním nepřítelem Moriartym, „Napoleonem zločinu“. V Meiringenu má Sherlock Holmes muzeum i sochu a pravidelně sem dojíždějí jeho přiznivci. Jeho příběhy jsou více než 100 let staré, ale nesmrtelné – jako sám detektiv. Jeho autor, Conan Doyle, byl jedním z nejvěhlasnějších hostů na počátku turistického věku Meiringenu – stal se tu z něj nadšený turista a prý i lyžař, což mělo v tehdejší Británii značný reklamní efekt. Slavným „žákem“ zdejší horolezecké školy, jedné z prvních na světě, byl i Sherpa Tenzing, který spolu s horolezcem Edmundem Hillarym stanuli jako první lidé na vrcholu Everestu.

Nad Meiringenem se rozkládá „šedesátikilo­metrový“ lyžařský areál rodinného charakteru, který je zastíněn sousedstvím mnohem známějšího a mnohem většího Jungfrau – charakterem terénu i panoramatičností jsou si ale docela podobné. Jako všechna střediska ve Švýcarsku je i Meiringen Hasliberg, jak zní jeho oficiální název, místem zaslíbeným všestrannému zimnímu pobytu – jedni členové rodiny mohou lyžovat, jiní vandrovat po vycházkových cestách a na oběd se mohou všichni potkat v jedné chatě.
V budoucnu se rýsuje i zajímavý potenciál lyžařské expanze. V plánech je totiž propojení zdejšího areálu s „třicetikilome­trovým“ Melchsee Frutt, jehož lanovky šplhají po odvráceném svahu jednoho ze zdejších vrcholů (Glogghüs). Melchsee Frutt se pak může spojit i s Engelbergem přes sedlo Jochpass, čímž už by vznikla malá švýcarská „Tři údolí“ s necelými 200 km sjezdovek.

Zdejší lyžařský areál se rozlehl v kotlinách a na hřebenech nad městečkem Meiringen a horskými osadami souhrnně označovanými jako Hasliberg. Sjezdovky jsou široké tak akorát a nejsou ani zvlášť zplanýrované, takže kopírují přirozené terénní vlny a zlomy – to jim přidává na členitosti i na atraktivitě.
Terén se dá pomyslně rozdělit do čtyř pater, která mají dvě až tři přirozená centra. První, nejníže položené patro je vlastně nelyžařské, tvoří jej skalní práh, který překonává visutá kabina a spojuje tak Meiringen s hasliberskou osadou Reuti.
Druhé patro tvoří hlavně dojezdy tratí po loukách do jednotlivých osad Haslibergu, ale je prošněrované – jak je ve Švýcarsku běžné – i zimními vycházkovými cestami.
Třetí patro je zalesněné a jeho centrem je Bidmi, slunečná a mírná mýtina se cvičnými svahy, hřištěm a dětským parkem. Zvrchu sem pak stékají subtilnější, převážně lehčí sjezdovky.
Hlavní, čtvrté patro se rozpíná nad hranicí lesa a je nejmohutnější a nejvíce sjezdovek se soustředí právě do něj. Jeho základnou jsou louky Käserstatt a Mägisalp – v okolí Käserstattu dominují méně náročné terény, nad Mägisalpem je terén strmější a členitější.
Z vrcholku Hochsträss proudí na Käserstatt trojice červených sjezdovek, obsloužených krytou 6sedačkou, z pahorku Hohbiel je pak doplňují ještě dvě krátké červené. Stranou na louku Balisalp odtud odtéká pohodová modrá s kotvou a lesem do mezistanice Bidmi a Lischen se provrtává nenáročná červená.
Z Mägisalpu se po severním svahu šplhá kabinková lanovka na vrcholek Planplatten, kvůli vyhlídkové věži přejmenovaný na Alpen tower – dolů se řítí dvě sytě červené sjezdovky a jedna dálniční černá, po odvrácené straně hřebene pak opuštěným údolíčkem klesají ještě dvě výletní červené sjezdovky. Dvě navazující sedačky zpřístupňují z Mägisalpu obrovský kotel pod vrcholem Glogghüs – spodními partiemi se prosmýká svižná červená sjezdovka, horní partie jsou hlavně off-pistové, ale lyžaře odvádí i tranzitní červená hřebenovka na Hochsträss, odkud se odděluje černá, zčásti serpentinovitá a zčásti přímá a strmá trať zpět k Mägisalpu.

Sněhově je oblast zásobena ze severních směrů, naopak jižní vítr přináší fénové oteplení s mizejícím sněhem.

Na romantický oběd i posezení se skleničkou láká dřevěná chatka Gummenalp na opuštěné sjezdovce z Planplattenu směrem na Bidmi.

Hlavní přepravní osou je kabinková lanovka z Reuti přes Bidmi na Mägisalp, odkud se ještě rozbíhají sedačkové lanovky do nejvyšších poloh. Vedlejší osu pak tvoří kabinka Twing – Käserstatt, na niž navazuje sedačka na Hochsträss. Hlavní přepravní tahy jsou postavené z moderních kabinkových a krytých nebo expresních sedačkových lanovek, na okrajích slouží i vleky. Členitý terén se bohužel neobejde bez přejezdových cest a plochých dojezdů, v okolí Mägisalpu pomáhají na dojezdech tratí i provázkové vleky, překonávající ploché úseky nebo mezery mezi lanovkami. Provozní dobu ocení lyžařská ptáčata – lanovky jezdí už od 8 hodin. Asfaltové parkoviště na dně údolí v Meiringenu se nachází zhruba 200 m od stanice lanovky a je za poplatek.

Z vrcholových partií je pohádkový výhled do údolí Haslital a na jezero Brienzersee s Interlakenem, přehlédnout se nedá ani skalní masiv Wetterhornu a za ním se vypínající kolmá stěna Eigeru, v dálce pak i Mönch nebo Finsteraahorn, nejvyšší vrchol Bernských Alp.

Neortodoxní lyžaři mohou podniknout výlet na sněžnicích údolím Rosenlaui, jímž lze povyjet autem směrem k sedlu Grosse Scheidegg. Údolí je v podstatě pusté, cestou minete jen luxusní letní hotel, který původně sloužil jako „ozdravovna“. V době rozkvětu turismu před 100 lety to ovšem vypadalo jinak – údolí měly zaplavit turisté díky odvážným projektům lanovek i železnice. Válka, ale i spory tehdejších obyvatel tomu nakonec učinily přítrž. Jedna z lanovek měla vést na vrchol Wetterhorn, přičemž počátkem 20. století byla zprovozněna první sekce (šlo o první visutou lanovku ve Švýcarsku). Během 1. světové války přerušila provoz a obnovena už nikdy nebyla.

Meiringen má i svou cukrářskou specialitu – Meringue. Jedná se o pěnovou „pusinku“ ze 16. století (královna Alžběta I. ji pojmenovala „kiss“), která se odtud rozšířila do celé Evropy.

Z Meiringenu je to plochým údolím kolem jezera Brienzersee jen půl hodinka do Interlakenu, známého turistického letoviska na úpatí Jungfrau.