Kdo se hlásí do klubu zraněných? Já se přiznám, že jsem v minulé
sezóně testoval pevnost kůstky na svém palci (doktoři na urgentu mají
rádi na Štědrý večer takové dárky 
). Nebojte
se, i se sádrou se dá nějak lyžovat, i když to asi vyvolá menší
pozdvižení ve frontě. Ovšem mnohá zranění jsou mnohem více omezující.
Když už jsem se „pochlubil“, tak můžu moralizovat…
Když sleduju provoz na svazích, tak se někdy divím, že těch srážek mezi lyžaři a pádů není mnohem víc. Nedávno jsem viděl srážku jako z filmu - náhlá změna jízdy do traverzu (opravdu pitomost), přitom sražený borec si jenom udělal kotoul a už bez lyží (vynuceně) pokračoval dolů, zcela bez újmy, jako kdyby to byl nacvičený kaskadérský kousek při natáčení filmu. Asi jsou někteří lidé dítka štěstěny.
Pravidla versus selský rozum?
Jednou z příčin lyžařských úrazů bývá nepoužívání „selského“ rozumu. To jsou zejména ty situace v „mraveništi“: třeba spousta plužících malých dětí, rozbitý terén a najednou mezi ně někdo vletí šusem nebo nějakou rádoby sportovní formou oblouku (přitom ti největší „rychlíci“ jsou často nejslabší lyžaři, kterým chybí základní atribut jízdy, jímž je kontrola lyží v každé situaci). Proč letět kolem děcka ve vzdálenosti půl metru, co když se zrovna nějak zapotácí v „nevhodnou chvíli“?
Selský rozum je více či méně zhmotněn v zásadách tzv. desatera FIS. Zásady FIS jsou poměrně dobře definované obecné principy bezpečného chování na sjezdovkách. Myslím, že lze tvrdit, že kdyby se jimi řídilo víc lidí, bylo by na svazích kolizních situací mnohem méně.
Co mi hlava nebere, že se mnoho lidí vůbec nepodívá nad sebe, jestli někdo nejede, když se chystají rozjet z předchozího zastavení – takoví lidé jsou snad bez pudu sebezáchovy. Přitom na silnici snad bez rozhlédnutí nevjedou, nebo snad ano? Bohužel i někteří rodiče dávají tento „vzor“ svým dětem. Ty to pak samozřejmě opakují a hurá dolů, ti malí kamikaze střelci. Občas to nedopadne podle představ a skočí rovnou někomu do dráhy... Pak je pozdě vymlouvat se jeden na druhého („měli jste děcko vidět, my jeli pomalu“). A snowboarďáci, ležící pod terénní vlnou hezky vedle sebe, ti jsou snad z jiný planety. Zažil jsem i takového, co si sedl metr vedle obřákového praporu.
Proč aspoň občas trénovat techniku?
Pojďme ale od „taktických“ zásad dál. I když dáváme pozor a na sjezdovce máme (někdy) dost místa, můžeme být nebezpeční i sami sobě. To je ona výše zmíněná kontrola lyží neboli obecně technika jízdy. Nemusí být každý z nás závodník ani ambiciózní hobby sportovec. Ale i rodiče s dětmi, co se jen tak nějak spouštějí, by měli občas zapracovat na základních atributech techniky. Jde totiž především o bezpečnost. Většina zásad techniky jízdy je přitom společná pro nenáročného turistu i závodníka.
Jako jeden z hlavních aspektů můžu uvést předozadní rovnováhu. Ta je potřebná bez ohledu na jízdní „styl“ nebo záměr daného člověka. Lyže, která je předozadně vyvážená, je totiž mnohem líp ovladatelná než v případě, kdy tomu tak není. K tomu je potřeba alespoň trochu tréninku pod dohledem. A k dobru bude určitě i nějaký letní trénink (pro děcka třeba skoky na jedné noze v rámci her na hřišti) pro získání většího „citu“.
Dalším technickým aspektem je načasování oblouku. O tom pravděpodobně většina turistů nemá moc ponětí a prostě nějak lyžují. Lepší dávkování tlaku do lyží - včasnější zahájení a pak vypouštění tlaku ke konci oblouku - však zajistí lepší kontrolu lyží a méně „soubojů“ s vnějšími silami. To se pak projeví lehčím a plynulejším zatáčením a v důsledku menším namáháním „oblíbených“ kolenních vazů. Kdo by chtěl mít potíže s kolenním vazy, že jo?
To vše je zejména věcí přístupu a trochy tréninku. Zkuste se zamyslet, jestli můžete vylepšit aspoň tyto dva základní faktory bezpečnosti u sebe, své rodiny nebo známých.
Já všem přeji spoustu zábavy na svazích bez jakýchkoli
nepříjemností, jako jsou úrazy a snad nám ta sezóna dopadne dobře!
