Objevení lepší cesty provádění něčeho se děje v průlomových aha-momentech, jež nelze snadno předpovědět či vědomě kontrolovat. Nezřídka nastávají v nepostřehnutelných fázích, kdy si osoba neuvědomuje, že se právě učí. Obvykle bývají rozeznatelné retrospektivně, třeba když se lyžař ohlédne za svou provedenou jízdou a překvapeně jej napadne: „Jak jsem to dokázal?“

Pokud chce sportovec zopakovat výjimečný výkon nebo jej naučit někoho dalšího, je pochopitelné, že hledá způsob, jak si nabytý um převést do jazyka, aby si vše potřebné mohl vybavit a/nebo dál komunikovat. Jenže jakmile bude specifický pohyb těla přeložen do slovní formy, ať už mechanistickým či metaforickým popisem, vstoupí do zcela odlišného světa. Autentické pohyby, jež vznikly v oblasti přímé osobní zkušenosti, jsou nyní překládány do svazujících slov a konceptů. Což otevírá legitimní otázku, jak snadné bude pro jejich příjemce takové formulace převést zpět do požadovaných pohybů.

Slova a zkušenost

Rádi bychom si mysleli, že tento proces je snazší, než ve skutečnosti je. Samozřejmě, že je to relativně snadné, pokud je relativně snadný i předmětný pohyb. Pokud zní instrukce „Zvedni ruku,“ každý ji provede bez valného přemýšlení. Pokud by však požadavek zněl „Zvedni ruku způsobem, aby úhel tvořený tvým zápěstím se postupně zvětšoval souběžně s tím, jak zvedáš svou paži a současně budeš postupně svírat své prsty v pěst.“ Takový pohyb, jakkoli zdaleka nedosahuje komplexnosti provedení lyžařského oblouku, už je docela složitý pro převedení ze slov do vlastní akce. (Pokud stále pochybujete, zkuste někomu, kdo nikdy nejedl aronie, precizními slovy popsat, jak chutnají.)

Jazyk není zkušenost. Zkušenost ze své podstaty bývá komplexní, obsahově hojná, konkrétní, individuální a zejména, ryze subjektivní. Na druhou stranu, jazyk je ze své podstaty symbolický, víc či míň abstraktní, a obvykle též s omezenou schopností dobře reprezentovat sdělovanou zkušenost. Svaly nerozumí žádnému z lidmi vytvořených jazyků; jazyk pocitů je jiný než ten, který se snaží je zachytit, lhostejno jak sémanticky zdařile a biomechanicky precizně. Přesto jasně a přesně formulované principy a technické instrukce mají pro učící se lyžaře svou vysokou hodnotu; kriticky důležité je, aby byly vytvořeny s co nejosobitějším zacílením na konkrétního lyžaře snažícího se překlenout mezeru mezi popisovacím jazykem a vlastním provedením manévru.

Je mimo možnosti i záměr tohoto textu snažit se zabývat všemi typy instrukcí nezbytnými nebo nápomocnými lyžařskému rozvoji; rád bych tu však zdůraznil rozdíl mezi instruktáží velící tělu a tou, jež vede lyžařovu pozornost.

Věřím, že z dosavadních dílů série Mezi ušima vyplývá následující univerzální formule: zvýšení dovednosti v jakékoli oblasti je kombinací povědomí, důvěry a vlastní volby. Cokoli vstoupí do cesty jakémukoli z těchto tří faktorů, hladký proces učení to bude sabotovat. Pokud například během příjmu instrukcí nebude lyžařova sebedůvěra rozumně v pořádku, negativně to ovlivní jeho učení se. Vznikne-li třeba v této souvislosti ne neobvyklý tlak instruktora provádět cviky podle předem daných osnov, jinak lyžař riskuje jeho nepřízeň, lyžařova mysl začne být otevřena k různým verzím strachů, pochyb a dalších aspektů odvádějících pozornost od optimálního učícího procesu. Jak ironické, že instruktáž původně vytvořená na pomoc učícím se lyžařům nejednou v posledku působí pravý opak.

Uvažme, že učící se lyžař obdrží instrukci: „Zahajuj oblouk z místa, kdy máš těžiště mezi klenbou a špičkou nohy.“ Pokud lyžař vědomě nepoznal tuto polohu z vlastní zkušenosti, co se asi stane v jeho mysli, když pokyn uslyší? Neslyšel jeho mozek tento typ instruktáže bezpočtukrát dřív, kdy mu různé školící autority přednášely jedinou správnou verzi provedení? Většina lidí může mít k takovéto rigidní instruktáži ambivalentní vztah: mohou ji vítat, protože jim poskytuje pocit jistoty a jsou na ni zvyklí; současně se jim může protivit, protože je staví do pozice, kde jejich výkonnost bude hodnocena bez záruky, že uspějí. Za hlavní problém tohoto přístupu považuju, že předmětná pohybová technika vychází z instruktorovy zkušenosti, nikoli žákovy. Výzvou tu bude využít technických znalostí ostatních bez eliminace vlastního procesu objevování.

Co však kdyby lyžař slyšel následující instrukci: „Najdi si bod tlaku na svém chodidle, kde zahajuješ oblouky.“ Slyšíte z takového pokynu nějaký náznak posuzování, zda děláte něco špatně, co by mělo být opravováno? Ne. Jde o žádost směřující k vaší pozornosti, nikoli rozkaz ke změně čehokoli. To činí významný rozdíl; ve skutečnosti to vlastně vyjadřuje návrh: „Zkus zaměřit pozornost sem dolů, do svých nohou. Co vnímáš?“ Protože těžko na takovou otázku můžete odpovědět nesprávně, neparalyzuje vás žádný potenciální strach z posuzování a selhání.

Když se totiž lyžař zkoncentruje a pocitově zaměří do oblasti svého chodidla, může objevit pro svůj učící se proces něco výjimečně cenného. Tím, že si všimne přesného místa na noze, při jehož zatížení zahajuje oblouk, automaticky mu to pomáhá nacházet a kultivovat si delikátní cit, jenž bude nejlépe fungovat pro jeho tělo na jeho stávající dovednostní úrovni. Ve zkratce, tento typ instrukce lyžaře navádí směrem, který mu umožňuje objevit pro sebe efektivní techniku. Což je podle mého soudu důvodem dobré instruktáže – pomáhat jednotlivci učit se lepší a lepší technice z jeho či její vlastní zkušenosti.

Povědomí cílem

Evoluce lyžařské výuky se bezpochyby ubírá směrem, kdy si stále víc instruktorů uvědomuje, že jejich úkolem není rigidně vyučovat, co sami umí, ale pomoci konkrétnímu klientu naučit se efektivně právě to, co je připraven se naučit. Tento principiální přesun priorit zaciluje pozornost nikoli na tradiční přístup, nakolik student zapadne do formálních osnov tzv. správného lyžování, nýbrž na pozorné vnímání výstupů, co se v reálném čase odehrává s vlastní zkušeností studenta. Učitele začíná stále víc a víc zajímat, co student pocitově zažívá, než zda praktikuje správnou techniku dané metodologie v každý daný moment výuky.

Proč má být tak důležité vědět, co student v každé fázi osobně zakouší, zvlášť pokud daná zkušenost ve svém provedení může být jasně prohlášena za „špatnou“? Protože dochází k oboustrannému rozpoznání okamžiku nastalé změny, pověstného aha-momentu, která se později označí za konvenční naučení se.

Instruktor vidí, co dělá lyžařovo tělo, a může to porovnat s korektním technickým provedením podle své metodologie. Ale bez vlastního lyžování by instruktor neměl ponětí, co učící se lyžař vědomě zažívá v každé důležité fázi pohybu. A to je pro výuku kritický aspekt. Když bude student vystavován dotazům na pocity ohledně rovnováhy, hranění, tlaku do lyží, terénu, pohybů, rytmu atd., automaticky začne být pozornější k detailům svých vlastních prožitků, nezanedbatelně přispívajících k učícímu se pokroku.

Jaká je tedy v tomto modelu role zvýšeného povědomí a zkušenostních pocitů, z nichž čerpá instruktor? Jakmile je zřetelné, jak určitý manévr, byť podložený přesnou instrukcí, může komplikovat učící proces, vyjde najevo, jakým způsobem může být stejná akce výuce ku prospěchu. Teoreticky každý, kdo ovládne základy učení se ze zkušenosti, je schopen naučit se všechno důležité týkající se dobrého lyžování. Učící se proces ale může být zásadně usnadněn dobrým vědomým instruktorem.

Takový instruktor bude využívat technických znalostí rozdílným způsobem než tradiční lyžařské osnovy. Bude chápat, že žádná instrukce neobsáhne komplexnost vlastní zkušenosti; své pokyny nebude vydávat ve formě příkazů, spíš bude naznačovat podobu žádoucích výsledků. Náznak ohledně cílového výstupu je něco zásadně jiného než tradiční pokyn k provedení konkrétního drilu konkrétním způsobem. Takový náznak v sobě nenese hodnocení dobře / špatně. Namísto toho jde o přátelsky formulované vodítko za účelem lyžařova objevení něčeho cenného pro sebe, například: „Naučíš se oblouk z vlastní zkušenosti a naučený oblouk bude vypadat nějak takhle…“ Záměrný nedostatek přesnosti v náznacích poskytuje kýžený volný prostor, v němž si lyžař najde své vlastní nuance toho, co pro něj funguje; bez toho, aby byl lámán nějakou rigidní metodologií, jež vznikla ze zkušeností někoho jiného.

Ryzí objevování bez toho, aby měl dotyčný představu, co vlastně hledá, může trvat neskonale dlouho. Hodnota technické znalosti, pokud je použita jako přibližný cíl, spočívá mimo jiné v tom, že přináší učícímu se lyžaři potřebný základní směr a zaměření hledání.

Proč by učící se lyžaři měli být do rozumné míry nezávislí a mít svůj rozvoj pod vlastní kontrolou? Protože každý z nich má pod kontrolou proces učení, který se v nich odehrává, na rozdíl od jejich instruktora. Úlohou instruktora je usnadňovat tento učící proces a detailně monitorovat kvalitu prostředí, kterou pro studenta vytváří. Ve zkratce, výuka by neměla být primárním cílem učitele. Cílem je zde proces naučení. Osobně optimalizované usnadnění rozvoje dovedností a stimulace lyžařovy lásky a kapacity se učit nepřináší jen vysokou hodnotu učícímu se lyžaři, ale nese i potenciál přinést dobré uspokojení a další cenné hodnoty pro učitele.