Malé opakování

Lyžařský výcvik na základní, nebo i později na střední škole je důležitým prvkem ve výchově budoucího platícího lyžaře. Při pobytu na horách si děti vytvoří vztah ke sportu v přírodě, k horskému prostředí, a byť to možná bude jejich jediný výlet na hory v dětském či pubertálním věku, zůstane minimálně vjem, kontakt, či vzpomínka, na které lze navázat v dospělosti. Do hor se pak tytéž dospělé děti vracejí s přáteli, s celou rodinou a hlavně třeba v jiné finanční kondici, než ve které byli jejich rodiče, kteří jim mohli umožnit jen jeden jediný pobyt za celé dětství.

K uskutečnění takového školního výletu je zapotřebí podpory státu i podpory vlastníků areálů. Stát dává ruce pryč a nechává ve směrnicích pro vzdělávání lyžařské výcviky jako dobrovolné, aby nemusel vydat nějakou tu korunu navíc, a naopak provozovatelům areálů zvyšuje sazbu DPH, místo aby je v nelehké době podpořil. Provozovatel pak argumentuje tak, že nemůže dětem na školních kurzech poskytnout větší slevu, neb sám musí vydělat. Není to úplně pravda, vleky se točí od devíti do čtyř tak jako tak, a zda mám, nebo nemám 50 dětí týdně, byť za velmi dotovanou cenu, je znát. Ale hlavně by si vstřícnou cenovou politikou vychovával své budoucí klienty. Jenže pokud tak nečiní, snadno se může stát, že za několik let bude jeho areál zet prázdnotou. A kdo na to nakonec doplatí? Přece stát. Do státní kasičky přestanou téci korunky z horského byznysu. Kruh se tedy uzavírá, stejně jako v mnoha dalších případech „vychovatelů“, které si dnes představíme.

Kdo dále vychovává platícího zákazníka?

Pokud se lyžařský výcvik z finančních důvodů neuskutečňuje, jeho úlohu často supluje lyžařská škola. Tedy i ona je jedním z „vychovatelů“ budoucího zákazníka. Jenže ani lyžařská škola to v zemích českých nemá lehké. Až na výjimky panuje mezi českými provozovateli areálů názor, že provozování lyžařské školy je velmi výnosný obchod a tudíž je třeba lyžařské škole nastavit dostatečně restriktivní podmínky a často i nestandardní cenovou politiku. Při velké migraci v řadách instruktorů lyžování, z nichž valnou část tvoří studenti přijíždějící na hory za prací jen na některé části sezony, je nemyslitelné pořídit každému instruktorovi celosezónní permanentku s fotografií. Lépe řečeno, myslitelné to je pouze v případě, že by její cena respektovala význam lyžařské školy pro lyžařský areál tak, jak je tomu v zahraničí. Současná cenová politika všech větších areálů je ovšem spíše opačná. Přenosné celosezónní permanentky jako řešení migrace instruktorů v lyžařských školách sice situaci řeší perfektně, nicméně s velkými restrikcemi a hlavně za dvou až trojnásobek ceny standardní celosezónní permanentky. A na to už dnes nemá šanci lyžařská škola pořádně vydělat. Z ceny výuky odvádí plat instruktorovi, poskytne mu zdarma nebo za dotovanou cenu ubytování, obleče ho, koupí permanentku, a aby měl nakonec vůbec co dělat, investuje do propagace, vybavení dětských školek, či nájmů za kanceláře. Místo, aby lyžařské školy provozovatelé areálů hýčkali, neb jim poskytují služby, přivádí platící zákazníky a hlavně vychovávají další, snaží se na nich spíše vydělat a kromě nesmyslných cen za permanentky často žádají i přemrštěné částky za pronájmy pozemků k výuce, nebo dětských parků, které nakonec stejně zainvestuje nějaký výrobce dětského perníku, jogurtu, nebo čokolády. Výsledek je jasný. Vyšší ceny výuky, méně učících se, méně prodaných permanentek, méně budoucích klientů, menší zisk.

Podpora závodního lyžování

Bohužel i tady je zakopán pes. To, že je podpora závodního lyžování na všech věkových úrovních mizivá a peníze organizací k tomu určených mizí z větší části v platech funkcionářů s často nerozklíčovatelným posláním, je prostě stará pravda. Ale co na to lyžařské areály? Čím dál častěji slýchávám argument: „Ten manšestr je pro lidi, ne pro vás“. Přitom se jedná většinou pouze o vyhrazení menší části sjezdovky, navíc v ranních hodinách, aby mohly budoucí olympijské naděje trénovat. Ale velké areály pod novými provozovateli nechtějí o závodících dětech ani slyšet. A když, tak jen za nestandardních podmínek ve formě přemrštěných nájmu za tréninkovou sjezdovku. Stejné je to i se závody. Výsledkem tohoto přístupu je nakonec i pořádání Mistrovství České republiky žáků na rakouském Hochfichtu. Ten přišel s dobrými podmínkami, kvalitně připravenými tratěmi a bezproblémovými možnostmi tréninku. A jsme zase u počtů. Závodní lyžování je specifickým vzorkem dětské klientely, ale počet závodících předžáků, žáků, starších žáků, nebo juniorů není zas tak malý. Navíc početný ansámbl rodičů a trenérů, platících a utrácejících, není při víkendových závodech vůbec zanedbatelný. Pointou je ale spíše to, že závodní oddíly opět suplují chybějící lyžařské výcviky, nebo lyžařské školy, kde by rodiče při platbě za instruktora na celou sezonu pravděpodobně trochu bojovali s cenou. Oddíly prostě vedou malé i větší děti ke sportu, lásce k horám a vychovávají tak budoucího platícího hosta. Dětí, ze kterých vzejdou opravdu úspěšní dospělí závodníci, je naprosté minimum. Ale ze všech se stanou pravidelní návštěvníci hor s velmi blízkým vztahem k zimnímu sportu samotnému a k místům, kde dříve závodily.

Ale vše má ještě jeden rozměr. Jak důležité jsou vzory, hrdinové sjezdových tratí, jaké jsou marketingové hodnoty závodníků zvučných jmen a jaký mají jejich tváře vliv třeba na prodej vybavení? Když se časem přestanou objevovat noví Bankové, Trejbalové, Krýzlové a Záhrobské, špatně se bude prodejcům vnucovat nové vybavení kupujícím, kteří budou postrádat své idoly a jejich vítězství. I to je součást horského byznysu a příjmu do státní kasičky.

Děti zdarma

Nemám k dispozici přesnou statistiku, ale zamyslím se logicky a vy to můžete udělat se mnou. Kolik dětí ve věku 0–3 roky lyžuje? A kolik ve věku 0–5 let? V obou případech je jasné, že to nebudou v českých podmínkách desetitisíce. Děti do 3 let sotva začínají, děti kolem čtyřech, pěti let věku už lyžují, ale moc jich také není. Je to často věk, kdy vůbec poprvé přichází třeba do lyžařské školy a začínají objevovat kouzlo zimního sportu. Tudíž nechat děti do 3, nebo 4, nebo třeba i 6 let lyžovat ve svém areálu zdarma je nejen gesto, které mě nic nestojí, ale i jednoduchý marketingový trik. Většina provozovatelů toto naštěstí dobře chápe a v různých podobách, třeba s podmínkou zakoupení alespoň jedné rodičovské permanentky, nechávají ty nejmenší brázdit jejich svahy gratis. Najdeme ale i výjimky? Zřídka, ale když, tak rovnou ve velkém. Jeden z největších českých provozovatelů ve svém ceníku synonymum „děti – zdarma“ dokonce zcela vytěsnil. Pokud máte nadané dvouapůlleté dítko, nezbývá, než mu koupit stejný lístek jako desetiletému.

Všude dobře, jen doma blbě

Nechci jen škarohlídsky nadávat, že všude to jde, jen u nás to nejde. Nebyla by to pravda. Ale v otázkách podpory „vychovatelů“ a výchově nové klientely by se někteří naši provozovatelé opravdu měli porozhlédnout po okolí. Podíváme se tedy, jak jinak, do sousedství nejbližšího, tedy do Rakouska.

Hned poté, co rakouská ekonomika zaznamenala v posledních letech trochu menší příjem z horského byznysu do své kasy, zavedlo místní Ministerstvo sportu povinné lyžařské výcviky. Stát je dotuje, hory se zaplní, děti něco ze svého kapesného na kopci také nechají a vztah k horám se utěšeně začíná tvořit.

Učitel lyžování budiž v Rakousku pochválen, neb právě on se po většinu dne stará o pohodlí hostů a jejich dobrý dojem z místa, které si ke své dovolené vybrali. Má tedy nárok na skipas téměř nebo zcela zdarma, ať už přijel pracovat na týden, na dva, nebo na celou sezonu. Lyžařské školy jsou za hranicemi logicky vnímány nejen jako „vychovatelé“, ale i jako jeden z článků nekonečného řetězce služeb, díky kterému hosté přijíždějí. Lyžařský areál bez služeb je stejně k ničemu, jako služby bez lyžařského areálu. Lyžařské školy jsou navíc jedním z důležitých subjektů, které nové hosty do areálů samy získávají a přivádějí.

O závodním lyžování se v Rakousku bavit netřeba. Je mu tam podřízeno mnohé a místní výrobci lyží moc dobře vědí, jak jsou na svých hvězdách závislí. A děti zdarma? Do šesti let zcela běžně, leckde i do deseti. Proč asi našim provozovatelům mizí rok od roku více a více hostů za hranice? Areál moc dobře ví, že co rodič ušetří na permanentce pro dítě, nechá s mnohem větším klidem někde jinde. Možná to tentokrát nebude zrovna do peněženky provozovatele, ale do kasírky majitele horské restaurace. Ale to je v důsledku jedno. Jeden bez druhého se mají oba bídně. A to u nás ještě mnoho účastníků horského byznysu bohužel stále nechápe…

První díl zamyšlení nad lyžařskými školami čtěte v článku Sněženky a machři 1!