V minulé sezóně vlivem příznivé zimy přijelo do českých hor v meziročním srovnání o 10 % více návštěvníků. Provozovatelé tuzemských skiareálů by proto neměli usnout na vavřínech, ale stále hledat možnosti, jak přitáhnout do svých areálů více turistů.
Nízká nadmořská výška
Překážky, před nimiž stojí, jsou celkem tři. První je nízká nadmořská výška našich hor a omezená velikost zimních středisek. Sjezdovky nikdy nedosáhnou délky obvyklé v Dolomitech nebo rakouských Alpách. Kdo se chce kochat pohledem na skalnaté štíty hor nebo nehodlá sjíždět stále stejný, krátký svah, vyrazí do zahraničí. S tímto objektivně nejde nic dělat.
Výskyt Čehůnů
Dalším problémem českých hor, je hojný výskyt Čehůnů. Jde o zvláštní druh lidí, kteří ostatním znepříjemňují pobyt na horách. Vyznačující se předbíháním u vleků, bezohledností k ostatním lyžařům a poleháváním uprostřed sjezdovky, kde si koledují o zaseknutí lyží do hlavy nebo ledvin. Problém samozřejmě bude mít ten, kdo do nich najede. Chování Čehůnů, hlavně kvůli obavám o bezpečnost dětí, odrazuje spořádané turisty od pobytu v Česku a vede k jejich odlivu do zahraničí.
Úroveň místních služeb
Zásadní brzdou tuzemského turistického rozvoje je ale tristní úroveň místních služeb. Parkovací plochy u sjezdovek jsou často placené a hlavně je jich nedostatek. U vleků se 24 let po revoluci stále tvoří fronty a provozovatelé neprojevují snahu, alespoň technickými prostředky, řešit předbíhání Čehůnů. Zřejmě čekají, že si lyžaři vše vyřídí mezi sebou, pěstmi a špicemi hůlek. Některé areály stále vydávají skipasy opravňující vyvolené k přednostní jízdě před plebsem. Českým koloritem je přidrzlá obsluha vleků, která nepodá a neodmete sedačky, a i když vidí děti, lanovku nezpomalí. Vlekaři jsou zalezlí ve svých boudách nebo se opírají o zábradlí, zevlují a čekají asi na noční pařbu s kursem studentek. Lyžařské svahy jsou neupravené, a že by někdo jezdil rolbou přes noc, aby ráno byl všude menšestr? Jak pravil klasik, „kruci, přeci nejsme stroje“. Okolo sjezdových tratí stále chybí záchytné sítě a zábrany, nikdo přímo na sjezdovce nedbá na dodržování pořádku a eliminaci opilců. Za to se provozovatelé vleků v minulé sezóně zaměřili na znemožnění přeprodávání permanentek. Razí zásadu „když už si to u nás hlupáčku koupíš, tak nám neutečeš“ a za tímto účelem bezostyšně nakládají s osobními údaji zákazníků.
Na rozdíl od Česka jsou v zahraničí samozřejmostí čisté, navoněné, prostorné toalety, kde hraje hudba, a to v dostatečném počtu a k použití zdarma. Když se chcete najíst, restaurace mají ceny zahraniční, ale úroveň uboze tuzemskou. Kolem se plouží zachmuřený personál, z kterého vyzařuje znechucení z práce, kterou dělá. Naproti tomu v Itálii na vlastní oči vidíte, jak sám majitel sbírá na zemi cigaretové špačky nebo po hostech uklízí použité nádobí a přitom si zpívá. V Česku je pravidlem, že „správný“ hostinský (ani jeho rodina) v hospodě nepracuje, ale pouze si chodí pro peníze. Své podnikání zároveň staví na omylu, že zaměstnanec sám ví, co má dělat. Stačilo by přitom ze strany majitelů trvat na dodržování několika zásad, jako „při příchodu zákazníka pozdrav“, „usmívej se“, „dívej se do očí“, „buď oblečený ve firemním stejnokroji“, „slušně se rozluč“, „v práci nediskutuj se známými a netelefonuj“.
Jinak průměrná cena celodenního lyžování v rakouských Alpách nebo Dolomitech se pohybuje okolo 1 000 korun a dítě do 6 let je většinou zdarma. Součástí skipasu jsou často i další atrakce, jako bruslení, vstup do lázní či snowparky. Každý nechť si srovná, kolik platil za denní permanentku v Česku.
V zahraničí samozřejmě také narazíte na popsané problémy, ale četnost výskytu je daleko nižší. Po vyhodnocení ceny, úrovně poskytovaných služeb a bezpečnosti, jsou české hory zatím alternativou pro lyžování na stráni za domem, ale nic více. A jet do Špindlerova Mlýna, přesněji českého Soči, aby člověk viděl „celebrity“ a politické mafiány, tak to je lepší vyrazit na výlet přímo s cestovní kanceláří CorruptTour.
Daňoví poplatníci platí státním úředníkům nejrůznější obskurní programy na tzv. podporu cestovního ruchu. Pokud ale součástí tuzemských služeb nebude pozdrav a úsměv, je všechno zbytečné.
Takže milí provozovatelé tuzemských lyžařských areálů, obchodů a restaurací: v prosinci se vás návštěvníci hor zeptají, co jste dělali v létě. Pokud nepocítí změnu, mohou si říci, „všude dobře, tak co tady“.
Článek vyšel v upravené verzi v Lidových novinách 22. 10. 2013 a vyjadřuje výhradně názor autora, který redakce SNOW.cz nabízí k polemice čtenářům i poskytovatelům služeb.
Autor je nezávislý publicista, prostý návštěvník českých a zahraničních hor a konzultant v oblasti řízení. Motto: Chyby, ke kterým zákonitě při jakékoliv činnosti dochází, musí být důkladně analyzovány. Není primárním úkolem trestat podřízené (hrozba trestu vede ke snaze chyby zatajovat), ale zabránit jejich opakování. Chyby by měly být vždy zdrojem poučení. Stížnost od klienta je třeba považovat za největší dar a takto s ní musí být zacházeno. Zákazníci se totiž většinou se stížností nenamáhají a rovnou odejdou. Vedení tak přichází o šanci dozvědět se, proč a co klient vnímá negativně.
Věčná polemika o českých horách: články, které vyšly v minulých letech
Ivan Sosna: Chová se český lyžař racionálně?
Ivan Sosna: Spiknutí proti českým horám?
