Tento článek vyšel v časopise SNOW 133 (listopad 2021).


Těsně po válce si na Petrovce v roce 1919 notovala parta turistů z hotelu Vlasta ve Špindlerově Mlýně lehce potměšilou písničku: „Madelon, nalej nám vína, v naše vpadni veselí, Německo už pohasíná, však jsme mu to natřeli!“
A to prosím v lokále, napěchovaném téměř bez výhrady Prajzy. Národnostně nesnášenlivým se ukázal nájemce bud na Sněžce. Majitel české i německé boudy strpěl staniční knihu ČSK v nejvyšším bodě v Čechách pouhé čtyři roky. Knihu tam v roce 1908 zavezl Josef Rössler Ořovský, aby 5. ledna 1912 sám do ní poznamenal, že byla bez udání důvodu vrácena poštou do Prahy. Nevraživý hoteliér tím jasně naznačil, jak málo si váží českých skijáků.

V nádherném babím létě, 10. září 1908, složil v upomínku na sestup do Sněžných jam za účelem sběru vzácných rostlin pro botanickou zahrádku u Martinovky nestor bílého sportu J. Rössler Ořovský následující nekrolog:
Aleš lyžec, turista, spatřil srnce dojista: ojídal tam Arniku, Ribes, Sedum, Řeřichu, Vlez tam Lauditis vrátky, sněd mázdřinec, nešel zpátky, namlouval si Primulu, líbal Nanu Petulu; Acontinem otráven- kobrt, upad na kámen, nebyl trefen střelou žádnou, nýbrž zemřel smrtí řádnou. Hle již tam leží hrdina správně!


Národnostní nevraživost

Ve stejné době se prakticky bojovalo o knihu na Dvoračkách; na podzim 1910 je tu sděleno, že byla odvezena na několik dní, aby ji před německými zběsilci z Rokytnice a Liberce uchránili. Byl doložen úmysl knihu vzít a zničit.
Nebezpečným, a po právu, označili prof. Hanzlík (1916) a dr. Mézl (1917) zlomyslné otočení orientačních ukazatelů v opačný směr. Tyto pokusy (šlo o lokality na Labské a Pančavské louce) pojmenovali v knihách jako zločinné.

Oteplování 1920 a 1921

Macešsky až zlovolně chovala se před sto lety příroda. Současné oteplovací prognózy měly své předchůdce v zimách 1920, 1921. Devětadvacátého prosince na Benecku ohromně pršelo a blýskalo se. A lyžaři v lodičkách plavali vesele do Vrchlabí. Plaval i sníh z hřebenů a posmutnělí boudaři Herčík a Hloušek (Labská a Martinovka) se vydali přes Mísečky hledat sníh. Našli jen deštivý příval a bláto, a to ještě 11. ledna.

Jízlivě přesný popis krkonošského pádu pána z Karlína v metrické soustavě


29. a 30. ledna 1921 pršelo na celých horách, jen na Labské trochu posněžilo. Zubní lékař dr. Mézl zapisuje na Petrově boudě: „Začali jsme tedy pěší túry za každodenního deště a už čtyři dny marně čekáme na lepší počasí a vidouce, jak zbytečky sněhu mizí, zlomeni rozmary nebes, prcháme konečně i my. Takových poměrů o Vánocích už 30 let nebylo.“
V zápise na Martinovce se živě parafrázuje zoufalá cesta kterési obchodní akademie po sněhu a za prudkého lijáku do Branné a Vrchlabí – další postup proti dravé vodě crčící ze všech skal a valící se proti nim s proudem několika set prchajících sportovců.

„Globální oteplení“ 29. prosince 1920, tedy před sto lety

Oteplování 1923

Stejně nepřátelsky častoval Krakonoš hosty v sezóně 1923/24. Osud zahrál si s lyžaři velice nepěkně. Sníh, napadnuvší počátkem prosince, valem zmizel, nastalo teplé počasí a nejen v Krkonoších, ale i v Alpách nastaly po více než padesáti letech úplně bezesněžné, zelené a horké Vánoce. Na Benecku to nebylo ani později lepší, 31. ledna utíká poslední zoufalec se svými prkýnky a volá: „Ať žijou letošní zimní vodní sporty!“

Popěvky a říkanky

Horské prostředí nastartovalo též výlevy téměř cynické. Martinovka, 22. července 1909:

„Chceš-li zbaviti se tchyně nebo starší tety, opatři jí tlumok, hůl a pošli ji na Kozí hřbety.

Sám pak po boku své Božky vyhýbej se každé hroudě a umísti se pěkně v teple, třeba v Martinově boudě!“

18. července 1923 se objevil drsný zápis na Rezku:

„Studený vítr na Rezku duje, moje stará za mnou na Harrachov pluje.
Funí jak parník, srší kolem síru, dříve, nežli přijde, musím hledat díru.“

Partička Nuseláků si 23. července 1922 škodolibě stěžuje: „Na zpáteční cestě ze Sněžky jsme se stavili v hostinci na Rezku – ale je nás málo; ale my za to nemůžem; voni se ztratili. Když se Jenda chce s Nandou milovat, tak ať nelezou na Krkonoše. Dotáhnou to jenom na Žalý a dál už nemůžou? Šťastnou cestu, vy milenci s tebichama na Krkonoších.“
Jak by asi dnes vtipkoval autor básničky zlostně odsuzující vzácně se objevivší dopravní prostředek na Benecku počátkem léta 1908?

„Moto jede, smrdí, utíkejte, drazí lidi; utíkejte, psi i husy, neboť každý mnoho zkusí,
Zkusí každý, žádný žert, když ho rejpne tenhle čert.“ (Signováno V. Svoboda, Pardubice)

Zlomyslné čtení končíme březnovým zápisem z dvaadvacátého roku na Dvoračkách: „Čihař – tajemník si chtěl šplhnout, ale nic mu to nebylo platné, poněvadž všechny v noci zamknul, aby nemohli dřív než on hráti na automat. Spal do osmi hodin a pak jej pan Půhonný vyhazoval vidlemi z postele. Spal prý s Číčou!!! (To je kočka p. Půhonnýho.)“

Ing. Plischke, člen výboru ČSK Praha, šprýmař, žertéř a bavič, přezdívaný Gorila… Zasloužil si takovýto portrét?