Pád Železné opony – konkurence

Do Listopadu 89 naše areály fungovaly v situaci, kdy poptávka na deformovaném trhu převyšovala nabídku. Z poklidu nuceně neradostného zahnívání byla naše střediska zlomově vržena na pospas špičkové mezinárodní konkurenci. Asi jako kdybychom vyslali snaživé amatéry do Ligy mistrů. Náš lyžař najednou to, co znal nejspíš z obrázků, zažíval skutečně. Z malých českých hor, spíš kopečků, se octl ve velehorách nesrovnatelných parametrů o rozloze mnohem větší než Československo (220 000 km2), kde jen plocha upravovaných tratí – 920 km2 převyšovala rozlohu celých Krkonoš. Všechno obsluhovalo na 12 000 lanovek a vleků. Jen v nejbližším Rakousku čekalo osm ledovců, přes 3 000 lanovek a vleků a 22 000 km sjezdovek. (U nás jediná novější dvousedačka a nějakých 800 vleků, ale se 450 různými majiteli.) Ale nejenom to. Čistá a úpravná země. Dokonalá infrastruktura. Zavedená a dobře fungující turistická mašinérie, kde na pohled všechno fungovalo a bylo promyšlené v hostův prospěch. To je nutný šok, asi jako když vám přijdou říct, že jste neočekávaně zdědili sto milionů.

Pád Železné opony – změna společenských poměrů

Se všemi důsledky asi faktor nejdůležitější. Všechno možné dostávalo nové vlastníky. Okolnosti pamatujeme, bolesti transformace rovněž. Ojedinělý nevyzkoušený proces přinášel řadu problémů, které u zahraniční konkurence nikdy neexistovaly. Také tam bylo nutné modernizovat, likvidovat muzeální jednosedačky, spojovat. Ale vše se dělo ve stabilizovaných vlastnických poměrech, nikde v Alpách se nemusel současně „budovat kapitalismus“. Důsledky ovlivňují náš horský byznys dodneška a ještě dlouho budou.

Evropská integrace

Po otevření hranic postupně následovalo začleňování do Evropy (NATO, EU, Schengen). Klasické bariéry mizely a lyžaři si zvykali nasednout do auta a jet, časem i jen s občankou a bez celnic. Evropská integrace urychlila (do)stavbu dálnic. Nic nemohlo alpskou konkurenci přiblížit víc.

Carving

V polovině 90. let zasazuje spiknutí zákeřnou ránu z nečekané strany. Mohutný nástup carvingových lyží přímo křičí po prostoru na sjezdovkách – tedy po tom, čeho se v našich malých horách nedostává přímo zoufale.

Freeriding

Souběžně se rozvíjejí i stále širší lyže do terénu a prašanu. S jejich zdokonalením a zkřížením s carvingovými si netušenou popularitu získává freeriding. Není to sice záležitost masová, ale stále více lyžařů si alespoň chce vyzkoušet pár obloučků „mimo“. V Alpách jsou možnosti ohromující, u nás za takové zakázané ježdění hrozí sankce. V Alpách lze zažít čerstvý sníh i na sjezdovkách, u nás jej skoro vždy stačí ráno rolby zahubit.

Globální turistika

Zatím jsme sotva v polovičce výčtu morových ran. Svět se začal smrskávat, letecká doprava přestala být výjimečným luxusem. Expandoval turistický průmysl v exotických zemích. I my jsme se přes Bibione a Řecko dopracovali do Tuniska a Egypta, poté i Thajska. I nás zasáhl fenomén zimních exotických dovolených. Loni tak už cestovalo 120 000 lidí, z toho 80 procent v zimě. Člověk, který si v zimě dopřeje Karibik nebo Emiráty, už asi nebude mít moc velký zájem trávit další týden dovolené na lyžích v Česku. Některý vyměnil nejistotu zimního pobytu za teplo, jiný si vyrazí spíš do Alp.

Ekonomika, práce, mzdy

S nástupen kapitalismu k ožebračení českého lyžaře nedošlo. Průměrná mzda neustále rostla. Někteří si naopak hodně polepšili, vydělali peníze a zvýšili svoje nároky. Jiní sice museli počítat, ale právě tohle se naučili velice dobře. Za pochodu jsme zvládali zásady fungování v tržním prostředí, naučili jsme se znát hodnotu peněz a zvažovat, co za ně pro sebe můžeme získat. Nabídka byla najednou závratná. Bylo třeba víc pracovat, volného času bylo méně, a tak se i méně jezdilo na hory. Začali jsme zvažovat kvantitu a kvalitu. Požitek v Alpách nám začal stát i za vyšší náklady.

Ceny a kurzy

Těžkou ranou pro naše hory byl i vývoj cen a kurzu koruny vůči cizím měnám. Začínalo se s pokřivenými cenami při třítisícových socialistických platech. Z necelé stovky za den vyšplhal denní skipas na maximum 350 Kč v polovině 90. let. To odpovídalo nejdražšímu Rakousku se 450 šilinky, v tehdejším kurzu 1 170 Kč. Tehdy opravdu byly Alpy několikrát dražší a Česko mělo výhodu dostupnosti i cenovou. Koruna postupně zpevňovala. Ještě před zavedením eura v lednu 2002 byl kurs 1:38, v době zavedení asi 32 Kč. Jistě si pamatujete, jak jsme ceny násobili 30. Od roku 2003 ale koruna posiluje ročně o 3 až 5 %. S výkyvy na 23 Kč (léto 2008) a naopak 29,60 (únor 2009) ji dnes máme zhruba na 25 korunách za euro (léto 2010). Mezitím ceny v Alpách postupně velmi mírně rostly. Toto zvýšení nám ale silnější koruna bohatě kompenzuje. Nejdražší skipasy v Rakousku a Itálii nás dnes přijdou na méně než oněch 1 170 korun. Jsou pro nás dnes levnější než kdykoliv dřív. Naopak u nás ceny rostly. Z oněch špindlerovských 350 Kč (1995/96) na dnešních 700 korun. Lze tedy říct, že jízdné u nás zdražilo až dvojnásobně, kdežto v Alpách pro nás vlastně vůbec. Jízdné v našich areálech je absolutně pořád nižší, ale jednak už ne o tolik, jednak zákazník hodnotí i jiné faktory než samotnou částku.
Zlevnění eura samozřejmě postihuje i další služby, především ubytování a stravování.
Při vší ošidnosti statistického průměru je k tomu všemu třeba přidat i již zmíněné průběžně rostoucí mzdy.

Informace a komunikace

Ještě v 90. letech býval ternem alpský atlas jako zdroj informací. Jeho majitel platil za znalce a poučoval. S nástupem internetu se vše zásadně změnilo. Vše je dnes na netu, plánky, ceníky, webkamery, neformální zkušenosti, diskuse. Naprosto jednoduché je objednat ubytování. Zákazník je stále informovanější a emancipovanější.

Zkušenosti

Za skoro 20 let už většina zanícených lyžařů navštívila zahraniční hory tolikrát, že si udělali vlastní obrázek a hodnocení. Orazili se, ztratili ostych, lépe se v zahraničí domluví, mnohé si vyjednají předem emaily. Mnozí už mají svoje místa a lyžování v nich patří k jejich rituálům.
Toto samozřejmě platí ještě víc i pro tuzemsko. Tam zase máme chalupy, známé, staré vzpomínky. Ale málo platné, Alpy nemalou část lyžařů odlákaly. Už po sezóně 2003/04 SPLV varoval: téměř 70 % českých lyžařů strávilo svou zimní dovolenou v zahraničí. (730:370 tisíc)

Marketing

Fungující lyžařský byznys v Alpách znamená i perfektní marketing. Štědře dotované organizace jako Österreich Werbung či Schweiz Tourismus u nás dokázaly dobře rozhodit sítě. Pamatuju, jak sem v polovině 90. let najela celá generalita Dolomiti Superski a udělala velkolepou prezentaci na působivém Žofíně.
U nás si, obrazně řečeno, dlouho každý maloval svoje cedulky u cesty s amatérskými výkřiky. Vše bylo roztříštěné, atomizované, snažil se snad jenom SPLV, jinak pořádná propagace domácích hor dlouho vlastně neexistovala.

Média

Silnému okouzlení nabídkou Alp podlehla v 90. letech i média. Ať už upřímně či s podporou příjemných cest pro redakce tehdy velmi zdůrazňovala přednosti Alp a stavěla je do kontrastu s rozvojovou realitou Česka. Dneska už si nemyslím, že jejich role byla tak osudová; téma i díky informovanosti, zkušenostem a internetu vyčpělo. Bez ohledu na to, jak jejich tehdejší roli hodnotíme, byla to okolnost, kterou zahraniční konkurence neznala a přitom jí pomohla.

Podpora seshora

Sdružení horských podnikatelů vždy upozorňovalo, že investice do turistického ruchu jsou v konkurenčním zahraničí silně podporované (nízká až nulová úroková sazba, výše půjček). To u nás neexistovalo, vláda výhody této skupině podnikatelů výslovně odmítla. Bez ohledu na to, jak tyto přístupy hodnotíme, to byl nesporně další hendikep našich hor.

Ochrana životního prostředí

Tento fenomén nabýval v celém světě síly postupně. V dobách, kdy ještě tzv. zelená lobby neexistovala, zvládly alpské země vybudovat svou lyžařskou infrastrukturu v rozsahu, kvůli němuž tam dnes rádi jezdíme. V 90. letech tak už nemusely moc expandovat, nýbrž převážně modernizovat a obměňovat. Alpy mají dostatek kvalitních terénů mimo chráněné zóny, v našich malých horách na takové větší areály skoro nemůže nenarazit. Když se u nás noví majitelé ustanovili, rozkoukali a sestavili plány rozvoje, ocitli se v situaci tvrdé ochrany životního prostředí. Lapidárně a z pozice horského byznysu řečeno, co už stálo, bylo, a co nebylo, už většinou nemělo šanci vzniknout. Dobu, kdy se i u nás dalo něco dalšího postavit, naše horská střediska propásla. Jinak jsme možná mohli podle francouzské studie SETRA z počátku 90. let mít propojené celé Krkonoše ve stylu Tří údolí. Stav dokresluje názor KRNAPu: „Nemyslím si, že prioritou by mělo být propojování areálů přes kopec,“ řekl ředitel v r. 2004.
A zase, bez ohledu na hodnocení takového přístupu, to byl hendikep.

Muselo to být?

Když si to tak všechno sečteme, je skoro s podivem, že naše hory tuto sérii ran vydržely a přežily. Jistě, napomohla jim k tomu tradice, blízkost, nakonec i ty ceny. A ohromné investice, jimiž se hodně povznesly, i lepší a bohatší služby. Ale soupeř byl opravdu těžká váha, zkušený a zdatný, měl řadu trumfů. Nakonec se ale zdá, že se obě strany mohou uživit. Naše hory jako určitá záloha, přítel pro všední dny, Alpy jako slavnost. Asi jako si jedeme užít k moři, ale i tak se chodíme vykoupat do rybníka. Podobně jako leckde jinde nejspíše nepřežijí všichni, ale to už je podnikání.
Že to všechno u nás mohlo být lepší a naše střediska mohla být dál, než jsou? Určitě ano. Jenže co jste mohli čekat v situaci překotné změny vlastnických poměrů s privatizacemi, o jakých loni psal Vít Moudrý? Na horách, kam se tehdy natáhla řada šíbrů, veksláků a krátkodobých kořistníků, u nichž byly budování a perspektiva na posledním místě? Kde s nabytými majetky vyrašilo plno závisti a nepřejícnosti a doplnilo mnohde tradiční lokální šovinismus? A vše se propletlo s programy a zájmy nových politických stran a jejich místních členů?
V tragikomické situaci, kdy například antimonopolní úřad projednával SKI Pec, protože ovládala příliš mnoho vleků?
Bylo vůbec reálné předpokládat, že vše mohlo dopadnout lépe? Jistě mohlo, vždyť ještě roku 1994 psal Moudrý: „Máme jedinečnou možnost vyhnout se chybám v oblasti komplexu poskytovaných služeb a vzájemné spolupráce v rámci regionu nebo dané oblasti.“
Snad to byla naděje až příliš optimistická. Za předchozích padesát let a jejich důsledky tvrdě platíme zdaleka ne jenom v lyžování. A jsme my sami opravdu o tolik lepší než naše hory a lidé v nich?
To už jsou ale jiné kapitoly.

Tento článek byl převzat z časopisu SNOW 57, který vyšel 11. 11. 2010.