Máte naplánované své horské dobrodružství, na něž se dlouho těšíte. Možná je to trailový závod, výlet s batohem na zádech nebo skialpinistická túra. Je tu jen jeden problém: pokud v pátek odpoledne pojedete z práce rovnou na letiště a po příletu se v destinaci vydáte rovnou do kopců, můžete zažít aklimatizační problémy spojené s vysokou nadmořskou výškou. Rizika výškových nemocí jsou dobře známá, ale i když se jim vyhnete, stále je tu nevyhnutelný fakt, že v řídkém horském vzduchu budete pomalejší a slabší – a tyto účinky budou nejhorší krátce po příletu, než se váš organismus stihne adaptovat.

Zřejmým tradičním řešením je strávit týdny postupným přizpůsobováním se nadmořské výšce, jako to dělají horolezci v Himalájích, když záměrně postupují do stále větších výšek po dvou krocích vpřed a po jednom vzad. Když se před několika lety vydali mí známí do vysokých hor Nepálu, rozhodli se vynechat obvyklý místní let z Káthmándú do Lukly a místo toho část cesty absolvovali autobusem a pak čtyři dny šli pěšky na začátek vlastního vysokohorského treku. Bylo to částečně proto, že neměli peníze, a také proto, že si chtěli co nejkonzervativněji zvyknout na pětitisícovou nadmořskou výšku, v níž se po většinu vlastního treku pohybovali. Tato jejich strategie však vyžadovala další luxus, který je v dnešní době ještě vzácnější: čas.

Jednou z nejpalčivějších otázek, které si lidé kladou při plánování horských dobrodružství na drahé vysokohorské túry, je, kolik času je třeba věnovat aklimatizaci. Bude mít příjezd o den nebo dva dříve znatelný vliv na jejich výkonnost a zdraví? Zdá se, že je to také zásadní otázkou pro vojenský personál, jenž bývá nasazován na mise do vysokohorských terénů. Právě aklimatizační optimalizace byla motivací pro novou studii vědců vedených Robertem Kenefickem z Výzkumného ústavu environmentální medicíny armády USA v americkém Naticku, která byla publikována v časopise Medicine & Science in Sports & Exercise.


Pohled na moderní vysokohorskou laboratoř americké armády na vrcholu coloradského Pikes Peak (4 302 m), založenou v roce 1969 (Foto: Wikipedia)

Tato nová studie si klade otázku: Pokud míříte do výšky nad 4 000 metrů a potřebujete hned podat dobrý výkon, stojí za to se tam (nebo na část cesty) dostat o dva dny dříve? Konkrétně výzkumníci nechali 66 dobrovolníků absolvovat sérii testů, včetně osmikilometrového testu na běžeckém pásu nastaveném na 3% stoupání, v moderní výzkumné laboratoři americké armády pro nadmořskou výšku zvané Pikes Peak Lab. Dva dny před testy byli účastníci rozděleni do čtyř skupin, které tábořily v lesích Pikes Peak ve výškách buď 2 500 m, 3 000 m nebo 3 500 m, anebo zůstaly na výzkumné stanici na vrcholu Pikes Peak ve 4 300 metrech. Předchozí studie stejné skupiny zjistila, že šestidenní pobyt ve výšce 2 200 m výrazně zlepšil výkonnost po rychlém výstupu do výšky 4 300 m, což je přístup známý jako etapizace. Ale kdo z horských cestovatelů má extra šest dní volna navíc? Tentokrát bylo cílem dosáhnout rychlejšího výstupu do vyšších poloh.

Výzkumníci přidali ještě jednu proměnnou. Fyzická zátěž v nadmořské výšce vystavuje tělo s nedostatkem kyslíku ještě většímu stresu, takže přidání několika tréninků během aklimatizačního období může sloužit jako další adaptační stimul. Pokud se například vydáte od hladiny moře do výšky nad 2 000 metrů, klesne nasycení krve kyslíkem na asi 94 procent. To znamená, že pouze 94 % hemoglobinu ve vašem krevním řečišti přenáší plnou dávku kyslíku. Pokud se pak začnete fyzicky namáhat s mírnou intenzitou, klesne toto číslo na 89 %, což odpovídá ekvivalentu, že se po dobu zátěže nacházíte ve výšce 3 000 metrů namísto 2 000 metrů. Proto byla v každé ze čtyř skupin polovina subjektů zařazena do dvoudenní etapy, během níž trávili tři nebo čtyři hodiny denně pěší turistikou, aby si simulovaně zvýšili nadmořskou výšku.

Výsledek všech těchto experimentů? Prakticky velká nula. Všech osm podskupin dosáhlo při závěrečném testování ve výšce 4 300 m v podstatě stejných výsledků. Takto vypadaly údaje o saturaci kyslíkem (% SpO2), počínaje hladinou moře (SL), pak na začátku a na konci dvoudenního etapového období a nakonec na vrcholu Pikes Peak:

Pokud optimisticky přimhouříme oči, můžeme si představit, že existuje jistý důkaz, že po dvou dnech etapizace začaly hladiny saturace kyslíkem ve dvou nejvyšších skupinách stoupat, ale statisticky významný rozdíl nebyl zjištěn. Pozoruhodnou mezerou v této studii je, že z logistických důvodů nemohli testovat subjekty ve výšce 4 300 m bez aklimatizace. Bez této kontrolní podmínky je teoreticky možné, že dvoudenní etapový protokol byl ve všech čtyřech nadmořských výškách stejně účinný, a nikoliv zcela zbytečný.

Pokoušet se na základě takových výsledků zobecňovat nějaké univerzální závěry je poněkud ošemetné. S dostatečnou jistotou lze snad tvrdit, že pokud se chystáte na osmikilometrový běh na vrchol Pikes Peak, nepomůže vám nijak zásadně, pokud se tam či onam dostanete o dva dny dříve. Ale co když chcete běžet z úpatí Pikes Peak na jeho vrchol? Budete začínat ve výšce 1 920 metrů, takže budete čelit dost možná jiné situaci. Existuje nekonečné množství proměnných, pokud jde o přesné převýšení, délku trvání a povahu různých výzev, které problematizují, až znemožňují nějaký definitivní výrok.

Ale pokud bychom mermomocí měli z tohoto souboru výzkumů vyvodit nějaká obecná pravidla pro vysokohorské sportování, pak lze s porcí nadsázky připustit, že pomáhá přijít na místo o šest dní dříve, o dva dny dříve ne, a protože zatím nevíme, co se stane mezi druhým a šestým dnem, možná nebude na škodu volit sázku na jistotu a domluvit si v práci co nejvíce dní volna.