Broušení hrany z boku

Nové lyže jsou z továrny v naprosté většině případů expedovány s hranami broušenými z boku na 89 a odspodu na 0,5 stupně a jsou tím pádem připravené na lyžování. Netýká se to lyží závodních, u nichž se automaticky předpokládá, že budeme s hranami dále pracovat, to zamená budeme je brousit podle individuálních potřeb.

Změnit úhel broušení hran ale můžeme také na našich nezávodních lyžích. Pokud hovoříme o zmenšování bočního úhlu hrany (měřeno od skluznice), budou následkem toho lyže na hraně agresivnější, pocitově ostřejší. Na ledovaté sjezdovce to skutečně má smysl, lyže budou v oblouku lépe držet na hraně. Mezi lyžařskými experty se můžeme setkat s hranami broušenými na 87 i 86 stupňů. Takto ostrá hrana má ale také svoje nevýhody. Především je to komplikované, někdy téměř nemožné smýkání, sesouvání po hranách. Nepropadejte prosím pocitu, že od doby, co jste si osvojili carvingovou techniku jízdy, tedy jízdu po hranách, smýkat nepotřebujete. Lyžování je vždy kombinací jízdy po hranách a smyku. Závodníky nevyjímaje! Lyže, které nelze přivést do smyku, jsou špatně nabroušené lyže. Jinou nevýhodou broušení na úhly menší než 88 stupňů je krátká životnost ostré hrany. Čím ostřeji hranu nabrousíme, tím dříve o onu vytouženou ostrost přijdeme, to je logické. Pokud tedy chcete mít agresivní, ostré lyže, budete se o hrany muset často starat.

Podbrus

Podbrusem se rozumí broušení hrany odspodu, vlastně tedy její zdvihání od roviny dané skluznicí. „Zdvihnout“ takto hranu je více méně nutné přinejmenším v prostředí rekreačního lyžování. Slalomáři na tento problém snad někdy mohou mít odlišný pohled, viz dále „pohled profesionála“. Pokud to neuděláme, lyže bude okamžitě, při sebemenším naklonění, na hraně, což není vždy příjemné. Vlastně je to dost nepříjemné, protože taková lyže opět velmi těžko smýká a také velice komplikovaně přechází z jednoho oblouku do druhého. Na hranách drží jako tramvaj na kolejích a uřídit takové lyže je těžké. Přinejmenším na to nejsme vůbec zvyklí. Obvykle se hrany odspodu brousí na 0,5 stupně, nědy 0,75 a výjimečně i na 1 stupeň. To už je ale pro lyžování po sjezdovkách poměrně nevýhodné, chcete-li se o zatáčení po hranách alespoň pokoušet. Hrana prostě leží jako by dál, lyže je třeba o dost více naklopit, abychom hranu dostali požadovaným způsobem do hry. Na druhou stranu třeba při lyžování v hlubokém sněhu a komplikovném terénu, kde zkrátka nechceme jezdit carvingové oblouky, je podbrus na 1 stupeň běžný.


Pohled profesionála

Miloš Machytka, servisman a trenér, dříve pracoval pro tým Šárky Záhrobské, v současnosti spolupracuje s Kryštofem Krýzlem

„Slalomáři dřív, třeba před pěti, desti lety, podbrus hrany často vůbec nedělali. Odspodu měli prostě nulu,“ přibližuje prostředí vrcholového závodního lyžování Miloš Machytka. Ihned ale upozorňuje: „Tenkrát se ale slalomy jezdily na totáním ledu, jenom výjimečně to bylo jinak.“ Slalomky bez podbrusu hrany jsou totiž velice agresivní. Dobře závodníka podrží na čistém ledu, celková charakteristika takto připravené lyže ale není optimální. „Bylo to o kolena, takže se od tohoto způsobu broušení více méně upustilo,“ přiznává Machytka. V současnosti se ve Světovém poháru odspodu standardně brousí 0,3 stupně, stejně připravuje slalomky i Miloš pro Kitana. Situace je ale podle něj odlišná. „Organizátoři dnes většinou umí připravit příjemnější povrch, než je modrý led. Určitě to je bezpečnější, ale vyžaduje zase to trochu jiné broušení,“ vysvětluje Miloš. A jistě je podle něj třeba zohlednit i vývoj, který v posledních letech nastal v oblasti vázání a závodních podložek. I tomu je prý třeba přizpůsobit broušení worldcupových lyží. S Milošem Machytkou máme připravený obsáhlejší rozhovor, ve kterém se o finesách špičkového závodního servisu jistě dozvíte víc. Už brzy…


Zkoušejte, ale svoje šetřete

Možností, jak brousit lyže, je hodně. A poznat, co vám vyhovuje, můžete jenom tak, že si různě nabroušené lyže vyzkoušíte. Tady ale nastává problém. Lyžím nijak zvlášť neškodí brousit hrany z boku na extrémních 87 stupňů, pokud už při tomto broušení zůstaneme. Logicky, materiál z hrany rapidně ubývá, pokud úhel broušení často měníme. Zkuste si „továrních“ 89/0,5 předělat na 87/0,5, potom na 88/0 a potom třeba… A za chvíli máte po lyžích. Pokud máte alespoň nějakou představivost, je vám to asi jasné. Úplně nejhorší je úhel zmenšovat a následně znovu zvětšovat.

Tupit, nebo netupit

Lyže nemůže být někdy ostrá a jindy méně ostrá, ačkoliv by se nám to asi líbilo. Ale může být někde ostrá a jinde ostrá méně, to je možné. Vždy si přejeme, aby nás lyže na hraně dobře podržely pod botou, jak agresivní ale mají být hrany na špičce či na patce, v tom už se mohou názory lišit. A lze si s tím hrát. Někdo si nabroušené hrany za špičkou tupí, lyže jsou potom mnohem tolerantnější v zahájení oblouku. Určitě to není žádná ostuda, se zahájením oblouku chce pomáhat skoro každý, konec konců rocker (dříve zvednutá špička) nemá v popisu práce nic jiného. Někdo si hrany tupí i na patce, aby ho lyže z oblouku bez problémů pustily, aby se patky „nekousaly“.

Extrémně agresivní držení hrany ve výjezdu z oblouku je nepříjemné, ani po tom nikdo moc netouží. Obecně, tupení nabroušených hran, obzvláště probíhá-li u lanovky o kovové zábradlí, možná nevypadá jako kvalifikovaná práce profesionála, ale na druhou stranu jasně vypovídá o potřebě vyladit hrany tak, aby lyže perfektně držely na ledu a přitom bylo stále snadné na nich zatáčet jakoukoliv technikou. No a to není právě jednoduché.

Některé servisy vybavené špičkovými servisními automaty nabízejí tak zvaný radiální tuning hran. O co se jedná, nám vysvětlil Dan Krčmář z pražského Montana sportu: „Radiálním tuningem je myšleno broušení spodní hrany pod proměnlivým úhlem, u nás 0,4 až 0,8. Největší odklon hrany od skluznice se samozřejmě brousí tam, kde je lyže nejširší, tedy na špičce a na patě, naopak v nejužší části pod botou je aplikován podbrus nejmenší.“ Takto nabroušené lyže by podle něj měly vykazovat jak velmi dobré hranění, tak snadnou ovladatelnost.

Přiložte pilník k dílu!

Není to taková věda. Koneckonců naši tátové svoje lyže do servisu zase tak často nenosili. Můj táta měl u lyží vždy přibalený pilník a korek. Nebál se hrany sám přiostřit a nikdy si nestěžoval. Podle vlastní zkušenosti mohu říct, že brousit hrany tak, aby se na lyžích dalo jezdit, se naučíte poměrně rychle. Určitě si lyže budete umět „vylepšit“, když jsou totálně tupé a nedrží na hraně. Udělat hrany ostré není velký problém, s velkou pravděpodobností ale poznáte, že to ještě není tak úplně ono. Ostré lyže a perfektně nabroušené lyže, to není to samé. Umět hrany brousit tak, aby byly perfektní, tedy aby držely na ledě, plynule sesouvaly, aby lyže vždy snadno zatáčely a od první jízdy jste se na nich cítili skvěle, to je věda. Anebo spíš praxe. Hodně broušení a hodně lyžování.

Ondra Novák, zástupce šéfredaktora SNOW, dlouholetý učitel lyžování a telemarku, upozorňuje na zajímavý „detail“: „Nepodceňujte diamant! Pilníky dají hranám požadovaný úhel a nějakou ostrost, ale až diamant udělá z hrany tu zbraň, po které na ledovaté sjezdovce toužíte.“ Při broušení hran pilníky, nejdříve hrubším, na závěr jemným, snadno propadnete pocitu stvořitele, protože když se toho nebojíte, létají ocelové špony. Jenomže málo je někdy více, jak víme, a tohle je ten případ. Pod diamantem hrana viditelně neubývá a přesto ji tímto způsobem dokážete doslova zušlechtit. Ale chce to zkušenosti.