A při bližším poznávání objevíme i další stopy, počínaje Havlíčkovým vyhnanstvím a konče třeba slovenskými servírkami v aprés-ski barech. Země na rozhraní germánské a středomořské kultury je ale z lyžařského hlediska atraktivní hlavně svými horami – v první řadě Dolomity, ovšem i Zillertalskými a Ötztalskými Alpami a svérázným ledovcovým tlouštíkem Ortlerem.
Geografie
Jižní Tyrolsko leží v severovýchodním cípu Itálie, na jižní straně hlavního alpského hřebene. Ze severu je obehnané hradbou třítisícových vrcholů, tvořících přechod mezi severními a jižními Alpami a zároveň rakousko-italskou hranici. V Jižním Tyrolsku leží 80 třítisícovek, 88 % území leží nad tisícimetrovou hranicí, díky čemuž je Jižní Tyrolsko „zemí uprostřed hor“. Nejhlubší jihotyrolská údolí Etschtal a Eisacktal, která se sbíhají do tvaru písmene Y a jsou hlavními tepnami země, od sebe oddělují dva hlavní horské masivy – Ortlerské Alpy na západě (Ortler 3 905 m) a Dolomity na východě (Marmolada 3 343 m, ta ovšem leží už mimo Jižní Tyrolsko). V těchto dvou horstvech leží většina zdejších lyžařských center. Z dalších pohoří jsou lyžařsky významné Ötztalské a Zillertalské Alpy, hraničící s Rakouskem, a nakonec ještě Sarntalské Alpy, tvořící velkolepou a turisticky jen málo využitou náhorní plošinu přímo v srdci Jižního Tyrolska.
Díky hradbě alpského hřebene, který eliminuje vliv převažujících severozápadních větrů, je zdejší klima výrazně slunečné, prý až s 300 slunečnými dny v roce. A zároveň je o několik stupňů teplejší než u severních sousedů. I sníh sem přichází zcela odlišnou cestou – z jihu, zejména ze středomořských a jadranských tlakových níží. Ty se vyskytují nejčastěji v pozdním podzimu a na jaře, a protože jejich frekvence je nevyzpytatelná, již v 80. letech vsadila jihotyrolská střediska na technický sníh – v současné době jsou jím pojištěny víc než tři čtvrtiny plochy všech sjezdovek.
Lyžařské terény
Nejvýznamnějšími lyžařskými oblastmi jsou Dolomiti Superski ve východní polovině země v pohoří Dolomit a Skiarena Ortler v západní polovině, tedy především v Ortlerských a Ötztalských Alpách. Kromě skipasů pro jednotlivá střediska a údolí nabízejí obě oblasti tzv. superskipas, platící ve všech zúčastněných areálech – v Dolomitech jde o 1 220 km sjezdovek, ve Skiareně Ortler zhruba o 300 km. Zatímco v Dolomitech se lyžařská střediska rozléhají téměř ve všech údolích, v centrální části jsou dokonce mezi sebou propojená lanovkami, a snadno tak lze lyžovat každý den v jiném z nich, v okolí Ortleru je jejich koncentrace řidší s většími vzdálenostmi mezi nimi.
Většina jihotyrolských středisek je menších nebo středně velkých a s
rodinnou atmosférou. Výjimkami jsou rozsáhlé lyžařské houpačky v
údolích Alta Badia a Gröden (Val Gardena), ležící na trase legendárního
okruhu Sella Ronda, nebo Kronplatz, rušná hora pokrytá sjezdovkami ze všech
světových stran. Ani zde ale nejde o čistokrevné „továrny na
lyžování“ – členitost terénu s mnoha zákoutími, převážně
pohodový charakter sjezdovek, všudypřítomné horské chaty ze dřeva a
přívětivý personál jim dodávají na útulnosti.
Hlavní příjezdovou branou Jižního Tyrolska ze severu je Brennerský průsmyk, jímž prochází dálniční tepna z Innsbrucku do Bozenu (Bolzana) a dále na jih. Na jih od Brenneru klesá údolí Eisacktal, z historických důvodů označované i jako Wipptal, které lemují nenápadná, menší, nicméně kvalitně vybavená a poměrně opomíjená centra – přímo od dálnice vyrůstá hora Rosskopf, na jejímž úpatí leží starobylé městečko Sterzing neboli Vipiteno (16 km sjezdovek), v postranních údolí pak Ratschings (25 km) s širokými středně strmými pláněmi a vytáhlý areál Ladurns (15 km). Všechny tři areály pokrývá společný skipas.
Okolo Brixenu se krajina nakrátko více otevře a z Eisacktalu se směrem k východu oddělí údolí Pustertal, které tvoří hranici mezi Zillertalskými Alpami na severu a Dolomity na jihu. Nad Brixenem se slunečné a pohodové sjezdovky rozbíhají z vrcholu Plose (43 km), odkud se směrem do údolí po pláních i lesem řítí lehce sportovní 9 km dlouhá trať Trametsch, nejdelší v Jižním Tyrolsku. Na protilehlém, severnějí ležícím horském hřebeni se rozkládá dvojstředisko Gitschberg Jochtal (44 km) s pestrou směsí tratí i terénů, nově propojené vzdušně vedenou kabinkovou lanovkou.
Magnetem údolí Pustertal je Kronplatz (116 km), jehož
holý vrchol se leskne nevídaně širokými tratěmi a množstvím moderních
kabinkových lanovek. Do údolí z něj stékají dlouhé, středně náročné
i vysloveně sportovní tratě, zato rozsáhlý vrchlík hory je mírný a
slunečný.
Na východním konci Pustertalu pod kouzelně rozčepýřenými skalisky Sextenských Dolomit (85 km) leží drobnější areály s velkým převýšením a ambicemi propojit se v jeden celek.
Na sever vybíhá z Pustertalu údolí Tauferer Ahrntal, kde jsou dvě malá, ale opět vertikálně mimořádně vytáhlá centra Speikboden (21 km) a Klausberg (22 km) s téměř 1 500m převýšením, orientované na rodiny.
V centrální části Dolomit splétají síť zhruba 500 km sjezdovek
Alta Badia a Groden (Val Gardena) spolu
s údolím Val di Fassa a Arabbou. Zejména Alta Badia je pahorkatým rájem
nenáročných sjezdovek, nad nimiž vyčnívá několik dlouhých či
náročných tratí. V Gardeně s o něco ostřejšími úbočími je
sportovních tratí ještě více, ale nechybí ani pohodové pláně –
v ústí údolí na slunečné Secedě a hlavně v sousedství na
Seiser Almu, idylické obří horské louce, lanovkami
přístupné z letovisek St. Ulrich nebo Seis.
Od Bolzana se do Dolomit zavrtává údolí Eggental s hotelovým resortem Obereggen (48 km), nad nímž se vlní řídce zalesněné svahy a obtížnostně rozmanité masivu Latemar. Po úpatí sousedního hřebene Rosengarten šplhají lanovky a vleky s mírnějšími sjezdovakmi okolo jezera Karersee (40 km).
V západní části Jižního Tyrolska je dopravní tepnou hluboké údolí Vinschgau, směřující z lázeňského, středomořskou flórou obrostlého městečka Merana do sedla Reschenpass. Z Vinschgau pak vybíhají údolí jak k severu (Ötztalské Alpy), tak k jihu (Ortlerské Alpy).
Přímo pod ohromným Ortlerem leží stinný Sulden se svými středně náročnými, ale vysokohorskými terény (40 km). Níže v údolí z vesničky Trafoi vyrážejí na přívětivý svah s vyhlídkou na Ortler dvě lanovky.
Na severní hranici země v Ötztalských Alpách zpřístupňuje výborné vysokohorské terény s ledovcem několik lanovek na konci údolí Schnalstal (35 km).
V blízkosti Reschenpassu vedou sjezdovky po východních, nahoře holých, níže zalesněných svazích Schönebenu (30 km) a Haider Almu (25 km), jež jsou spolu s rakouským Nauders pokryty společným skipasem.
Jihotyrolské sjezdovky jsou vyhlášené svou precizní upraveností, a to
přesto, že zdejší kraj patří kvůli alpské hradbě na severu v průměru
ke srážkově chudším oblastem. Místní pistéři jako jedni z prvních
totiž investovali do zasněžovacích systémů a naučili se je mistrně
ovládat. Perfektní technický sníh se tak často nepozná od zválcovaného
prašanu. Kvalitě vyrobeného sněhu pomáhá i výjimečně nízká vlhkost
vzduchu a mrazivé noční teploty.
Klima a sněhové poměry
Hlavní alpský hřeben chrání Jižní Tyrolsko, ležící zcela na jižní straně Alp, před převažujícím a proměnlivým (severozápadním) atlantickým prouděním a jeho vlhkostí, a zajišťuje tak nadvládu slunce na jihotyrolské obloze. Podle zdejšího sloganu se z ní slunce směje až 300 dnů v roce. Klima je výrazně slunečnější než na severní, rakouské straně hřebenu.
Množství a kvalita sněhu je v jistém rozporu s vydatným slunečním svitem. Sníh si sem ovšem nachází cestu ze Středomoří – ne tak často, ale zato s návětrným efektem jižní strany Alp. Napadlý sníh si díky převážně nízké vlhkosti vzduchu déle drží svou krystalickou strukturu. Nemluvě o tom, že jihotyrolští pistéři jsou světovou jedničkou v produkci technického sněhu.
Obecně jsou zimy poměrně suché, typicky jen s několika obdobími výraznějšího sněžení. Sníh přichází častěji na sklonku podzimu, kdy se lépe daří středomořským tlakovým nížím, a pak v průběhu jara. Průměrně je sněhová pokrývka slabší než na severní straně Alp, výjimkou mohou být, a to zejména ve vyšších polohách teplejší a vlhká období s jihozápadním prouděním.
Hlavním návětřím je osa mezi údolím Ultental a Brennerským průsmykem
s výrazně se zdvihajícími horskými hřebeny, díky tomu těžícími i
větší množství přírodního sněhu. Nejsušším místem je hluboké
údolí Vinschgau obklopené vysokými hřbety Ortlerských (z jihu) a
Ötztalských (ze severu) Alp, kde se nejsilněji projevuje srážkové
závětří.
Lyžařská střediska při severní hranici s Rakouskem (Reschenpass, Ahrntal)
získávají občas sníh i z oblačnosti přesahující ze severu.
Z jižněji položených oblastí získává nejvydatněji přírodní sníh
centrální část Dolomit (z jihu), severněji v údolích Pustertal
(Kronplatz) a zejména v Eisacktalu (Plose) už nebývají úhrny tak
vydatné.
Při severním nebo severozápadním proudění se zde často projevuje fénový efekt: původně vlhký vzduch přetéká přes hlavní alpský hřeben a jak klesá na jižní stranu Alp, vysušuje se a otepluje – trhá až rozpouští mraky a přináší i částečné oteplení (zejména do údolí).
Lanovky a vleky
V Jižním Tyrolsku platí pravidlo, že lanovka jde zhruba po dvaceti až čtyřiceti letech života do penze, někdy z kapacitních důvodů i dříve. Nejen nejznámější lyžařské adresy, jako Kronplatz se svými dvaceti kabinkovými lanovkami, se pyšní moderním přepravním parkem. Pohodlné a zároveň rychlé lanovky jsou standardem i ve střediscích třeba jen s pěti sjezdovkami. Jeden ze dvou největších světových výrobců – Leitner – sídlí právě v Jižním Tyrolsku, a kovářova kobyla zde bosa nechodí.
Více čtěte v článku Jižní Tyrolsko: domov lanovek!
Kultura a historie
Jihotyrolské etnikum žilo po staletí mezi středoevropským, habsburským a středomořským, italským vlivem. Obyvatelé tak nejsou ani čistokrevní Italové, ani Rakušané, ale Jihotyrolané – jako jedna z mnoha národnostních menšin v Evropě. Přirozeně mají z obou kultur něco: alpskou pečlivost a smysl pro tradici a středomořskou pohodovost a temperament.
Úředním jazykem je v Jižním Tyrolsku němčina, kterou mluví jako mateřským jazykem 68 % obyvatel, i italština (28 %). A v nejhlubších údolích Dolomit ještě ladinština, jazyk prapůvodních obyvatel zdejších hor, kteří si v nejnepřístupnějších údolích Dolomit udrželi svou kulturu navzdory středověkému stěhování národů.
Tyrolsko (jak Jižní, tak rakouské, severní) dostalo svůj název podle hradu Tirol nad městem Merano. Do 1. světové války bylo Jižní Tyrolsko součástí habsburské monarchie, jedním z jejích nejzapadlejších koutů. I proto poslali Karla Havlíčka Borovského právě do jihotyrolského Brixenu, protože zde byl zcela „odříznut“ od veškerého politického života monarchie. Po válce získala oblast Itálie, ale vliv fašismu tu nezanechal mnoho stop – nikoliv proto, že by se italská vláda nesnažila obyvatele asimilovat, ale spíš kvůli tvrdohlavosti Jihotyrolanů. Po 2. světové válce dokonce dosáhli na autonomii, která trvá dodnes a zajišťuje obyvatelům dostatečná práva, samosprávu i prosperitu.
Jižní Tyrolsko je domovem nejznámějšího světového horolezce – Reinholda Messnera. Jeho letním sídlem je hrad Juval v údolí Vinschgau, má jačí farmu v Suldenu, ale původně pochází z Dolomit. Zasazuje se o ochranu vysokohorské přírody, a to nejen v rámci své domovské země.
Z jihotyrolské úcty k tradicím vyplývá i „domáckost“ zdejších středisek: žádné obří hotely a ubytovací komplexy, ale naopak rodinné podniky a pensiony jsou typické. Většina lyžařských areálů je na alpské poměry menší či střední velikosti, ideální pro rodinnou dovolenou.
Ladinská kultura
Ještě 18 000 potomků Keltů, kteří se v 16. až 13. století před Kristem usadili v osamělých údolích Dolomit, přežilo všechny nájezdníky. Nejrozšířenější byla jejich kultura v římské říši, kdy ovládala horské oblasti od švýcarského Graubündenu až po Jaderské moře. Turisté mohou obdivovat jejich tradice, jednoduché pokrmy i zvláštní jazyk, který je v údolích Gröden a Alta Badia dokonce jedním ze tří oficiálních.
Jak se Jižní Tyrolsko jmenuje?
Česky je to Jižní Tyrolsko, německy Südtirol, italsky Alto Adige a
oficiálně „autonomní provincie Bolzano“. Změť názvů má, jak jinak,
svou historii. Když Italové hledali po válce jméno pro své nově získané
území, potřebovali za každou cenu vymýtit jakoukoliv reminiscenci
místních obyvatel na minulost – a přišli na Alto Adige, podle horního
toku řeky Adige (německy Etsch), která odvádí vodu ze zdejších hor.
Oficiální název provincie odráží jen jméno jeho hlavního města,
Bolzana. Kromě toho je Jižní Tyrolsko, alias autonomní provincie Bolzano,
součástí vyššího územního celku spolu se sousedním Trentinem.
Jihotyrolané svou domovinu jen zřídka označují jako provincii, ale spíš
jako zemi (Land), čímž bezděky vyjadřují někdejší příslušnost
k rakouské monarchii, rovněž členěné do zemí.
Prosperující Jižní Tyrolsko
V roce 1918 skončila první světová válka a vítězné mocnosti si dělily kořist – Itálie získala jižní část Tyrol na úkor zanikajícího Rakouska-Uherska. Následovaly snahy o asimilaci místních obyvatel a italské přistěhovalectví, ale Italům se do zcela neprůmyslové horské oblasti dvakrát nechtělo. Po druhé světové válce si Jihotyrolané postupně vybojovali okleštěnou autonomii ve svazku se sousedním Trentinem, časem dozrálou do dnešní plné autonomie a poměrně slušné prosperity. Na rozkvětu země má zásluhu cestovní ruch i štědrý systém dotací. Dodnes mohou menší lyžařská centra čerpat veřejné příspěvky na zasněžování či novou lanovku, o čemž se třeba českým vlekařům do éry Evropské unie ani nesnilo.
Messnerova horská muzea
Jihotyrolský rodák, jeden z nejúspěšnějších horolezců světa a osobitý člověk Reinhold Messner v zemi postupně otevřel pět muzeí, představující hory s jejich krásou, nástrahami i kulturou a vlastně i Messnerův světonázor. Dvě z muzeí leží přímo v lyžařských střediscích – muzeum zasvěcené sněhu a ledu v Suldenu, a muzeum horských národů v Brunecku na úpatí Kronplatzu.
Budova Messnerova muzea sněhu a ledu v Suldenu je z velké části
umístěná pod zemí, čistě z betonu a skla, jako by připomínala ledovcovou
trhlinu.
Hlavní atrakcí muzea ledu je exponát údajného Yetiho, ve skutečnosti
medvěda tibetského, jehož stopy (zadní tlapy vkládá zčásti do stopy
předních tlap) připomínají velikostí i tvarem lidské stopy. Podle
expedice National Geographic a BBC z r. 2005 je počet kusů medvěda
tibetského v jeho domovině již tak nízký, že je považován za
vyhynulého. Messner si Sulden možná zamiloval z podobných důvodů jako
Himálaj – je to horská pustina s arktickým klimatem a obrovskými, respekt
budícími horami. Z Asie si do Suldenu dovezl jaky, které tu již patnáctým
rokem chová. Jejich výběh se nachází hned v sousedství muzea. K jačí
farmě přináleží i restaurace Yak & Yeti, nabízející – jak jinak
– jačí pochoutky. Maso je zpracované po asijsku, tedy nejčastěji mleté,
na drobné kousky a s množstvím zeleniny i koření. Vynikající je předkrm
ravioli s mletým jačím masem a tomatovou omáčkou.
Nad Bruneckem v údolí Pustertal se nacházejí hned dvě Messnerova muzea.
Muzeum horských národů (Ripa – Ri je tibetsky hora a Pa jsou lidé) v
hradě nad městem nabízí náhled do života mnoha horských národů na Zemi
s jejich obydlími, kulturou i životním stylem – od Himálaje až po
Jižní Ameriku. Ačkoliv se na první pohled zdají charaktery různých
horských národů velmi odlišné, vyniká i jejich podobnost v prostotě a
jednoduchosti, trpělivosti a síle čelit tvrdým horským podmínkám. Tak
jako tomu bylo v podstatě donedávna i v Jižním Tyrolsku, než sem
vstoupily nohy turistů.
Na vrcholu Kronplatzu se pak v létě 2015 otevírá zřejmě poslední muzeum
světoznámého horolezce.
Reinhold Messner je obdivovanou ikonou především v zahraničí, doma v Jižním Tyrolsku je ale poněkud kontroverzní osobností, které je vyčítána přeměna historických budov v muzejní Disneyland nebo podpora jeho projektů jihotyrolskou vládou.
Ubytování
Jižní Tyrolsko nikdy netíhlo k megalomanským projektům, což se odráží v podobě lyžařských center i původních měst a vesniček – penziony a apartmány najdete často v původních (a stále fungujících) hospodářských staveních nebo v jejich sousedství a nová hotelová výstavba zůstává stále v rodinných rukou. Po obřím hotelovém komplexu ani památky, to vám spíš domácí nabídnou mléko z vlastního kravína. Úpravnost a pečlivost mají Jihotyroláci v krvi ještě ze starých dob, oproti Rakušanům jsou ale o poznání temperamentnější.
Doprava
Nejvyužívanějším dopravním spojením jsou dálnice přes Mnichov nebo Salcburk do Innsbrucku, odkud stoupá zpoplatněná dálnice na Brennerský průsmyk a zase klesá do Jižního Tyrolska, jehož tím rozděluje na „dolomitskou“ a „ortlerskou“ polovinu.
Gastronomie
Míšení germánských a středomořských vlivů snad nejvíce prospělo
jihotyrolské gastronomii. Ta tradičně vychází z náročných horských
podmínek, v nichž se dařilo získávat jen omezené složení surovin.
Typické alpské produkty – mléko, sýry, špek – tu doplňují ještě
jablka a víno. Jako doma tu jsou ovšem také těstoviny nebo pizza.
Jihotyrolané si proto klidně jako předkrm dají boloňské špagety a jako
hlavní chod špekové knedlíky, nebo naopak polévku s játrovými knedlíčky
a nato lasagne. Jako desert se servíruje tiramisu i klasický štrůdl.
Typickou specialitou jsou špenátové ravioli alias Schlutzkrapfen.
Hluboká údolí na jižní straně Alp jsou pro pěstování ovoce velice
příhodná – jen jablek se tu ročně vypěstuje jeden milión tun (10 %
evropské produkce). K jejich kvalitě přispívají teplé a slunečné dny,
stejně jako jasné chladné noci. Ovocné sady nejčastěji obývají dno
údolí, a to od 250 až do 1 000 m n. m. Ve stejných výškách, ale na
svazích, se daří také vinicím, jimž prospívá kromě klimatu také
minerální složení půdy. Domácími odrůdami tu jsou Vernatsch, Lagrein či
Gewürztraminer, kromě nichž se pěstuje ještě Merlot nebo Cabernet, z
bílých pak Chardonnay nebo Veltlínské. Vinařství má v Jižním Tyrolsku
třítisíciletou tradici – vinice měli už dávní praobyvatelé, Ladinové.
Při sklizni hroznů se používají pouze ruce, neboť stroje by na strmých
svazích neuspěly. Každoroční podzimní vinnou slavností je Törggelen,
při nichž se vinaři navštěvují a koštují mladá vína.
Typickým jihotyrolským „suvenýrem“ je samozřejmě špek. Místní mají na jeho přípravu vlastní recept, čítající trochu soli, kouř o teplotě nanejvýš 20 °C, čerstvý vzduch a přesnou dobu zrání (22 týdnů). Označení „jihotyrolský špek“ je chráněným označením, které lze použít pouze na špek vyrobený podle těchto přísných kritérií. Několik jihotyrolských restaurací získalo ocenění v průvodci Michelin Guide a v Alta Badii si můžete dopřát vysokou gastronomii v podobě tzv. slope food, gurmánských jednohubek se skleničkou vybraného vína, i na dvanácti horských chatách.
Oblíbené drinky jihotyrolských horských barů
Veneziano (Aperol Spritz) = aperol (á la campari) + prosecco
Hugo = Hollundersaft (bezinková šťáva) + prosecco
Fliago = Red Bull + vodka
Flying Hirsch = Red Bull + Jägermeister
Meter Willi = „metr“ williamsek, ve Val Gardeně servírovaných na
dřevěné lyži s otvory pro kalíšky
