Ochranné stupně S
Zorníky jsou vlastně světelné filtry. Podle toho, kolik světla ve viditelném spektru 380–780 nm (nanometrů) zorník propouští, resp. pohlcuje, se rozlišuje pět ochranných stupňů (platí obecně, tedy i pro brýle sluneční):
S 0: propouští 80–100 %, čirý až lehce tónovaný, vhodný pro večerní závody
S 1: propuští 43–80 %, světlý až střední (žlutý, bleděmodrý, šedý, růžový až světle kouřový), vhodný pro „naše“ středoevropské podmínky s horší viditelností s častou nízkou oblačností a vlhkým vzduchem
S 2: propouští 18–43 %, střední až tmavší univerzální (kouřový, hnědý), vhodný v zimě do Alp
S 3: propouští 8–18 %, tmavý, zrcadlový, vhodný na jaro v Alpách a ledovce
S 4: propouští 3–8 %, speciální ledovcové brýle pro skialpinisty
Připomínám, že barva zorníku a uvedený stupeň nesouvisí s tzv. UV-filtrem, který se týká neviditelného ultrafialového záření v rozsahu do 380 nm (nejškodlivější, ozónem zachycované UV-C 100–280 nm, „opalovací“ UV-B 280–315 nm, UV-A 315–380 nm). Tuto 100% ochranu do 380 nm (některé poskytují až do 400 nm) vyžaduje příslušná norma.
Filtrace jednotlivých složek spektra
Existují tři možnosti:
a) neutrální filtr: nepotlačuje žádnou
b) zeslabovač (atenuátor) modré složky: více či méně oslabuje modrou složku světla, na úkor níž vyzdvihuje zelenou, žlutou a červenou
c) blokátor modré složky: úplně ji vytěsňuje
Kvůli podmínkám, v nichž se lyžařské brýle používají, je nejčastějším řešením atenuátor. Modrá složka světla dominující ve spektru sněhu totiž zhoršuje vnímání kontrastů.
Modrá není dobrá
Modrá má navíc tu nevýhodu, že je nejnáchylnější k rozptylu. Nejhorší situace nastává, jestliže se světelným paprskům staví do cesty překážka, např. mraky, mlha, padající sníh. Jednak se podíl modré automaticky zvyšuje, jednak se tyto paprsky silně lámou a světlo rozptyluje. Výsledkem je ztráta kontrastů až silná difuze. Při ní pak už ani nevznikají stíny, obloha splývá se svahem, „nahoře“ vypadá jako „dole“ a naopak. Naše receptory mají sice světla dost, ale analyzátory nemají patřičné informace a nemá je ani stabilizační aparát. U mnohých reaguje žaludeční nevolností až zvracením.
Zdálo by se tedy, že nejvhodnější je modrou úplně eliminovat blokačním filtrem. Některé brýle tak činí, skutečně dokážou vnímání kontrastů silně podpořit, cena za tuto schopnost je ale vysoká a výsledek dost nepraktický.
Receptory „specializované“ na modrou (cca 440 nm) jsou totiž umístěné především v okrajových částech sítnice. Modrá je proto rozhodující pro důležité periferní vidění, prostorovou orientaci, vnímání sklonu svahu a v neposlední řadě pro rovnováhu. Lyžování v brýlích s filtrem-blokátorem je relativně úžasné v opravdu difuzních podmínkách, mimo ně je nepříjemné, namáhá zrak a neposkytuje dostatečnou hloubku vidění.
Není tedy divu, že z 18 lyžařských brýlí, jež před časem testovali specialisté pro německý časopis Active, mělo 13 atenuátor, tři filtr šedý-neutrální a jen dva blokátory modré.
Atenuátory se liší především tím, kolik modré ponechávají. Většinou do 20 %, výjimečně až skoro 50 %.
Kombinací ochranného stupně, zbarvení zorníku a stupně filtrace modré pak vlastně vzniká optické působení brýlí.
Při špatné viditelnosti výhled rozjasní např. Scott
Illuminator
Příjemná žlutá
Nejlepší vnímání kontrastů je v oblasti okolo 550 nm, tedy zeleno-žluté. Oranžové a žluté filtry přesouvají vnímání světla právě do této „nejpříjemnější“ oblasti. Dochází tak vlastně k paradoxu: filtr propouští na sítnici oka méně světla (viz přehled v úvodu), ale my přesto získáváme subjektivní pocit rozjasnění. V praxi to nakonec zná každý majitel takových brýlí i bez teorie.
Uvedené také vysvětluje, že brýle vhodné do všech podmínek vlastně existovat nemohou. Vždy jde o balancování mezi kontrastem a plasticitou vidění.
Pro praxi z toho plyne, že jediným relativně dokonalým řešením jsou dvoje brýle: jedny pro špatnou viditelnost (silný atenuátor, S 1), druhé pro normální podmínky (slabý atenuátor až neutrální filtr, S 2). Kdo je velmi citlivý, bude uvažovat i o tmavém zorníku na jaro (až S 3), to pokud jaro nevyřeší tmavými brýlemi slunečními.
Ve většině situací ovšem postačí neextrémní atenuátor s propustností okolo 40–50%, tedy blízko rozhraní S 1 a S 2. Osvědčují se odstíny oranžové až růžové, žlutá je hodně rozjasňovací a už při probleskujícím slunci namáhá oči. Naopak modrá není z vysvětlených důvodů ideální.
V našich typických podmínkách nejsou šikovné brýle příliš tmavé, zhruba pod propustnost 25 %. Úplně tmavé (S 3), často efektní zrcadlové, jsou pak vhodné jen na jarní azuro, třeba na ledovci.
Občas se nabízejí výměnné zorníky. Výměna ale bývá natolik nepříjemná včetně osahávání a kroucení zorníku, že je snad lepší pořídit si levnější brýle pro neproblémové podmínky.
Fototropní neboli zabarvovací zorníky jsou kompromisem, jenž může posloužit, když se světelné podmínky moc rychle a často nemění. Jakmile ale s takovými brýlemi vjedeme ze slunce do stínu, nestíhají.
Laická zkušenost i odborné testy se shodují: velkou roli hraje individuální preference a snášenlivost. Neutrální kouřový zorník snese každý, u světlých rozjasňovacích už je třeba zkoušet a uvažovat. Nejpraktičtější je takový, jenž nám pomáhá při špatné viditelnosti a nevadí ani na slunci.
V praxi se exaktní informace o zornících nedozvíme
Smutné je, že tyto exaktní informace o brýlích se ne vždy dozvíme. Bylo by zcela ideální, kdyby se u brýlí uváděla jak propustnost zorníku v procentech, tak i filtrační křivka ukazující tlumení jednotlivých částí spektra, případně alespoň podíl ponechané modré. Nevím, zda důvodem je nechuť tyto parametry zveřejňovat, případné náklady na jejich ověřené zjištění, nebo něco dalšího. Jsme tak do značné míry odkázáni na vlastní pocit. Nejlepší, co můžeme udělat, je od někoho si vytipované brýle vypůjčit a vyzkoušet je přímo na sněhu.
Faktem ovšem také je, že tuto teorii si nastuduje málokdo. Mnoho brýlí se prodá až na horách poté, co začne sněžit. Nelze čekat, že z výběru brýlí bude běžný lyžař dělat velkou vědu.
Rovněž je pravda, že filtrační křivky, a tedy i charakteristiky mnohých srovnatelných brýlí se od sebe liší jen málo. Při existujícím zadání není nějaké velké odlišení ani možné. To, co firmy prezentují jako rozjasňovací, kontrasty podporující funkci pod svými obchodními názvy, např. Amplifier (Scott), Tri-Amber Vision (Swans), Thrama Plus (Briko), High Contrast Pola Systém (Alpina), je totiž v určitém rozmezí plus minus to samé. Filtrační křivky, propustnost a odstíny zorníků mohou být odlišné, lze přidat třeba polarizační efekt, ale princip je stejný. Díky předchozím řádkům víte, jaký.
Při částečné oblačnosti pomůže např. Scott Illuminator
