36letý Španěl Kilian Jornet je fenomenální profesionální dálkový běžec a skialpinista a pro mnohé nejžhavější olympijský favorit v premiérovém sportu Skimo. Jornet už ve svém odvětví vyhrál téměř všechno myslitelné – většinu nejprestižnějších ultramaratonů včetně několikanásobného titulu Ultra-Trail du Mont-Blanc, Grand Raid, Western States a Hardrock. Vedle bezpočtu dalších světových rekordů je držitelem nejrychlejších známých časů ve výstupu a sestupu na řadu ikonických vrcholů včetně Matterhornu, Mont Blancu či Everestu.

Jornetův dvojitý výstup na Mount Everest v roce 2017 byl skutečně bizarní ságou nemající v oboru obdoby. Překvapivý nedostatek videozáznamů, fotografií a GPS důkazů vyvolal určité pochybnosti o detailech jeho cesty, které se od té doby nikdy zcela nerozptýlily. Na druhou stranu je většina pozorovatelů ochotna věřit Jornetovi na slovo, už jen proto, že má za sebou tak dlouhou a dobře zdokumentovanou historii, kdy dokázal věci, které se zdály naprosto nemožné, dokud je neudělal.

Na chvíli nyní zapomeňme na kontroverzi – protože i kdybychom pochybovali, že se mu na skutečný vrchol střechy světa nepodařilo dorazit ani jednou, natož v obou případech, už jeho celá výprava, kterou do Himaláje podnikl, byla neuvěřitelná. Za pouhých 20 dní čtyřikrát překonal osmitisícovku. První z těchto výstupů, na vrcholové plato Cho Oyu ve výšce zhruba 8 200 metrů, uskutečnil pouhých 10 dní po svém příjezdu do Himálaje. Na člověka, který žije na západním pobřeží Norska, tedy na úrovni moře, je to zatraceně rychlá aklimatizace. Jak to vůbec dokázal?


(Foto: Facebook)

V časopise International Journal of Sports Physiology and Performance jsem našel článek, jehož spoluautory jsou fyziolog Grégoire Millet z univerzity v Lausanne a sám Jornet, který v něm odhaluje podrobnosti své aklimatizační strategie. Její napodobování sice nikomu z nás nezaručí zdařilou cestu na vrchol Everestu (natož dvě), ale i tak článek obsahuje několik zajímavých poznatků.

První fáze Jornetovy přípravy zahrnovala využití simulované nadmořské výšky u něj doma v Norsku. Dva měsíce před odjezdem do Himálaje začal dvakrát až třikrát týdně spát ve výškovém stanu, aby si zvykl. Měsíc před odjezdem pak začala jeho seriózní příprava. Začal spát ve stanu každou noc, a to v ekvivalentní výšce mezi přibližně 4 000 a 5 000 metry. Celkem během tohoto období strávil ve stanu 46 nocí.

Měsíc před odletem také začal většinu dní běhat na běžícím pásu s výškovou maskou, aby simuloval nadmořskou výšku začínající ve výšce kolem 4 000 metrů a postupující do výšky kolem 6 000 metrů (maska ve skutečnosti dodává vzduch s nižším než normálním obsahem kyslíku, přičemž používá stejný generátor jako výškový stan. Není to tedy jeden z těch jednoduchých respirátorů, které pouze omezují proudění vzduchu, aby se hůře dýchalo.) Zpočátku se jednalo o hodinové lehké běhy, ale později přidal i trénink vyšší intenzity.

Typický příklad jeho vysokointenzivního tréninku prováděného v simulované výšce necelých 6 000 m:

• 10minutové zahřátí v tempu 6 minut na km

• 4 série (5:00 v tempu 4 min/km; 5:00 v tempu 6 min/km; 5:00 v tempu 4 min/km v 15procentním sklonu)

• 5minutové vyklusání

Jornetův subjektivní odhad, jak intenzivně běžel, byl 65 až 70 % maxima u lehkých běhů a až 85 % u intenzivních tréninků. Millet v článku cituje některé důkazy, které naznačují, že lepší adaptace na nadmořskou výšku dosáhnete, když budete sportovat v řídkém vzduchu, a ne tam jen spát – proto se místo obvyklého přístupu „žít vysoko, trénovat nízko“ rozhodli pro protokol „žít vysoko, trénovat nízko a vysoko“.

Jornet rovněž použil jednoduchý přístroj zvaný prstový pulzní oxymetr, který měří saturaci krve kyslíkem. Za normálních okolností na úrovni moře má většina lidí saturaci mezi 95 a 100 procenty, což znamená, že prakticky všechen hemoglobin v krvi směřující do svalů přenáší kyslík. V nadmořské výšce, zejména pokud sportujete, se toto číslo začíná snižovat. Při Jornetových lehkých bězích s výškovou maskou saturace často klesala až na 80 procent, do hodiny po tréninku se pak vrátila na 98 procent. Během náročných tréninků zpočátku klesala až na 70 procent, ale v průběhu měsíce nakonec klesala jen k 85 procentům – jasné znamení, že se jeho tělo na řídký vzduch adaptuje.


(Foto: Facebook)

Jakkoli byl tento protokol o výškovém stanu a masce pečlivý, sám o sobě nemohl Jorneta na Everest plně připravit. To proto, že výškové stany poskytují vzduch o normálním tlaku, ale s menším množstvím kyslíku než obvykle. Na skutečných horách má vzduch nižší tlak i méně kyslíku. O tom, zda tělo reaguje na skutečnou nadmořskou výšku jinak než na výšku simulovanou, se mezi fyziology vedou dlouholeté debaty, ale Millet a další jsou přesvědčeni, že existují významné rozdíly.

Týden před cestou do Himálaje proto Jornet odletěl do Alp, kde strávil 100 hodin v reálné nadmořské výšce, a to jak ve spánku, tak při aktivním skialpinismu. 24. dubna 2017 pak odletěl do Himálaje; 27. dubna už byl v základním táboře Cho Oyu ve výšce nad 5 000 metrů a pokračoval v aklimatizaci. O pět dní později vystoupal do výšky 7 500 metrů, o čtyři dny později do výšky 8 200 metrů. O několik týdnů později s pouhým sedmikilovým batohem, dvěma litry vody a pěti až deseti energetickými gely vystoupil na vrchol Everestu. Pravděpodobně.

Jakkoli Jornetův poodhalený protokol by rozhodně neměl sloužit jako dogmatické vodítko pro nás ostatní smrtelníky, současně by bylo podobně hloupé nezajímat se o to, co dělají ti nejlepší a jaké rady dostávají od svého vědeckého týmu. V tomto případě lze dedukovat, že taktika tréninku ve vysoké i nízké výšce byla přínosná, stejně jako používání prstového pulzního oxymetru ke sledování aklimatizace. A zjevně se Journet domnívá, že výškový stan je užitečný, ale nestačí k plnohodnotné přípravě na vysokohorskou výpravu.

Což je svým způsobem dobře, když o tom tak přemýšlím – protože kdo by nakonec opravdu stál o trpké zjištění, že mu může prospět trávit ještě více času ve sterilním výškovém stanu, na úkor času v opravdových horách?