Článek vyšel v časopise NORDIC a je reprízován v původní podobě.

Felicity Thomasovou, tehdejší vysokoškolskou studentku na Canterburské univerzitě, přiměl k tomu, aby začala přemýšlet o hladině cukru v krvi, těžký kolaps během dvacetikilome­trového závodu do vrchu. Snažila se řídit obvyklými radami pro sportovní výživu, cucala sladké gely, aby doplnila sacharidy, které její svaly spalovaly, a udržela stabilní hladinu cukru v krvi, ale měla problémy s rovnováhou a nakonec se doslova doplazila do cíle, kde se pozvracela. Napadlo ji, že určitě musí existovat lepší způsob, jak během závodu hospodařit s energií.

Shodou okolností byla Thomasová v létě na stáži v univerzitním Centru pro bioinženýrství, které zkoumalo klinický potenciál kontinuálních glukometrů neboli malých senzorů vložených pod kůži břicha, které sledují hladinu cukru v krvi v reálném čase. Vzala si jeden z monitorů z laboratoře: Kdybych dokázala rozpoznat blížící se poklesy hladiny cukru v krvi dříve, než nastanou, uvažovala, zvládla bych je odvrátit dobře načasovaným gelem?

Týden vlastního experimentování Thomasovou přesvědčil, že by tato technika mohla být užitečná, a brzy se pustila do studia potenciálního využití monitorování glukózy u sportovců. Výsledek její pilotní studie na deseti běžcích a cyklistech, který byl publikován v časopise Journal of Diabetes Science and Technology, však nebyl takový, jaký očekávala. Namísto nízkých hodnot cukru v krvi, které by způsobily vyčerpání, byla častějším problémem jejích subjektů, které obvykle trénovaly v průměru alespoň šest hodin týdně, vysoká hladina cukru v krvi v průběhu celého dne – což je výsledek, který poukazuje na zvýšené riziko diabetu 2. typu u těchto zdánlivě supervytrvalých sportovců. „Výsledky mě neuvěřitelně překvapily,“ vzpomíná Thomasová. „Zdálo se, že jsou v rozporu s téměř všemi ostatními poznatky v této oblasti.“


Peter Attia // TEDMED

Průkopník tematiky Peter Attia

Více než třetina obyvatel západní populace trpí prediabetem, což je stav, který se vyznačuje neschopností organismu udržet hladinu cukru v krvi v bezpečném rozmezí, což často přechází v plnohodnotnou cukrovku. Zatímco cukrovka 1. typu je autoimunitní onemocnění, které obvykle vzniká v mladém věku, cukrovka 2. typu je asi desetkrát častější a může se rozvinout kdykoli v životě člověka. Oba typy cukrovky devastují orgány, cévy a nervy, a pokud nejsou kontrolovány, mohou vést ke slepotě a amputaci končetin.

Počet pacientů s cukrovkou se od roku 1980 v západním světě zvýšil čtyřikrát. Tento dramatický nárůst diabetu 2. typu se obvykle přičítá obezitě a nedostatku pohybu, takže myšlenka, že by k němu mohli být náchylní zejména vytrvalostní sportovci, je v rozporu s lékařskými dogmaty. Ale je to tam – ve vláknech na Redditu, v nejprodávanějších knihách o dietě a nyní i ve vědecké literatuře. Vychází z toho, že „průměrný vytrvalostní sportovec konzumuje příliš mnoho sportovních nápojů,“ vysvětluje Patrick Davitt z Mercy College v Dobbs Ferry (New York). Velké dávky cukru, nezávisle na jeho kaloriích, vedou k prudkému nárůstu hladiny cukru v krvi, který, jak se předpokládá, nakonec otupí citlivost na inzulín a zvýší riziko cukrovky 2. typu.

Jedním z prvních, kdo tuto souvislost uvedl v souvislosti se sportem, je bývalý chirurg Peter Attia, který v roce 2013 přednesl na konferenci TEDMED vášnivou přednášku, jež má dnes na YouTube bezmála 3 miliony zhlédnutí. Attia, dálkový plavec a cyklista, vyprávěl o svém překvapení, když v roce 2009 zjistil, že má inzulinovou rezistenci, přestože cvičí tři až čtyři hodiny denně. Attia, který spolu s významným zastáncem nízkého obsahu sacharidů Garym Taubesem založil neziskovou výzkumnou organizaci Nutrition Science Initiative, naznačil, že příčinou jeho problémů může být nadbytek sacharidů, zejména rafinovaných obilovin, cukrů a škrobů. Podobně Tim Noakes, jihoafrický výzkumník, jehož kniha The Lore of Running je dodnes asi nejznámějším průvodcem vědou o běhání, v roce 2009 oznámil, že i u něj se objevila prediabetes, a obvinil z toho sacharidovou dietu, kterou léta propagoval.

Pro vytrvalostní sportovce není domněnka, že jejich zdánlivě zdravá posedlost může mít skrytou zdravotní daň, ničím novým. Taková tvrzení – například že běhání zničí kolena nebo že cyklistika způsobí neplodnost – ne vždy obstojí při jejich odborné revizi. A vědecký konsenzus se v tomto ohledu stále silně přiklání na opačnou stranu. Podle Edwarda Hortona, profesora medicíny na Harvard Medical School, který se půl století zabýval studiem metabolismu glukózy a pracoval s vytrvalostními sportovci bez diabetu i s diabetiky, jsou tři hlavní rizikové faktory pro vznik diabetu 2. typu obezita, neaktivita a genetika. Vrcholoví vytrvalostní sportovci nejsou ani obézní, ani neaktivní a své geny nemohou změnit.

Náročnost tréninku znamená, že vaše svaly spalují tolik glukózy, že vysoká hladina cukru v krvi by měla být téměř nemožná, míní Horton, který je sám vášnivým běžkařem a běžcem na dlouhé tratě. Říká: „Jsem zastáncem vyvážené stravy. Ale pokud jste vytrvalostní sportovec na vysoké úrovni, můžete jíst, co chcete.“ Ve skutečnosti podle studie z roku 1989 jezdci Tour de France denně zkonzumují půl kila cukru a studie keňských běžců zjistila, že 20 % kalorií získávají z jednoduchého bílého cukru, který si přidávají do čaje a ovesné kaše.


Pravděpodobnost, že cyklista na Tour de France dostane cukrovku, je tak blízko nule, jak je to jen možné // Facebook

Vyšší inzulínová senzitivita

Vědci zjistili, že elitní vytrvalostní sportovci mají zhruba třikrát vyšší citlivost na inzulín než zdraví nesportovci, což znamená, že mohou rychle dostat zkonzumovaný cukr z krevního oběhu do svalů, aniž by museli produkovat nadměrné množství inzulínu. Podle studie Kodaňské univerzity z roku 1992 se zdá, že tyto dva faktory jsou v dokonalé rovnováze: Sportovci zvyšují svou citlivost na inzulín přesně úměrně zvýšenému příjmu sacharidů, takže nakonec produkují v průměru přibližně stejné celkové množství inzulínu jako zdraví nesportovci.

Zdá se, že to potvrzuje i to málo epidemiologických důkazů, které existují pro vrcholové sportovce. V roce 2014 zveřejnil tým vedený Merjou Laineovou, lékařkou z Helsinské univerzity, údaje o téměř 400 bývalých elitních sportovcích, kteří v letech 1920-1965 reprezentovali Finsko na významných mezinárodních soutěžích. Sportovci byli rozděleni do tří kategorií: vytrvalostní sporty, jako je běh a běh na lyžích, silové sporty, jako je box a vzpírání, a smíšené sporty, včetně hokeje a basketbalu. Celkově měli bývalí sportovci ve srovnání s kontrolními osobami, které nebyly sportovci, o 42 % nižší pravděpodobnost poruchy glukózové tolerance a o 31 % nižší pravděpodobnost výskytu diabetu. Přesněji řečeno, nejnižší riziko měli bývalí vytrvalostní sportovci, u nichž se výskyt diabetu snížil o celých 47 %, zatímco u silových sportů o 34 % a u smíšených sportů o 25 %. A navazující studie se zabývala tím, kolik peněz ročně utratí každá skupina za léky na cukrovku. Výzkumníci zjistili, že kontrolní skupina utratila v průměru 376 eur ročně, bývalí siloví sportovci v průměru 393 eur, bývalí sportovci smíšených sportů v průměru 272 eur a bývalí vytrvalostní sportovci v průměru jen 81 eur ročně.

Taková zjištění samozřejmě ponechávají otevřené otázky. Za prvé, upozorňuje Laineová, „tehdejší tréninkový systém se liší od dnešního“. Kultovní sportovní nápoj Gatorade byl vynalezen teprve v roce 1965, tedy v posledním roce, kdy sportovci zahrnutí do studie soutěžili na mezinárodní úrovni; dnešní sportovci mohou čelit jiným rizikům. (První energetické gely se objevily až koncem 80. let.) Je také možné, že nízký výskyt diabetu 2. typu u vytrvalostních sportovců je pouze korelací, nikoliv příčinnou souvislostí – spíše důsledkem genetických vlastností dobrých vytrvalostních sportovců než ochranného účinku tréninku. „Možná, že úspěšní elitní a olympijští vytrvalostní sportovci jsou ti, kteří přežijí hozenou rukavici sportovní výživy a stále podávají dobré výkony, takže jsme selektovali jejich schopnost neonemocnět při těchto dietách,“ navrhuje svůj pohled Ben Greenfield, autor fitness bestsellerů a triatlonista v Ironmanu.

Celkově však metabolické charakteristiky vytrvalostních sportovců nenaznačují, že by se jednalo o skupinu se zvýšeným rizikem cukrovky, tvrdá Javier Gonzalez z univerzity v anglickém Bathu, který se zabývá metabolismem při cvičení: „Jsem této myšlence otevřený, i když v současné době vidím jen velmi málo dobrých důkazů, pokud vůbec nějaké, které by ji podporovaly.“


Brit Steve Redgrave, pětinásobný olympijský vítěz ve veslování, kterému byla před hrami v Sydney v roce 2000 diagnostikována cukrovka 2. typu // Wikipedia

Riziko je individuální

Kde se tedy vzal názor, že vytrvalostní sportovci čelí epidemii cukrovky, která na sebe teprve čeká?

Souvislost mezi příjmem sacharidů u vytrvalostních sportovců a zvýšenou hladinou cukru v krvi je nejrozšířenější mezi vyznavači nízkosacharidové diety s vysokým obsahem tuků (LCHF), kteří ji často berou jako článek víry a zdroj motivace. „Sportovci s prediabetem jsou překvapivě častí,“ tvrdí přispěvatel na jednom z vláken na Redditu věnovaných tomuto tématu, který poznamenal, že je na vysokotučné ketogenní dietě už více než čtyři roky. Na dotaz, zda měl před změnou stravy vysokou hladinu cukru v krvi nebo zda zná někoho, kdo má takovou zkušenost, odpověděl: „To se mi nestalo. Moje pozorování vycházelo z několika podcastů a článků, na které jsem narazil.“

Přesto existují skutečně elitní vytrvalostní sportovci, u kterých se vyvinula cukrovka 2. typu, upozorňuje Paul Laursen z Aucklandské univerzity. Poukazuje na Steva Redgravea, pětinásobného olympijského vítěze ve veslování z Velké Británie, kterému byla před hrami v Sydney v roce 2000 diagnostikována cukrovka 2. typu. Redgrave si není jistý, co ji vyvolalo, pokud vůbec něco: „Na svůj stav jsem se příliš nevyptával,“ říká. Jeho tréninková dieta před diagnózou zahrnovala obrovské množství 6 000 kalorií denně, včetně spousty těstovin a sladkých pochoutek. Redgrave však dodává, že má také rodinnou anamnézu této nemoci díky svému dědečkovi.

Laursen má za to, že povrchní aerobní zdatnost vytrvalostních sportovců může skrývat metabolické problémy, jako je systémový zánět a inzulínová rezistence. To však podle něj neznamená, že všichni vytrvalostní sportovci jsou ohroženi. „Správná odpověď zní: Záleží na tom,“ říká Laursen. Mezi relevantní rizikové faktory patří genetické rozdíly, tréninkové vzorce a stravovací návyky. Jinými slovy, riziko vzniku prediabetu u sportovce je zcela individuální.

Laursenův názor uznávají téměř všichni – včetně Petera Attia, který se v současnosti profesně zaměřuje na individuální přístupy k maximalizaci dlouhověkosti svých pacientů. „Pokud se nestaráte o skutečné lidi, nedoceníte heterogenitu populace,“ je Attia přesvědčen.

Z tohoto důvodu jsou obecná tvrzení o tom, zda vytrvalostním sportovcům hrozí cukrovka, odsouzena k nepřesnosti. Na jedné straně je extrém: „Myslím si, že pravděpodobnost, že cyklista na Tour de France dostane cukrovku, je tak blízko nule, jak je to jen možné,“ říká Attia. „Existují sportovci, kteří dokáží zcela využít glukózu tak, že je úplně jedno, co jedí. A navíc existují lidé, kteří to dokážou geneticky, ať už jsou sportovci, nebo ne.“


Vědci předpovídají budoucnost personalizované výživy, kdy se CGM stanou stejně všudypřítomné jako monitory srdečního tepu // Facebook

Kýžená rovnováha příjmu a výdeje

Izraelští vědci nedávno použili kontinuální monitory glukózy k porovnání údajů o hladině cukru v krvi dvou subjektů. U jednoho subjektu způsobilo snědení banánu okamžitý vzestup, zatímco snědení sušenky nemělo žádný vliv; u druhého subjektu tomu bylo naopak. Ačkoli tato práce vyvolala kritiku kvůli metodologickým nedostatkům, upozorňuje na důležitou věc: Jak se můžete správně stravovat, když „správně“ je pro každého něco jiného?

Podle Attia i Laursena je odpovědí nošení kontinuálních glukometrů (CGM), které se těší nárůstu popularity, přestože jsou invazivní a bez asistence lékaře je obtížné je získat. „Je to jeden z nejinformativ­nějších vstupů, které jsem v životě měl,“ říká Attia. Používání CGM mu pomohlo pochopit, jak jeho hladina cukru v krvi reaguje na potraviny, cvičení, spánek a stres.

Studie vytrvalostních sportovců, kteří používali CGM, ukázala, že u běžců a cyklistů je skutečně možná vysoká hladina cukru v krvi, přičemž tři z deseti subjektů vykazovali hladinu nalačno v prediabetickém rozmezí. Souvislosti mezi stravou, úrovní tréninku a hladinou cukru v krvi však nebyly zdaleka tak jednoznačné: sportovci s nejvyšší hladinou cukru v krvi nemuseli nutně jíst nejvíce sacharidů nebo nejméně cvičit.

Zatímco vědci předpovídají budoucnost personalizované výživy, kdy se CGM stanou stejně všudypřítomné jako monitory srdečního tepu, data naznačují některé bezprostřednější přínosy, které nevyžadují žádné podkožní senzory: Je jedno, jaký jste typ sportovce, příjem potravy by měl odpovídat vašemu tréninkovému výkonu a nepotřebujete sportovní nápoj a gel k doplnění energie během hodinového běhu nebo k regeneraci po něm. „Po celá léta,“ říká Davitt, výzkumník z Mercy College, „nám průmysl sportovních nápojů vymýval mozky, že musíme pít co nejvíce a že glukózové sportovní nápoje jsou téměř vždy lepší pro výkon a regeneraci.“

Vyvinuly se i moderní pokyny. Současné stanovisko vědy k výživě a sportovnímu výkonu naznačuje, že příjem sacharidů by měl být vyšší v náročných tréninkových dnech a nižší v lehkých dnech – což je praxe, kterou podle nedávné studie dodržují dvě třetiny elitních běžců na dlouhé tratě.

Pokud se vám podaří tuto rovnováhu správně nastavit, pak převažující shoda epidemiologických a metabolických důkazů naznačuje, že zvěsti o epidemii prediabetu mezi vytrvalostními sportovci jsou značně přehnané. Pokud pravidelně a intenzivně sportujete, výrazně to sníží riziko vzniku inzulinové rezistence – ale neudělá vás to imunními.

Pokud se stravujete jako cyklista Tour de France, ujistěte se, že jako on i trénujete.