Prehistorie a Chamonix 1924

Podobně jako mladého barona vedly kromě jiného i myšlenky na posílení zdatnosti mládeže, aby si vedla udatně třeba v dobývání kolonií (ano, takto neušlechtilou motivaci tento „colonial fanatique“ měl, ale k tomu se dostaneme jindy), pomohly militaristicko-kondiční úvahy i zimním olympiádám. Francie si dělala starosti, že mládež v bídné fyzické kondici se od podzimu do jara jen fláká, a snažila se ji dostat na vzduch. Vznikla na to centrální komise, podporovaly se spolky s náplní zimního sportování a s úspěchem se odehrálo několik ročníků Zimního sportovního týdne. Pro rok 1924 se jej podařilo udat pod záštitu MOV s tím, že to nejsou a nebudou Hry olympiády. Proběhlo v Chamonix, líbilo se, a tak se ctihodní gentlemani vykašlali na dohodu a zpětně tuto akci prohlásili za 1. zimní olympijské hry. Sepsaly se jejich zásady, zčásti dodnes platné, zčásti změněné. Ne každý ví, že se nikdy nestaly součástí klasického olympijského „letopočtu“. Ten se odvíjí od roku 1896 ve čtyřletkách zvaných olympiády – ano, použití tohoto výrazu pro vlastní Hry je fakticky nesprávné, i když běžné a praktické, takže každé letní OH jsou Hry příslušné olympiády. Něco jako kdysi sovětské či naše pětiletky… Kdežto zimní jsou jen číslované.

Pro nás je zajímavé, že si tehdy v Chamonix 1924 lyžaři na svém 8. kongresu založili FIS a rozhodli se pořádat každou zimu velké závody, od roku 1929 zvané „FIS“ a v roce 1937 zpětně povýšené na mistrovství světa. Kuriozita od sousedů: první FISové se uskutečnily v Zakopaném, ještě jen klasika, ale jako experiment se jel dvoukolový závod ve sjezdu. V roce 1939 tam dokonce proběhlo poslední předválečné MS sjezdařů. Tato tradice je ale k ničemu. Když se nyní hovoří o kandidatuře na budoucí ZOH, Poláci navrhují odjet sjezdové závody na Chopku…


Sv. Mořic 1928

Nóbl švýcarské středisko se muselo spolku nóbl funkcionářů zamlouvat. Nejslunečnější místo Alp se ale počasím nepředvedlo, lyžařské závody byly docela divočina. Pro nás památné první lyžařskou medailí, bronzem Rudolfa Burkerta ve skoku. Paradoxně tak první československou medaili získal Němec. Jenže většina našich lyžařů ve Svatém Mořici byli Němci. Nakonec i ti udatní Moravané v bitvě na Bílé hoře byli Němci…

A kuriozita: jel se i závod ve skijöringu. Vítězův kůň medaili nedostal, dobré seno snad ano.

Zajímavé je, že už roku 1925 vyslovili v Davosu obavu z ekonomických ztrát vzniklých pořádáním Her, neboť se báli ztráty zavedené klientely. Požadovali záruky od svého olympijského výboru a kantonu. Prozíravé, leč marné. MOV žádnou záruku nedává. Chceš Hry, nes riziko. Na privatizaci zisků (byť jejich většinu MOV rozdělí svým členským ovečkám) a socializaci nákladů je tak zaděláno.

Lake Placid 1932

Už tehdy napadlo podnikavého Američana jménem Godfrey Dewey, že olympiáda by byla ideálním způsobem, jak splašit peníze na vybudování slušnějšího horského střediska. Do té doby v tomto místě vlastnil jen horskou chatu. Typicky americky si trochu navymýšlel a nahrálo mu i to, že se činovníkům nechtělo jet takovou dálku na inspekci. Všechny umluvil, dokonce i tehdejšího guvernéra Roosevelta, který si sliboval dobrou reklamu pro prezidentskou volbu 1932. Nakonec to za milion zvládl. Účast sice nebyla valná, v hospodářské krizi chyběly peníze, ale v USA měly hry úspěch, prodalo se 80 000 vstupenek a Američané byli nejúspěšnější. Vyhráli i závod psích spřežení, potom už nikdy nezopakovaný. Organizace přiměřená nezkušenosti, sněhu málo, počasí jako na houpačce, nový sníh i voda. Přesto je Lake Placid jedním z mála míst, kde se ZOH odehrály dvakrát (ještě 1980). U této tehdy doslova díry v horách naprosto dokonale zafungoval sen každého pořadatele: že olympiáda bude výbornou reklamou. Lake Placid je malé středisko na východě (35 km tratí, 127 ha terénu, 10 lanovek, jen do 1 337 m), ale díky dvěma olympiádám s velkým jménem.



Přehled Zimních olympijských her

1.   1924   Chamonix
2.   1928   Svatý Mořic
3.   1932   Lake Placid
4.   1936   GaPa
5.   1940   Sapporo (neuskutečněno)
6.   1948   Svatý Mořic
7.   1952   Oslo
8.   1956   Cortina d´Ampezzo
9.   1960   Squaw Valley
10.   1964   Innsbruck
11.   1968   Grenoble
12.   1972   Sapporo
13.   1976   Innsbruck (místo Denveru)
14.   1980   Lake Placid
15.   1984   Sarajevo
16.   1988   Calgary
17.   1992   Albertville
18.   1994   Lillehammer
19.   1998   Nagano
20.   2002   Salt Lake City
21.   2006   Turín
22.   2010   Vancouver
23.   2014   Soči


Naši v MOV

  • Jiří Guth, později Jiří Stanislav Guth-Jarkovský: 1894–1943 (zakladatelská generace, generální sekretář 1919–1923, člen VV 1921–1924)
  • Josef Gruss: 1946–1965
  • František Kroutil: 1965–1981
  • Vladimír Černušák: od 1981, od 1993 za Slovensko do 2001, čestný člen dodnes
  • Věra Čáslavská: 1995–2001 (prakticky nefungovala, odstoupila)
  • Jan Železný: 1999–2001 (v první várce sportovců dovolených po korupčním skandálu Salt Lake City, odstoupil, aby se připravil na závěr aktivní kariéry) a 2004–2012 (komise sportovců)



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.