Každý sport má svoje specifika technická i kondiční, ale klíčové prvky jsou u každého sportu a jedince stejné:

1. Fyziologická a anatomická podstata těla

Každé tělo potřebuje na svůj výkon energii, a to v konkrétním čase a v určitém množství, aby se svaly a kosti mohly hýbat požadovaným způsobem. Tyto tělesné funkce mají společný základ u všech lidí, a to díky vrozeným reflexům, typům svalů a chemickým reakcím. To pak ovlivňuje, jak se tělo chová při zátěži a jak se po ní zotavuje.

Poznání těchto procesů nám pomůže pochopit, co a kdy je podstatné udělat (nabídneme zjednodušený popis, ale bez ztráty podstaty a významu). Proto, abychom jsme nesportovali jenom s argumentem „takhle to dělají všichni“, ale mohli se zaměřit právě na to, co má pro nás osobně největší význam.

2. Všestrannost versus specifika konkrétního sportu

Už i u malých dětí je zdůrazňovaná všestrannost, a to nejen u sportu. Proč tedy na to jako dospělí zapomínáme? U každého sportu existují viditelné atributy, jako je rychlost provedení, počet opakování a podobně. Běžně ale často zůstávají skryty mechanismy, které jsou odpovědné za onu rychlost, sílu nebo vytrvalost.

A ty je nutně rozvíjet rovnoměrně – jestli je některý systém příliš pozadu, nedosáhneme svého plného potenciálu (např. slabé nohy neumožní od určité úrovně dostatečně kvalitní rozvoj lyžařské techniky nebo absence tréninku kotoulů ovlivní strach na strmějším svahu).

3. Plánování tréninku (cíle, priority a metody) a jeho individualizace

V úvodu jsem byl nevlídný k „programům pro všechny“. Každý z nás je jiný a má jiné tělo, cíle i prostředky k jejich dosažení. Dovedeno do absurdna, jeden populární světový web nabízí doslova „stejný program, jestli jste borec, co soutěží v atletice, nebo babička po operaci“. Že prý program je stejný a oni vám jenom přizpůsobí zátěž a počty opakování.

Přitom prvky olympijského vzpíraní (jež bývají součástí takových programů) jsou velmi technicky náročné a i profíci je trénují dlouhá léta, aby je zvládli správně. Babičce, byť fyzicky aktivní, bych rozhodně takový program nedoporučil, ale zaměřil se u ní hlavně na udržení zdraví – to ale neznamená, že intenzivnější aktivity bych jí zakázal.

Pro plánování tréninku konkrétnímu člověku je nutné nejdříve znát jeho stav, tedy zdraví a jednotlivé dovednosti. Pak můžeme stanovit cíle, které ale musí být realistické a časově vymezené. Nemám moc rád manažerské poučky, ale ta známá o tzv. smart cílech tady má své opodstatnění. Pak se na základě cílů a výchozího stavu určí „cesta“, jak tyto cíle dosáhnout. A nejedná se jenom o lyžaře – fanatiky, i ty maminky nebo důchodci mají nějaké cíle, jenom se nesmí bát je objevit.

K tomu, jaké metody jsou pro koho (a v jakém čase) vhodné, se dopracujeme postupně. I těm, co nezávodí, můžou různé metody založené na vědecky podložených faktech pomoct k lepším výkonům a hlavně k lepšímu zdraví.

Pro pochopení pohybů lyžaře je nutno ale nejdřív zjistit, jak funguje tělo a jeho jednotlivé systémy. V příštím díle si proto připomeneme něco ze školní přírodovědy. Později se nám to bude hodit například pro pochopení energetických požadavků, potřeby kompenzačních cvičení k danému sportu, plánování a regenerace a jak nám to pomůže být lepším a zdravějším lyžařem.

Autor je lyžařský a sportovní nadšenec, co nic neumí dělat polovičatě. Popularizátor vědy za scénou se snahou překládat ji do lidské a lyžařské řeči.