Článek vyšel v časopise SNOW 134 time (speciální vydání - listopad 2021).

Covid jako spouštěč změn?

Němci mají rádi lyžování, ale v poslední době ještě raději zachraňují přírodu. Bohužel ovšem občas se svou nechvalně proslulou ideologickou urputností. Průzračnou ilustrací tohoto myšlenkového směru byl emotivní „dokument“ německé televize ARD s názvem Ausgeschneit, který se zamýšlí, zda byla koronavirová sezóna 2021 v Alpách předzvěstí dalších krizí lyžařské branže. Dramaturgie tohoto veřejnoprávního díla jako by vypadla z údernických Týdeníků socialistického Československa.

Úvodní reportážní útržky ze švýcarských středisek, kde se lyžovalo jen s drobnými omezeními, podkresluje dramatická hudba a zaznívají sugestivní otázky jako „Neobešli bychom se jednu zimu bez lyžování?“. Bezelstné a upřímné odpovědi Švýcarů „Ne, neobešli“ nebo „Nemůžeme sedět doma a čekat, až to přejde“ jsou zasazené do naléhavých úvah o nezodpovědnosti a krátkozrakosti.

V Německu prakticky celá sezóna 2020/21 odpadla, přestože vlekaři zasněžili a všechny související provozy investovaly do protiepidemických opatření s vidinou, že budou moci více či méně „normálně“ fungovat. V Rakousku tvoří turismus téměř 10 % HDP, přičemž ztráty ze zimní sezóny 2020/21 se vyšplhaly k 15 miliardám eur.

Messner věří ve změnu

Covid ale není jediný nepřítel zimních středisek, připomíná ARD. Většina z nich se každoročně potýká i s vysokými teplotami a nedostatkem sněhu, který řeší energeticky náročným technickým zasněžováním. Momentky z práce konvenčních sněžných děl při tom doplňují záběry náklaďáků či vrtulníku stěhujících hromady sněhu na zelené louky. Do toho vstupuje komentář horolezecké legendy Reinholda Messnera, který „zná hory jako nikdo jiný“.

Messner nevěří v budoucnost lyžování v současné podobě („všechno jde, když jsou peníze“), ale chápe, že politici nemají odvahu prosadit ráznější řešení, protože potřebují hlasy do voleb. Odborník na turismus z mnichovské univerzity Jürgen Schmude pak doplňuje, že zasněžování je jako „umělé dýchání“ a bankrot níže položených areálů může odvrátit nanejvýš o několik let. Do konce století má být podle tvůrců pořadu Ausgeschneit vážně ohrožená sněhová jistota sjezdovek pod 2 000 m n. m., které tvoří přinejmenším polovinu alpské nabídky.

Zasněžování podle propagandy

Následuje „propagační“ vsuvka projektu technického zasněžování ve švýcarském zimním letovisku Lenk, kterou ARD doplňuje informací, že než se 60 nových kanónů může rozběhnout, musí se v 1 900 m n. m. vybudovat umělá retenční nádrž, proti které protestují ochránci přírody. Hydroložka Carmen de Jong ze štrasburské univerzity argumentuje, že voda pro zasněžování není jen „půjčená“, jak tvrdí provozovatel lanovek v Lenku, ale že kvůli vypařování a jiným ztrátám se jí nejméně 30 % nevrátí do původního oběhu. Jedním z nejbizarnějších momentů „dokumentu“ je měření znečištění vody – nejprve v horském potůčku blízko u pramene, poté v bystřině kousek pod nově budovanou retenční nádrží, ve které se hrabou bagry (souvislost s jejich prací je jasná a závěr, že stavba nádrží škodí životnímu prostředí, vlastně také).
Hydroložka dále provádí rozbor půdy, která je v případě sjezdovek už na první dotek hutná „jako cement“, neschopná zadržovat vodu v takové míře jako půda na horské pastvině mimo sjezdovky a dále je také více ohrožená erozí.

Alternativa po švýcarsku

Ukolébávací harmonická hudba ale brzy poté naznačuje, že existuje alternativa – „sanfter Tourismus“ neboli zimní turistika a výlety na sněžnicích, ke kterým se přetvořilo třeba bývalé lyžařské středisko Schönbüel ve švýcarském Lungernu. Usměvavý chatař klidným hlasem vypráví, jak dříve šéfoval IT firmě, ale dnes se stará o hosty na Schönbüelu a nový koncept turistiky si náramně pochvaluje, neboť poptávka turistů po „něčem jiném“ je obrovská.

Závěr hodinového pořadu obstarává „případ Ischgl“, odkud se v březnu 2020 šířil možná nejpodrobněji sledovaný řetěz covidových nákaz po Evropě. Krátký prostor dostává provozovatel nechvalně proslulého baru Kitzloch se svou obhajobou, že „nikdo nic nemohl tušit“, pak už se ale rozebírá údajná klimatická neutralita tamního lyžařského areálu, spočívající hlavně v platbách „emisních odpustků“ v řádech statisíců eur.

Rozhodne nakonec host

Zhruba 80 % emisí CO2 však způsobuje doprava hostů z celé Evropy do Ischglu a zpět, podobně jako u většiny ostatních alpských středisek. Mohou masy trávit volný čas bez spotřeby energií, bez CO2, bez vlivu na klima, ptá se nakonec provozovatel lanovek v Lenku? Až se turismus vyhrabe z koronavirové krize, musí se postavit znovu a jinak, věří zase Messner. Na divákovi se nechá, jestli je lepší skromná horská chata v horách, odkud milí lidé vyrážejí na sněžnice, nebo obří areál plný sobeckých lyžařů, kvůli kterým se musí stavět lanovky, pouštět sněžná děla a hloubit retenční nádrže.

Mají takovéto propagandistické dokumenty šanci ovlivnit vztah široké veřejnosti k lyžování v dnešní podobě? Těžko říct. Šéf obřího lyžařského areálu v Söldenu Jakob Falkner věří, že vše se vrátí do „normálu“ a že o tom, jak bude vypadat lyžování, bude rozhodovat – jako dosud – především sám host.

Žádné investice pod 1 500 m n. m.

Jisté je, že lyžování bude čelit mnoha výzvám i bez propagandy. Svět se za posledních 20, 50 i 100 let prokazatelně oteplil – jako laici samozřejmě nejsme schopni posoudit věrohodnost údajů předkládaných třeba klimatickým panelem IPCC, ale jako lyžaři vidíme, že alpské ledovce se za poslední desítky let viditelně scvrkly. Věštci klimatické zkázy disponují složitými modely růstu teplot i pro příštích 100 let.

Lyžování jako takové i jednotlivé lyžařské oblasti si s tím bezpochyby dokážou poradit – výše položené areály jsou „mimo ohrožení“ nedostatkem sněhu, ty níže položené zainvestují do technologií, přeorientují se na jiné aktivity nebo návštěvníky, nebo v krajním případě zaniknou. Není ale jisté, jestli bude mít lyžování možnost „poradit si“ svobodně. Zvláště německé spolky pro ochranu přírody jsou dlouhodobě nekompromisní ohledně nových investic do lyžařské infrastruktury – sjezdovky pod 1 500 m n. m. podle nich nemají žádnou perspektivu, ledovce roztají a nelze ani rozšiřovat lyžařská území do dosud nedotčených vysokohorských pustin.

Vztah k přírodě v rukou fanatiků

Ohled na životní prostředí lze považovat za překážku rozvoje lyžování už nejméně 30 let, a to překážku v principu pochopitelnou, mnohdy ovšem prosazovanou poněkud fanaticky. Je otázkou, jestli jsme vůbec schopni „změřit“ ekologické dopady výstavby horských středisek, jejich provozu a zátěže, kterou způsobuje doprava jejich návštěvníků. Až příliš velká pozornost se zaměřuje na CO2, v případě Česka pak trochu iracionálním způsobem i na hospodaření s vodou pro zasněžování. Každopádně není proč zpochybňovat, že lidstvo se ve svém vlastním zájmu musí naučit vyvážit styl života s vlivem, který má na přírodu.

Bohužel zájmy přírody se snaží reprezentovat i pokrytci nebo fanatici, kvůli nimž se ekologie stává pro mnohé synonymem obstrukcí, či dokonce maskovaného okrádání lidí. Je ovšem také jisté, že ekologie bude hrát v lyžování stále silnější roli – už jen proto, že mnozí lyžaři budou chtít (mít pocit), že „narušují“ křehkou rovnováhu planety co nejméně.

Vyšší princip (nežádoucí) mobility

Pandemii covidu řešila Evropa především tzv. snížením mobility. Myšlenka je prostá – zůstávají-li lidé na malém území okolo svého bydliště a omezí-li veškeré „zbytné“ aktivity, šíření viru se omezí a zároveň „lokalizuje“ do poměrně malého, jakoby ohraničeného prostoru. Že to v praxi nemusí fungovat tak jednoduše, jak to vypadá, názorně ukázala Česká republika – ačkoliv lidé neměli možnost se vlastním autem přesunout na sjezdovku, později ani na běžky do hor, odkud by se zase „bez kontaktu“ vrátili, epidemie lámala po celou zimu jeden rekord za druhým. Strategie o něco lépe fungovala v disciplinovaném Německu, a to samozřejmě i díky trasování pacientů nebo předvídatelnějším vládním rozhodnutím, takže obyvatelstvo nepropadlo chaotické beznaději.

Jeden nemusí být ani v pokušení věřit zoufalým konspiracím, aby nezauvažoval nad tím, zda se „snížení mobility“ nemůže v budoucnu opakovat i z jiných důvodů a v jiných souvislostech než kvůli pandemii. Mobilita je totiž „neekologická“. Plánovaný zákaz prodeje aut se spalovacími motory a jejich náhrada elektroauty také „hrozí“ nuceným snížením mobility, ať už kvůli kratší dojezdové vzdálenosti dobíjecích vozidel, nebo třeba nízkoemisním zónám se zákazem vjezdu „čoudicích“ aut.

I když zdaleka není jisté, jak se automobilová revoluce opravdu prosadí, jen těžko si lze představit „elektro“ lyžařskou dovolenou v současných kulisách zimních středisek. Nakonec možná i z důvodu, jak moc zrušení sezóny 2020/21 lyžování poznamenalo, se dočkáme silnější snahy zaběhnutý byznys s lyžováním hodně proměnit.