I přesto, že lyžování znamenalo pro Tinu v životě všechno, se po mnoha úrazech (v 21 letech měla za sebou již sedm operací kolen), návratech, medailích a 222 startech ve Světovém poháru rozhodla před několika dny ukončit svoji bohatou kariéru.

Tina a rodina

Tina se narodila 24. května 1989 v lichtenštejnském Vaduzu do lyžařské rodiny. A ne jen tak ledajaké. Její maminka, legendární Hanni Wenzel, měla doma dva velké křišťálové globy za celkové vítězství v SP v letech 1978 a 1980, čtyři olympijské medaile, a na kontě 33 vítězství a celkově 89 pódiových umístění ve Světovém poháru. Její otec, Hartmann „Harti“ Weirather také nebyl žádný troškař. V sezoně 1981 bral malý křišťálový globus za sjezd a na pódium se postavil hned sedmnáctkrát, z toho šestkrát na stupínek nejvyšší. K tomu přidejme ještě titul mistra světa ve sjezdu z roku 1982. Byl také první v historii, kdo stlačil čas na legendárním sjezdu v Kitzbühelu pod dvě minuty. Na nezkráceném závodě v roce 1982 vylepšil rekord Franze Klammera o celých šest sekund! Ale o nic hůř na tom nebyl ani strýček Tiny, Andreas Wenzel. Ba naopak. V roce 1980 se mu podařilo vyhrát velký křišťálový globus (ve stejné sezoně ho vyhrála i jeho sestra, matka Tiny, Hanni Wenzel) a kromě 14 vítězství a celkově 48 pódií ve Světovém poháru se mu ve vitríně práší na dvě olympijské a čtyři světové medaile. V takové rodině si tříletá dívka mohla jen stěží přát být lékařkou, učitelkou, nebo kosmonautem. A dvojité W, dublované „victory“ na začátku příjmení všech slavných členů rodiny jako by ji pasovalo do role pokračovatele rodu.

Tina závodí

Poprvé nastoupila k závodům Světového poháru v roce 2005, konkrétně v říjnu při obřím slalomu v Söldenu. Nekvalifikovala se a stejné to bylo i o rok později v Aspenu, kde zkusila obří slalom a slalom speciál. O pár dnů později, v prosinci 2006, ale bodovala na Reiteralmu v kombinaci a za 22. místo si odnesla svých prvních 9 bodů. Od té doby začala také pravidelněji bodovat, zejména pak na delších lyžích. Slalom nikdy nebyla její silná stránka a Tinu budeme mít vždy spojenou spíše s klouzavými disciplínami. Ale nejen v začátcích své kariéry solidně závodila i v obřím slalomu. V roce 2008 jsme ji mohli vidět naživo ve Špindlerově Mlýně, kde tehdy v obřáku brala 19. místo, ale na svém kontě má v této disciplíně v letech 2013 až 2017 hned šest pódiových umístění a další čtyři v top 10.

Celkově za svoji dlouhou kariéru stála na pódiu jednačtyřicetkrát. Devět prvních, sedmnáct druhých a patnáct třetích míst. Naposledy stála na „bedně“ na konci ledna 2019 při super-G v Cortině d´Ampezzo. Její poslední sezona už byla bohužel bez medailí. V roce 2017 a 2018 se jí podařilo dvakrát po sobě získat malý křišťálový globus za super-G. V předchozí sezóně skončila v hodnocení disciplíny na druhém místě, v následující třetí. Za super-G si odvezla i bronzovou olympijskou medaili z olympiády v Pchjongčchangu poražena těsně Annou Veith a Ester Ledeckou. Rok předtím byla ve stejné disciplíně druhá na mistrovství světa ve Svatém Mořici. Pět medailí má také z juniorských mistrovství světa v letech 2006 až 2009.

Tina zraněná

Zranění ji provázela po celou dobu její aktivní kariéry. K tomu prvnímu a vážnému došlo v jejích 17 letech, krátce poté, co se stala juniorskou mistryní světa. Během tréninku na závod SP v Lenzerheide si zpřetrhala křížové vazy v obou kolenech. K dalšímu zranění křížového vazu došlo o rok později při tréninku na Pitztalu a v lednu 2010 to byl křížový vaz „číslo čtyři“ při závodě ve sjezdu ve Cortině d´Ampezzo. Pouhý týden před odjezdem na olympiádu. Na další olympiádu do Soči už se dostala, ale po těžkém pádu při tréninku na sjezd si zlomila nohu.

První dvě zranění Tinu nijak zvlášť neznepokojovala. Třetí bylo těžší a čtvrté už brala jako konec světa. Musela dlouho přemýšlet, zda má ještě smysl vůbec pokračovat. Rozhodla až stáž u životní pojišťovny. Po několika týdnech v kanceláři pochopila, že její místo je venku, v přírodě a na lyžích. Jejího otce Hartiho to tehdy moc nepotěšilo. Kariéru své dcery pozoroval se smíšenými a starostlivými pocity a povzbuzoval ji, aby se z aktivního sportu stáhla. Tina ho tenkrát, zaplaťpánbůh, neposlechla.

Tina se loučí

Když si Tina na konci sezóny uklízela v knihovně, našla jednu starší knihu, kterou používala v době spolupráce se svým prvním sportovním psychologem. Bylo jí 17 let, měla za sebou dvě operace kolene a žádné výsledky. Na jedné stránce objevila pyramidu dlouhodobých, střednědobých a krátkodobých cílů, které si v té době stanovila. Mezi ty dlouhodobé v té době patřily medaile z olympiády a mistrovství světa, křišťálový globus a vítězství alespoň ve třech disciplínách Světového poháru.

„Měla jsem slzy v očích, když jsem si teď po letech uvědomila, že všeho, co jsem si před 14 lety naivně stanovila, jsem také dosáhla. Ale život závodního lyžaře je příliš intenzivní a vysilující. Chtěla jsem vždycky odejít na vrcholu kariéry a zdravá, ale ten okamžik už jsem propásla. Když jste na vrcholu, těžko se odchází. Ale celé je to spíš o vnitřním pocitu, o tom, zda jste připraveni na něco nového, na nové výzvy, zda v sobě ještě najdete motivaci. A já mám pocit, že jsem svůj potenciál vyčerpala na maximum“, říká mimo jiné ve svém rozlučkovém videu.